start | Co chci říct
Co chci říct - pohádka pro malou Evu a pohádka pro střední Evu
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/pohadka
podčlánky:

tagy: psychologie, teorie literatury

Snad by bylo dobré zase trochu překvapit něčím odlišným. Vzhledem k tomu, že jsem nyní osobou inspirován, dostal jsem nápad spáchat psaní pohádky, obdobně polofiktivní jako byla svého času povídka o slečně která není. Dokonal jsem a dílo není až tak revoluční. Je na něm ale zajímavé, že v závěru vznikly pohádky dvě. Je vidno, že takový příběh se skládá z jakýchsi dvou částí. Nejsem sám literární vědec a proto je to pro mně objevem. V pohádce pro malou Evu i v pohádce pro střední Evu je použito jakési stejné tělo (či snad korpus) příběhu (uvidíte, že pohádky jsou do jisté míry totožné), avšak mění se jádro příběhu - tedy pointa. Obě pohádky jsou navíc doplněné o rádoby moudré ponaučení od strýčka psychologa. Možná bych vás mohl nechat hádat, ale klidně vám to prozradím otevřeně - jako první jsem dopsal verzi pro střední Evu, ale přišlo mi, že to bylo dodělané moc narychlo a pointa tedy nebyla dobrá. A tak jsem ještě dlouho dumal a vymyslel druhou, poklidnější a mírnější pointu do pohádky pro malou Evu.

Pohádka pro malou Evu

Když doma na něco nemáme správné místo, žádnou skříňku, kam by to patřilo,
tak se nám to válí po pokoji a říkáme tomu nepořádek. I v hlavě můžeme mít
nepořádek. To když se nám v hlavě něco válí a my nevíme co s tím. Lidé mají
potřebu si všechno na světě dělit. Vytváří si v hlavě různé šuplíky a
skříňky, kam si pečlivě ukládají a třídí všechny věci. Všechno má svou
přihrádku, svou škatulku. Ve skutečnosti je na světě každá věc jedinečná, ale
lidé mají své škatulky, aby byl pro ně svět přehledný, aby se v něm mohli
vyznat. Lidé nemají rádi věci, co ze škatulek vybočují. Čtvrt roku má být
léto a čtvrt roku má být zima. Mezi tím je podzim a jaro. Tento rok se lidem
nelíbil. Byla pořád zima, ale v kalendáři už bylo jasně napsáno, že má být
jaro.


Eva se probudila ve své posteli a posadila se. Sněhu za oknem bylo jen tak
sem tam, ale pořád tam trocha byla. Eva vstala z postele a šla si učesat své
krásné rozcuchané vlnité vlasy. V zrcadle viděla svůj odraz. Nelíbil se jí.
Maminka by jí jistě zase řekla, že vypadá jako polednice. Rychle se učesala a
tak i její odraz v zrcadle se učesal. Potom si ještě opláchla obličej a
vyčistila zuby. U snídaně seděli všichni rozespalí a zamračení. "Proč se tak
mračíte?" zeptala se Eva "vždyť je dnes nejlepší den v roce.". "A čímpak je
dnešek tak úžasný?" zeptal se tatínek. "Venku je zima a mokro" řekl Honzík.
"A musíme jít do školy!" přidal se Adámek. "Domů se zas vrátím až za tmy!"
poznamenal Péťa s plnou pusou. "A na tělocvik zas budeme vevnitř." zakončil
téma Jeník. Ale Eva si dál vedla svou "Dneska je nejlepší den v roce, protože
zítra už bude jaro a my se na něj můžeme celý dnešní den těšit.". Po snídani
si vzala brašnu na záda a na nohy holínky. Všichni naskákali do auta a vyjeli
do školy a do práce.


Eva bydlela v domě kousek za vesnicí, kterému se říkalo "na labuti". Ze vsi domů mohla chodit po suché silnici, ale Eva si raději brala holinky, aby se
mohla vracet přes sad. K jejich domu totiž patřil dlouhý třešňový sad. Cesta
přes sad byla celá rozmočená a zablácená. Odpoledne se mraky rozestoupily a
nad krajinou hřálo sluníčko. Eva se vracela ze školy, bundu držela v ruce a
schválně dělala vysoké kroky, aby to víc čvachtalo. Usmívala se od ucha k
uchu a užívala si poslední den, kdy mohla cestou ze školy ťápat v blátě.


Ráno bylo skutečně jaro. Sluníčko se vyhouplo nad krajinu a sušilo zvlhlé
louky, pole a lesy. Rodina seděla spokojeně u snídaně a pochvalovala si jak
je venku krásně. Jen Eva chyběla. Maminka si myslela, že se Evě nechce
vstávat, protože nejlepší den v roce už byl za ní a tak nemělo nic smysl. Už
byla skoro na schodech, aby jí šla vyhnat z postele, když se otevřely
venkovní dveře. Vešla Eva, která se probudila brzy a tak se šla ještě
proběhnout před snídaní. "Dneska je nejlepší den v roce!" zahlásila spokojeně
Eva a zakousla se do chleba. "Jak je to možné?" zeptal se tatínek "Vždyť byl
včera.". "Ale kdeže" řekla Eva, zatímco si nalévala čaj "dneska se všichni
usmíváte, takže je nejlepší den v roce.". Po zbytek dne už se opravdu všichni
usmívali. A to ještě o trochu víc, než jak se usmívali ráno.


Když nám zrcadlo řekne, že jsme rozcuchaní, tak se učešeme. Když nám někdo
řekne, že se hezky usmíváme, tak se potom usmíváme o to víc. Do duše se sami
podívat nemůžeme, stejně tak jako se nemůžeme bez zrcadla podívat jestli jsme
rozcuchaní. Jako zrcadlo duše nám slouží ostatní lidé. Poslouchají naše slova
a dívají se nám do očí. Proto nám pak mohou říct, zdali máme duši učesanou,
či zdali naše duše vypadá jako polednice.


Ve středu už se třešně za oknem zelenaly. Maminka vařila v kuchyni bílou kávu a zaslechla z předsíně nějaké dupání a smích. Se džbánem mléka v ruce
otevřela dveře, aby se podívala, co se děje. Bratři stáli kolem Evy, smáli se
a drželi jí za ruce. "Eva se nám zbláznila!" volal Ondra, ale Eva
nesouhlasila "Pusťte mně! Dnes je nejlepší den v roce a já musím tančit mezi
stromy v sadu!"


Eva se potom rozesmála, bratři jí pustili a ona šla s ostatními na snídani. Venku ale byla o to dřív, aby alespoň chvíli mohla roztáčet svou sukni mezi stromy, než nasedla k ostatním do auta. Celý den se těšila, jak se bude mezi stromy radovat, až půjde ze školy, ale ten den šla z města s kamarádkou pěšky a když už konečně dorazila do sadu, tak už se těšila jen jak si doma trochu odpočine. Měla potom ten příjemný pocit, jaký lidé mívají, když se na něco chystají, ale pak udělají něco jiného a stejně jsou úplně spokojení, protože cítí, že si svůj život žijí přesně tak, jak chtějí.


Ve čtvrtek už se u snídaně nikdo nedivil, když Eva už ze schodů hlásila
"Dneska je nejlepší den v roce!". Ještě si ani nesedla a pokračovala "Všude
kvetou šeříky a krásně voní!". Všichni co seděli kolem stolu se smáli, ale
Eva si toho nevšímala. Utíkala totiž k oknu, otevřela ho a křičela ven
"Jééééé!", aby celý svět věděl, že dnes je nejlepší den v roce.


Potom se vrátila za ostatními a společně s bratry přemlouvali tatínka, aby už v sobotu vyrazili na kopec, který se jmenoval Horniště. Chodili tam totiž
všichni společně každý rok na začátku jara. Tatínek se ještě podíval na
maminku a pak kývnul.


V noci se Evě zdál velice zvláštní sen. Zdálo se jí, jak klečí v pyžamu na
posteli, drží se okraje a ta postel se s ní vznáší. Nejprve se s ní postel
pomalu vznášela v pokoji, otáčela se a znenadání se otevíralo okno. Eva jasně
cítila, jak v pokoji zavanul čerstvý venkovní vzduch. Zhluboka se nadechla.
Potom s ní postel zamířila ven z okna. Vznášela se těsně nad korunami třešní,
které již kvetly. Eva se opatrně přiblížila k okraji postele, přikrčila se a
jednu ruku natáhla dolů, aby se dotkla listů na vrcholu stromu, který míjela.
Za sadem cesta trochu klesala, ale postel se držela ve stejné výšce. Eva se
rozhlížela přes celou vesnici a prohlížela si střechy domů. Postel si to
namířila po okraji vesnice směrem k vedlejšímu kopečku, na kterém stál
kostelík se hřbitovem. Eva už neměla strach, že spadne a tak vykukovala přes
okraj postele a nahlížela lidem do zahrad. Někde kdosi sekal trávu kosou a
jinde se malé dítě snažilo chytit za ocas kočku, která číhala v trávě na
kořist. Eva kočku poznala a chtěla jí varovat. "Pozor Lampárde! Uteč!"
volala, ale kočka se neohlédla. Evu na posteli nikdo neviděl, ani neslyšel.
Postel přeletěla hřbitov u kostela a zastavila se za protější zdí. Natočila
se, aby se s ní srovnala a začala klesat. Přistála hned vedle velkého
šeříkového keře. Šeříkovou vůni Eva milovala a tak se nosem natahovala keři
blíž a blíž. "Evo, snídaně!" ozval se hlas maminky. Eva rychle otevřela oči,
posadila se a překvapeně se rozhlížela kolem. Seděla na posteli na zahradě
před jejich domem, hned vedle šeříkového keře, jehož vůně se linula všude
kolem. U dveří do domu viděla své spokojené bratry se založenýma rukama. Dali
si tu práci, aby Evu v noci na prostěradle vynesli ven před dům a uložili jí
do postele, kterou tam nachystali. Překvapení se na Evině obličeji pomalu
vystřídalo s úsměvem. Pořádně se znovu zhluboka nadechla šeříkové vůně. Smála
se od ucha k uchu a bosá utíkala po zarosené trávě do domu.


Někdy si lidé nerozumí, když na sebe mluví. A někdy si lidé výborně rozumí, když spolu mlčí. Tohle byla ta chvíle, kdy používání slov bylo zbytečné.
Rodina seděla u snídaně a všichni věděli, že Eva má dnes nejlepší den v roce.



V pátek večer nebe začalo tmavnout a ráno, než se rozednilo, tak už Eva ve
svém pokojíku slyšela jak dešťové kapky dopadají na střechu. "Z výletu nic
nebude" pomyslela si. Převalila se a zase usnula. Ráno venku lilo jako z
konve. Tatínek stál na zápraží a díval se do zahrady. Přišel k němu Ondra a
řekl "Zdá se, že dneska je jediný den v roce, který není nejlepší". Tatínek
pokýval hlavou "Kde je vůbec Eva?". Eva v kuchyni nebyla. Nebyla ani ve svém
pokoji a nebyla ani s Adámekem. Nakonec tatínek s Ondrou vylezli po schodech
na půdu. Eva tam stála před starým zrcadlem u otevřené skříně. Všude kolem ní
byly na trámech pověšené staré šaty na ramínkách. Některé byly také položené
v několika vrstvách na starém gauči. Eva na sobě měla právě jedny ze starých
šatů, co na půdě našla, a zrovna oběma rukama roztahovala starou sukni a
točila se doleva a doprava, aby si jí dobře prohlédla. Slyšela dvojici
přicházet a tak se otočila a zavolala směrem ke schodům "Konečně den, kdy mám
dost času na to, abych si prohlédla všechny tyhle šaty. Dnes je nejlepší den
v roce!". Malým okýnkem se dovnitř občas dostalo prudké světlo z blesku
venku. Zvuk hromů se krásně rozezníval mezi neustálým bubnováním dešťových
kapek na starou střechu.


V neděli ráno už Eva u snídaně seděla oblečená do jedněch ze šatů, co si
včera vybrala na půdě. Byly to krásné bílé šaty poseté malými kytičkami. I
po letech byly krásné a Eva se těšila, kde všude se s nimi dnes ukáže.
Maminka vešla do jídelny, ale vůbec se na Evu hezky nepodívala. Spíše se tak
nějak ušklíbla. Přišla k Evě a dala jí ruku na rameno "Evo, víš, že ty šaty
jsou moc cenné?". Eva pokývala hlavou i když vlastně nevěděla, ale chtěla
zkrátka dát mamince najevo, že na šaty dá pozor. Maminka se na Evu pořád
tvářila trochu nešťastně a Eva pak netušila, jestli teda by bylo lepší, aby
šaty sundala, či jak tedy. Potom vešel ještě tatínek a za ním už bratři. Eva
ještě trochu přešlá z toho co se stalo se rychle vymrštila vzhůru, aby se
pochlubila tou krásou co měla na sobě. Jenže ouha! Eva zvedla ruce a zatočila
sebou tak rychle, že vyrazila tatínkovi z ruky hrníček s kávou a ten pak se
ve vzduchu otočil a dopadl Evě přímo na rameno. Horká káva se jí vylila po
celých zádech. Eva měla hned v očích slzy. Vykřikla a rozběhla se v slzách
přes jídelnu. Neviděla moc kudy běží, zakopla o vysunutou židli a přepadla
přes ní. Hrana šatů se za židli zachytila a páravý zvuk naznačoval, že se
šaty na boku úplně roztrhly. Eva dopadla na zem a schoulila se do klubíčka.
Více než opařená záda jí bolelo to, jak nedokázala dodržet to co řekla
mamince. Eva ležela a vzlykala, ale tatínek jí vzal a odnesl do vedlejší
místnosti na gauč, aby jí sundal mokré šaty a ošetřil opařená záda. Maminka
si jen mlčky vzala šaty a odešla s nimi pryč. Ještě nějaký čas se Eva
vzpamatovávala. Pouštěla si sprchou chladnou vodu na opařené místo pod
ramenem. Potom, když už jí to moc nebolelo, tak se sebrala a odešla do svého
pokoje. Tam se zavřela a nechtěla vůbec nikoho vidět. Seděla na židli za
psacím stolem, rukama si podepřela hlavu a bezcílně civěla z okna. Takhle
vydržela nějaký čas. Nejdřív si myslela, že tam takhle bude až do večeře.
Sama, zavřená, opuštěná. Ale čím déle tam seděla, tím víc jí popadala
nervozita. Pak už cítila, že prostě bude muset něco udělat, jinak se asi
zblázní. Rozhodla se, že najde maminku a zkusí se jí omluvit. Eva došla do
kuchyně, ale maminka tam nebyla. Jen puštěné rádio hrálo písničky do prázdé
místnosti. Eva šla k otevřenému oknu do zahrady a tam maminku uviděla. Seděla
na dece pod třešní, co už skoro kvetla, a zašívala roztržené šaty. Evě bylo
jako kdyby v tu chvíli spolkla celou bramboru, aniž by si jí rozkousala.
Sklopila ruce na parapet a na ně si položila bradu. Maminka si všimla, že má
rádio z kuchyně trochu jiný zvuk a otočila hlavu k domu. Chvíli se na sebe
dívaly. Eva se tvářila provinile, ale maminka naštvaně nevypadala. Naznačila
rukou Evě, ať jde k ní. Eva prošla do předsíně, vzala si sandály a vyšla za
maminkou. Bylo to snadnější, když jí maminka vlastně pozvala. Eva viděla, že
se asi už tolik nezlobí, ale vypadala ustaraně. Eva přišla mlčky až k mamince
a zůstala nad ní stát. Maminka vzala šaty za ramínka a ukázala je Evě "Za
chvíli už si je budeš moct zase obléct.". Eva nerozumněla. Znamenalo to, že
je maminka zašívá pro ni a nebo jí tím naznačuje, že kdyby si je vzala, tak
je zase zničí? Eva si sedla do trávy vedle maminky.


Maminka chvíli šila mlčky, ale pak začala vyprávět. Povídala o tom, jak kdysi chodila do města na základní školu. Jednou na jaře takhle vyšli ven ze školy na velkou přestávku. Maminka neměla ráda salám a tak když dostala z domova
chléb se salámem, tak ho často vyměňovala s kamarádkou, která vždy dostávala
jen svačinu se sýrem. Ten den byla ale kamarádka nemocná a tak si maminka šla
sednout pod strom, aby si tam s nechutí snědla svůj chleba se salámem. Ten
den byl ale jiný, než ostatní. Najednou se vedle maminky objevil kluk.
Maminka si zprvu myslela že asi přistává anděl, ale ve skutečnosti se kluk
spustil ze stromu. Vytáhl z kapsy krajíc zabalený v ubrousku a nabídl ho
mamince k výměně. Maminka zazářila štěstím a svou salámovou svačinu s ním
vyměnila. Kluk zase zmizel na svém stromě a maminka se chystala s gustem
zakousnout do své nové pochoutky s taveným sýrem. Zjistila ale, že jí tak
nějak cosi chybí. Jak věděl ten kluk, že maminka nemá ráda salám? Maminka se
podívla nahoru na kluka na stromě. Seděl na větvi a koukal na ní. Maminka se
zvedla a začala šplhat vzhůru. Dolezla až ke klukovi a sedla si vedle něj na
větev. Kluk se culil. "Sedáváš tu často?" zeptala se maminka. Kluk kývl. To
se toho maminka moc nedozvěděla. "Jak víš, že nejím salám?" zeptala se ho.
Kluk se na ní chvíli koukal. Potom naklonil hlavu mírně na stranu a pomalu se
k mamince přibližoval, až byl těsně u ní. Dal mamince na rty úplně
opravdickou pusu. Docela první v jejím životě. Od kluka. Svou svačinu už ten
den maminka dojíst nestihla. Ale nevadilo to. Celou cestu domů šel kluk s ní
a držel se jí za ruku. Tedy držel jí za ruku. Vlastně se drželi oba. Spolu a
navzájem. "A jak to dopadlo?" ptala se dychtivě Eva. "No jak? Nijak."
odpověděla maminka "Asi měsíc jsme spolu chodili.". "A proč sis ho nevzala?"
vyzvídala Eva. Maminka se zasmála "Protože se s ním skoro nedalo mluvit. Taky
proto, že se mnou nechtěl vozit kočárek. A nechtěl mi pomáhat hlídat
brášku.". Eva se pořád dívala nechápavě. "A navíc neuměl válet sudy. Vždycky
se odkutálel do strany." zakončila vyprávění maminka. Takovéhle věci maminka
Evě nikdy dřív nepovídala. Zvedla potom šaty za ramínka a ukázala je Evě.
Byly skoro zašité. "V těhle šatech jsem dostala svou první pusu a babička, ta
v nich také dostala svou první pusu.". "Jé" řekla Eva. "Ale ani babička si
toho kluka nevzala. Bylo mu osm a jí deset, takže asi nechtěla mít mladšího
muže." odpověděla maminka s úsměvem, ale Eva se na to ptát nechtěla. Znovu
sklopila hlavu. Potom se zvedla a rychle kráčela zpět do domu. Měla slzy na
krajíčku, ale držela to v sobě, kdyby někoho potkala. Pustila to až ve svém
pokojíku. Takže ona polila a zničila takové památné šaty. Chtěla se za to
propadnout do země. "Dnes je strašný den!" pomyslela si brzy večer a napadlo
jí, že zbytek dne raději zaspí. Shodila ze sebe všecko oblečení a pohodila ho
po podlaze pokoje. Neobtěžovala se s poskládáním svého obleční na židli. Ani
okno neotevřela, aby jí šel do pokoje čerstvý vzduch. Všechno jí už bylo
jedno. Snažila se usnout, ale dlouho se převalovala. "Proč jsem tak hrozná?"
ptala se Eva sama sebe ještě, než se jí konečně podařilo usnout.


Abychom neměli v hlavě nepořádek, rovná si náš mozek v noci vzpomínky. Během takového úklidu si mozek ve svém vnitřním pokoji postupně tahá všechny věci, pro které ve dne nestihl v rychlosti najít správnou skříňku. Pozorně si je
prohlíží, porovnává je s věcmi co už zná a hledá mezi nimi spojitosti.
Některé vzpomínky prostě jen uloží na jejich místo. Jiné jsou nedůležité a
tak je vyhodí do koše. To proto, abychom neměli v hlavě příliš mnoho věcí.
Občas mozek během třídění objeví něco, co nás ve dne nenapadlo. Třeba, že
jsme se zapomněli omluvit někomu. Nebo, že nás uvnitř něco bolí. Když mozek
najde něco takového o čem bychom měli vědět, vypráví nám o tom pohádku. Proto
pohádku, protože nás nechce budit. Moc dobře si pamatuje jak nám máma jako
malým četla pohádku a jak se nám u toho krásně usínalo. Takovým pohádkám
říkáme sny. O většině snů už ráno nevíme. Nepamatujeme si je. Jsou ale také
sny důležité, u kterých s raději probudíme, abychom dobře poslouchali.
Evě se v noci zdálo o několika kachnách. O kachně a malých kachňatech. Žili
mezi ploty v jedné zahradě. Kachňata rostla a Kachna se o ně starala. Nikdy
jim ovšem nepověděla, že umějí létat. Nevěděla kdy jim to povědět. Nikdy
zkrátka nebyla ta pravá příležitost. Nebyla ta pravá chvíle. Nebyl důvod. A
kachňata kachnu létat neviděly a tak je nikdy nenapadlo se zeptat. Když
kachna jednoho dne zemřela, zůstaly kachňata mezi ploty na zahradě a prožily
tam už celý svůj život a i jejich kachňata tam prožily svůj.


Potom se Evě zdál ještě jeden sen. O tom, jak sedí ve školní lavici.
Otevřeným oknem proudil do dusné třídy čerstvý vánek. Eva byla vyvolaná k
tabuli, ale když vstala, tak se jí nit z opravného švu na bílých
kytičkovaných šatch zahákla za šroub v židli. Jak se Eva zvedala, tak se šev
páral více a více, až už měla v šatech na boku ohromnou díru. Eva se
červenala před celou třídou. Během chvilky však vedle ní stál kluk z první
lavice a dal jí přes záda svojí bundu. Byl o hlavu větší než Eva. Eva se na
něj nahoru usmála a chytla bundu křížem na obou stranách, aby se do ní
zabalila. Věděla všechno o minerálech a dostala jedničku ze zkoušení.
Usmívala se spokojeně od ucha k uchu a než si sedla, tak si žákovskou knížku
schovala do kapsy své nové bundy. Kluk Evě nabídl, že jí doprovodí na okraj
města, aby mu nemusela bundu hned vracet. Oba si vzali brašny na záda a
vyrazili. Kluk Evu doprovodil na okraj města. Potom přes pole k lesu. Potom
lesem k potůčku a podél potůčku ke srázu, kde Eva odbočovala. Jenže pak ještě
doprovodil Evu nahoru po stráni a přes pole ke hřbitovu, u kterého kvetl
šeřík. Obloha měla stejně modrou barvu jako oči toho kluka a ten šeřík tuze
hezky voněl. Kluk ji doprovodil i kolem kostelíku do vesničky a vesničkou k
poli a po suché cestě do třešňovéhu sadu. Tam mu Eva poděkovala. Dala mu pusu
na tvář. Kluk se na ní ale díval docela vážně. A najednou jí dal pusu na
pusu. Takže jí vlastně políbil! A nebo ne? Eva si nebyla tak docela jistá.
Doma se chlubila jedničkou, jenže jí nemohla ukázat, protože žákovskou knížku
si nechala v bundě, kterou si kluk odnášel přes pole domů. Tím sen končil.
Možná, že se Evě zdálo ještě něco, ale to si už moc nepamatovala. Možná, že
měla sen o tom, jak docela vážnější a ustaranější Eva sezná, že už je čas. A
tak jde v noci do pokoje svojí malé dcery s velikým pokladem v rukách a
pokládá ho opatrně přes opěrku na židli, aby si ho mohla ráno obléct, až
půjde do školy. Ale to není vůbec jisté. Možná, že se jí to zdálo, ale taky
je možné, že se jí to nezdálo a je taky navíc možné, že se jí to vůbec
nezdálo.


V pondělí brzy ráno se Eva probudila celá odpočinutá a na první pohled
bezdůvodně šťastná. Vyskočila z postele a šla do koupelny, aby si učesala
svoje rozcuchané vlasy. V zrcadle uviděla svůj nadšeně se usmívající odraz.
Taky se na něj pěkně usmála a řekla mu "Včera byl moc důležitý den. Včera byl
nejlepší den v roce!".








Pohádka pro střední Evu

Když doma na něco nemáme správné místo, žádnou skříňku, kam by to patřilo, tak se nám to válí po pokoji a říkáme tomu nepořádek. I v hlavě můžeme mít nepořádek. To když se nám v hlavě něco válí a my nevíme co s tím. Lidé mají potřebu si všechno na světě dělit. Vytváří si v hlavě různé šuplíky a skříňky, kam si pečlivě ukládají a třídí všechny věci. Všechno má svou přihrádku, svou škatulku. Ve skutečnosti je na světě každá věc jedinečná, ale lidé mají své škatulky, aby byl pro ně svět přehledný, aby se v něm mohli vyznat. Lidé nemají rádi věci, co ze škatulek vybočují. Čtvrt roku má být léto a čtvrt roku má být zima. Mezi tím je podzim a jaro. Tento rok se lidem nelíbil. Byla pořád zima, ale v kalendáři už bylo jasně napsáno, že má být jaro.

Eva se probudila ve své posteli a posadila se. Sněhu za oknem bylo jen tak sem tam, ale pořád tam trocha byla. Eva vstala z postele a šla si učesat své krásné rozcuchané vlnité vlasy. V zrcadle viděla svůj odraz. Nelíbil se jí. Maminka by jí jistě zase řekla, že vypadá jako polednice. Rychle se učesala a tak i její odraz v zrcadle se učesal. Potom si ještě opláchla obličej a vyčistila zuby. U snídaně seděli všichni rozespalí a zamračení. "Proč se tak mračíte?" zeptala se Eva "vždyť je dnes nejkrásnější den v roce.". "A čímpak je dnešek tak úžasný?" zeptal se tatínek. "Venku je zima a mokro" řekl Honzík. "A musíme jít do školy!" přidal se Adámek. "Domů se zas vrátím až za tmy!" poznamenal Péťa s plnou pusou. "A na tělocvik zas budeme vevnitř." zakončil téma Jeník. Ale Eva si dál vedla svou "Dneska je nejlepší den v roce, protože zítra už bude jaro a my se na něj můžeme celý dnešní den těšit.". Po snídani si vzala brašnu na záda a na nohy holínky. Všichni naskákali do auta a vyjeli do školy a do práce.

Eva bydlela v domě kousek za vesnicí, kterému se říkalo "na labuti". Ze vsi domů mohla chodit po suché silnici, ale Eva si raději brala holinky, aby se mohla vracet přes sad. K jejich domu totiž patřil dlouhý třešňový sad. Cesta přes sad byla celá rozmočená a zablácená. Odpoledne se mraky rozestoupily a nad krajinou hřálo sluníčko. Eva se vracela ze školy, bundu držela v ruce a schválně dělala vysoké kroky, aby to víc čvachtalo. Usmívala se od ucha k uchu a užívala si poslední den, kdy mohla cestou ze školy ťápat v blátě.


Ráno bylo skutečně jaro. Sluníčko se vyhouplo nad krajinu a sušilo zvlhlé louky, pole a lesy. Rodina seděla spokojeně u snídaně a pochvalovala si jak je venku krásně. Jen Eva chyběla. Maminka si myslela, že se Evě nechce vstávat, protože nejkrásnější den v roce už byl za ní a tak nemělo nic smysl. Už byla skoro na schodech, aby jí šla vyhnat z postele, když se otevřely venkovní dveře. Vešla Eva, která se probudila brzy a tak se šla ještě proběhnout před snídaní. "Dneska je nejlepší den v roce!" zahlásila spokojeně Eva a zakousla se do chleba. "Jak je to možné?" zeptal se tatínek "Vždyť byl včera.". "Ale kdeže" řekla Eva, zatímco si nalévala čaj "dneska se všichni usmíváte, takže je nejlepší den v roce.". Po zbytek dne už se opravdu všichni usmívali. A to ještě o trochu víc, než jak se usmívali ráno.

Když nám zrcadlo řekne, že jsme rozcuchaní, tak se učešeme. Když nám někdo řekne, že se hezky usmíváme, tak se potom usmíváme o to víc. Do duše se sami podívat nemůžeme, stejně tak jako se nemůžeme bez zrcadla podívat jestli jsme rozcuchaní. Jako zrcadlo duše nám slouží ostatní. Poslouchají naše slova a dívají se nám do očí. Proto nám pak mohou říct, zdali máme duši učesanou, či zdali naše duše vypadá jako polednice.


Ve středu už se třešně za oknem zelenaly. Maminka vařila v kuchyni bílou kávu a zaslechla z předsíně nějaké dupání a smích. Se džbánem mléka v ruce otevřela dveře, aby se podívala, co se děje. Bratři stáli kolem Evy, smáli se a drželi jí za ruce. "Eva se nám zbláznila!" volal Ondra, ale Eva nesouhlasila "Pusťte mně! Dnes je nejlepší den v roce a já musím tančit mezi stromy v sadu!"
Eva se potom rozesmála,bratři jí pustili a ona šla s ostatními na snídani. Venku ale byla o to dřív, aby alespoň chvíli mohla roztáčet svou sukni mezi stromy, než nasedla k ostatním do auta. Celý den se těšila, jak se bude mezi stromy radovat, až půjde ze školy, ale ten den šla z města s kamarádkou pěšky a když už konečně dorazila do sadu, tak už se těšila jen jak si doma trochu odpočine. Měla potom ten příjemný pocit, jaký lidé mívají, když se na něco chystají, ale pak udělají něco jiného a stejně jsou úplně spokojení, protože cítí, že si svůj život žijí přesně tak, jak chtějí.


Ve čtvrtek už se u snídaně nikdo nedivil, když Eva už ze schodů hlásila "Dneska je nejlepší den v roce!". Ještě si ani nesedla a pokračovala "Všude kvetou šeříky a krásně voní!". Všichni co seděli kolem stolu se smáli, ale Eva si toho nevšímala. Utíkala totiž k oknu, otevřela ho a křičela ven "Jééééé!", aby celý svět věděl, že dnes je nejlepší den v roce.
Potom se vrátila za ostatními a společně s bratry přemlouvali tatínka, aby už v sobotu vyrazili na kopec, který se jmenoval Horniště. Chodili tam totiž všichni společně každý rok na začátku jara. Tatínek se ještě podíval na maminku a pak kývnul.

V noci se Evě zdál velice zvláštní sen. Zdálo se jí, jak klečí v pyžamu na posteli, drží se okraje a ta postel se s ní vznáší. Nejprve se s ní postel pomalu vznášela v pokoji, otáčela se a znenadání se otevíralo okno. Eva jasně cítila, jak v pokoji zavanul čerstvý venkovní vzduch. Zhluboka se nadechla. Potom s ní postel zamířila ven z okna. Vznášela se těsně nad korunami třešní, které již kvetly. Eva se opatrně přiblížila k okraji postele, přikrčila se a jednu ruku natáhla dolů, aby se dotkla listů na vrcholu stromu, který míjela. Za sadem cesta trochu klesala, ale postel se držela ve stejné výšce. Eva se rozhlížela přes celou vesnici a prohlížela si střechy domů. Postel si to namířila po okraji vesnice směrem k vedlejšímu kopečku, na kterém stál kostelík se hřbitovem. Eva už neměla strach, že spadne a tak vykukovala přes okraj postele a nahlížela lidem do zahrad. Někde kdosi sekal trávu kosou a jinde se malé dítě snažilo chytit za ocas kočku, která číhala v trávě na kořist. Eva kočku poznala a chtěla jí varovat. "Pozor Lampárde! Uteč!" volala, ale kočka se neohlédla. Evu na posteli nikdo neviděl, ani neslyšel. Postel přeletěla hřbitov u kostela a zastavila se za protější zdí. Natočila se, aby se s ní srovnala a začala klesat. Přistála hned vedle velkého šeříkového keře. Šeříkovou vůni Eva milovala a tak se nosem natahovala keři blíž a blíž. "Evo, snídaně!" ozval se hlas maminky. Eva rychle otevřela oči, posadila se a překvapeně se rozhlížela kolem. Seděla na posteli na zahradě před jejich domem, hned vedle šeříkového keře, jehož vůně se linula všude kolem. U dveří do domu viděla své spokojené bratry se založenýma rukama. Dali si tu práci, aby Evu v noci na prostěradle vynesli ven před dům a uložili jí do postele, kterou tam nachystali. Překvapení se na Evině obličeji pomalu vystřídalo s úsměvem. Pořádně se znovu zhluboka nadechla šeříkové vůně. Smála se od ucha k uchu a bosá utíkala po zarosené trávě do domu.

Někdy si lidé nerozumí, když na sebe mluví. A někdy si lidé výborně rozumí, když spolu mlčí. Tohle byla ta chvíle, kdy používání slov bylo zbytečné. Rodina seděla u snídaně a všichni věděli, že Eva má dnes nejlepší den v roce.


V pátek večer nebe začalo tmavnout a ráno, než se rozednilo, tak už Eva ve svém pokojíku slyšela jak dešťové kapky dopadají na střechu. "Z výletu nic nebude" pomyslela si. Převalila se a zase usnula. Ráno venku lilo jako z konve. Tatínek stál na zápraží a díval se do zahrady. Přišel k němu Ondra a řekl "Zdá se, že dneska je jediný den v roce, který není nejlepší". Tatínek pokýval hlavou "Kde je vůbec Eva?". Eva v kuchyni nebyla. Nebyla ani ve svém pokoji a nebyla ani s Adámekem. Nakonec tatínek s Ondrou vylezli po schodech na půdu. Eva tam stála před starým zrcadlem u otevřené skříně. Všude kolem ní byly na trámech pověšené staré šaty na ramínkách. Některé byly také položené v několika vrstvách na starém gauči. Eva na sobě měla právě jedny ze starých šatů, co na půdě našla, a zrovna oběma rukama roztahovala starou sukni a točila se doleva a doprava, aby si jí dobře prohlédla. Slyšela dvojici přicházet a tak se otočila a zavolala směrem ke schodům "Konečně den, kdy mám dost času na to, abych si prohlédla všechny tyhle šaty. Dnes je nejlepší den v roce!". Malým okýnkem se dovnitř občas dostalo prudké světlo z blesku venku. Zvuk hromů se krásně rozezníval mezi neustálým bubnováním dešťových kapek na starou střechu.

V neděli ráno už Eva u snídaně seděla oblečená do jedněch ze šatů, co si včera vybrala na půdě. Kdysi je nosila maminka a před ní dokonce i babička. Vzor s malými květinami krásně doplňoval přicházející jaro. Pořád byly krásné a Eva se těšila kde všude se s nimi dnes ukáže. Za dveřmi domu se ozývalo mňoukání. Bylo jiné, než kdy jindy. Znělo smutně a naléhavě blíž a blíž, až už všichni přerušili snídani a maminka se šla podívat za dveře. Za dveřmi byl Lampárd - maminčin kocour. Všichni od stolu slyšeli, jak maminka vyjekla, když Lampárda uviděla. Sotva se ploužil a chyběl mu kus ocasu. Zdálo se, že jen tak tak dorazil až před dům, pro pomoc. Maminka vzala Lampárda do náruče a donesla ho na stůl, na kterém rychle tatínek udělal místo. Šedý kocour, vždy pyšnící se svou bílou náprsenkou, vypadal smutně a odevzdaně ležel na boku, aby se dočkal pomoci. Z ocásku mu zbýval už jen kousek. Nebyl natržený, ale vypadal spíš jako že ho někdo usekl. Byl trochu od krve a srst měl pocuchanou. Ondra přiběhl s lékárničkou a tak mohli Lampárdovi ocásek zavázat. Potom s ním maminka s tatínkem odjeli autem ke zvěrolékaři.

Děti zůstaly samy doma u rozjedené snídaně. Neměli ale vůbec chuť k jídlu. Mlčky přemýšleli co se asi Lampárdovi přihodilo. Seděli tak hodnou chvilku. Potom Petr, který stál u okna oznámil "Ve vesnici je hasičské auto. pojďme se tam podívat.". Kluci byli dobrovolní hasiči a tak chtěli být po ruce, pokudby někdo potřeboval pomoc, ale dým vidět nebylo. Zavřely dům a vydali se po silnici do vesnice. Hasičské auto stálo spolu se sanitkou před domem pana Krahe. Kolem už bylo pár přihlížejících lidí. Na zahradě domu stálo několik hasičů v oblecích a s přilbami. Byli to hasiči z města. Kluci je dobře znali, protože s nimi občas cvičili. Hasiči stáli kolem studny a paní Kraheová stála kousek od nich a tiskla k sobě jejich syna. Hasiči poprosili kluky, aby jim pomohli s lany a nosítky. Museli ze studny sundat celý rumpál. Eva se vydala za paní Kraheovou. Moc často jí nevídala. Ani jí, ani malého Martina. Moc často nechodili z domu. Paní Kraheová i Martin měli na tvářích slzy a tak je Eva chtěla trochu potěšit. Snažila se najít nějaká pěkná slova, ale šlo to těžko. Paní Kraheová měla na tváři modřinu a i Martin nevypadal dobře. Byl shrbený a bledý. Chvíli tam s nimi Eva stála a pak se podívala zpět ke studni, kde se něco dělo. Pohlédla přímo na tvář pana Krahe, jehož mrtvé tělo právě odnášeli na nosítkách. Eva se zděsila při tom pohledu a rychle se odvrátila, aby to už neviděla. Šla rychle domů. Nedívala se ani na kvetoucí třešně, ani si nepřivoněla k šeříkům. Vešla do domu a potom do svého pokoje. Ten den už jí nic nebavilo. Zkoušela trochu číst a trochu pracovat, ale u ničeho nevydržela. "Dnes je strašný den" pomyslela si brzy večer a napadlo jí, že ho zaspí. Shodila ze sebe všecko oblečení a pohodila ho po podlaze pokoje. Neobtěžovala se s pověšením kytičkovaných šatů na ramínko do skříně. ani okno neotevřela, aby jí šel do pokoje čerstvý vzduch. Snažila se usnout, ale dlouho se převalovala. "Proč jenom musí být svět tak krutý?" ptala se Eva sama sebe ještě, než se jí konečně podařilo usnout.

Abychom neměli v hlavě nepořádek, rovná si náš mozek v noci vzpomínky. Během takového úklidu si mozek ve svém vnitřním pokoji postupně tahá všechny věci, pro které ve dne nestihl v rychlosti najít správnou skříňku. Pozorně si je prohlíží, porovnává je s věcmi co už zná a hledá mezi nimi spojitosti. Některé vzpomínky prostě jen uloží na jejich místo. Jiné jsou nedůležité a tak je vyhodí do koše. To proto, abychom neměli v hlavě příliš mnoho věcí. Občas mozek během třídění objeví něco, co nás ve dne nenapadlo. Třeba že jsme se zapomněli omluvit někomu. Nebo, že nás uvnitř něco bolí. Když mozek najde něco takového o čem bychom měli vědět, vypráví nám o tom pohádku. Proto pohádku, protože nás nechce budit. Moc dobře si pamatuje jak nám máma jako malým četla pohádku a jak se nám u toho krásně usínalo. Takovým pohádkám říkáme sny. O většině snů už ráno nevíme. Nepamatujeme si je. Jsou ale také sny důležité, u kterých s raději probudíme, abychom dobře poslouchali.

Evě se v noci zdálo, jak je úplně maličká. Neobratně chodila po podlaze nějaké stodoly. Všude bylo docela tma, až na táhlé škvírky mezi prkny ve zdi. Eva se rozhodla, že půjde k jedné z těch škvírek, ale byla úplně nemotorná. Naštěstí měla čtyři nohy. A tak s nimi ťápala široce do stran, aby se udržela ve stoje. Pod nosem měla dlouhé tenké vousky, kterými vířila kolem sebe. Zvenčí se ozvývaly zvuky. Nejdřív nějaké ploché rány. Evě připadalo, že nezná nic takového. Také slyšela jak někdo někomu nadává. Byl to hluboký mužský hlas, ale nevěděla co říká. Za sebou ale zaslechla hlas, který znala. Byla to maminka. "Pojď zpátky, vrať se do bezpečí!" volala na ní. Eva se ohlédla, ale maminka tam nebyla. Jen černá kočka tam ležela u zdi na boku a tisklo se k ní několik koťátek. Zvědavá Eva se zase otočila a pokračovala svým směrem. Pomalu se dokolíbala až ke stěně stodoly. Škvírou uviděla venku zahradu před nějakým domem. Nastražila své ostré, špičaté uši, aby jí neunikl žádný zvuk. Nějaký škaredý obrovský chlap držel za ruku nějakou ženu a rozmachoval se nad ní rukou. Žena plakala a snažila se vyprostit z jeho stisku. V tom dostala od muže pohlavek, až se jí podlomily kolena. Zevnitř domu přiběhl malý chlapec a snažil se bouchnout muže do zad. Ten jak to ucítil, pustil ženu a otočil se na chlapce. Vyběhl za ním přes tmavou zahradu. Chlapec rychle obíhal studnu uprostřed pozemku, ale muž ho pořád doháněl více a více. Náhle chlapec změnil směr a vyběhl ke kůlně, ze které ho sledovaly Eviččiny oči. Eva se polekala a vyběhla směrem k černé kočce, aby se u ní ukryla, ale její nohy byly ještě moc mladé, slabé a vůbec je neuměla pořádně ovládat. Dveře do kůlny se otevřely a chlapec vběhl dovnitř. Ani se nerozhlížel a rychle utíkal k hromadě nářadí. Šplhal po poličkách jako už mnohokrát předtím a potom se vrávoravě postavil, aby se mohl vyhoupnout na trám u stropu. Zlý muž byl kousek za ním, ale chytit chlapce se mu nepodařilo. Nahoře na trámech byl chlapec v bezpečí a dobře to věděl. Mohl před mužem utíkat sem a tam, nebo klidně i vylézt okýnkem na střechu, kdyby bylo potřeba. Muž dole byl rozzuřený. Nepodařilo se mu ublížit ženě, ani chlapci, ale někomu ublížit chtěl. Všiml si, kam míří chlapcův pohled a otočil se za sebe na podlahu. Černá kočka s koťaty byla schovná v bezpečí v přítmí u stěny, ale Eva se teprve kymácela prostředkem stodoly. Stačilo, aby obrovitý muž udělal dva kroky a už stál nad Evou. Eva se postavila na zadní a vytáhla drápy, aby muži ukázala, že je nebezpečná, ale muž se jen sehnul a chytil jí za srst na zádech. Náhle Eva neměla pevnou zem pod nohama. Posedl jí hrozný strach. Proč jen neposlechla radu maminky a nešla se schovat, dokud mohla? "Néééé" křičela Eva, ale nebylo jí to nic platné. Muž s ní mával ve vzduchu a křičel něco na chlapce mezi trámy. Maminka vyběhla Evě na pomoc, ale tím jen prozradila úkryt, kde se schovávala s ostatními koťaty. Prskala na něj a máchala drápy, ale muž jí vůbec nedbal. Jen jí naznačil nohou, že jí nakopne a maminka musela ustoupit. Muž vzal ze země košík a hodil do něj Evu. Poté zašel ke zdi a postupně do košíku naházel i všechny její sourozence. Mezi proutky košíku viděla Eva maminku dole na podlaze "Chce vás utopit ve studni, pokud ten kluk nesleze. Vydržte děti moje, musím sehnat tatínka!" na to se máma otočila a škvírou ve zdi vyběhla na ulici. Tam ji Eva ztratila z dohledu. Pan Krahe vytáhl nůž co měl za pasem a oháněl se s ním nad košíkem.

Pan Krahe si nenechal od nikoho nic líbit. Nic nechtěl slyšet. Jeho žena musela mlčet. Jeho syn musel mlčet. Také jeho známí a pan hospodský museli mlčet. Kamarády pan Krahe neměl. A tak na pohřeb pana Krahe nepřišel nikdo, kdo by o něm něco pěkného řekl. Vlastně tam nepřišel vůbec nikdo. Jen šedá kočka s bílou máprsenkou a krátkým ocáskem se pomalu prošla po rakvi.

V pondělí brzy ráno se Eva probudila celá odpočinutá a na první pohled bezdůvodně šťastná. Vyskočila z postele a šla do koupelny, aby si učesala svoje rozcuchané vlasy. V zrcadle uviděla svůj nadšeně se usmívající odraz. Taky se na něj pěkně usmála a řekla "Včera byl moc důležitý den. Včera byl nejlepší den v roce!".




Komentáře k článku:
Vaše jméno:
písmeno kvé:
----------