start | Co chci říct
Co chci říct - povídání pro dívku, která není
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/povidani_pro_divku
podčlánky:

tagy: půlce slečny, literární počin

polofiktivní, rádoby romantická povídka. prostě tak.

pondělí
Tak jsme opravdu vyrazili. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že tím autobusem opravdu přijedeš. Nějak jsem se už za ten čas neučil v nic nedoufat. Netěšit se. Abych pak nebyl zklamaný. Naučená bezmoc se tomu říká. On je to takový složitý vztah s tebou. Dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Někdy je to hodně vysilující. Emocionálně. Přesto nikdy nechci skončit a nikdy neřeknu, že bych toho litoval. Až musím použít tu plytkou frázi - rve mi to čas od času srdce. Hlavně když tě nemám a nemůžu v tu chvíli nic udělat. Třeba když čekám na odpověď a nebo když zrušíš schůzku a já to musím respektovat. Nesmím ti psát, volat ani tě nemůžu vidět a tak si připadám bezmocný. Stejně mi to za to stojí. Je to krásné. I trápit se je někdy krásné. Za netrápení bych to určitě nevyměnil. Tolik k otázce na kterou jsem ti slíbil odpověď, než jsme odjeli.

Skoro tak jako vždycky jsem nevěděl co ti říct. Přestože jsem si to cestou připravoval. Nastoupil jsem k tobě a mlčel. Teprv po chvíli jsme se oba rozmluvili a rozjezd metra vždy znova přerušil naší komunikaci.
Ve vlaku nebylo volné kupé a tak jsme seděli v otevřeném vagonu, naproti sobě. Ptala ses proč jedeme delší cestou a přitom jsi věděla odpověď. Tak jako to děláš často.

Dal jsem ti přečíst svoje výsledky z Hoganova osobnostního dotazníku, co jsem doma našel, než jsem vyjel. Kdysi nás to ve škole nechali zdarma vyplnit a udělali nám výsledky. Říkal jsem si, že tě to bude zajímat. Zajímalo. Chvílema jsi přikyvovala a potvrzovala že to sedí a chvílema zase jsi se mně ptala zdali si myslím, že takový jsem. Taky jsem ti dal SPARO, ale tomu jsi naštěstí nerozuměla. Snažím se být k tobě otevřený,ale pořád ještě to špatně snáším, když si ve mně někdo čte. Ty to umíš moc dobře, i když si občas myslíš, že ne. Neulehčuju ti to, protože mám trochu strach z toho, že mně někdo pozná a bude mně hodnotit. Zároveň mně to ale hodně hřeje, protože jsi z mála lidí, které zajímá jaký skutečně jsem. Většinou si lidi přečtu a pak s nimi jednám podle toho co očekávají. Proto s každým vyjdu a každý mně má rád. Nejsem to ale skutečně já, koho mají rádi. Narozdíl od tebe. Navíc mi věříš. Na to už vůbec nejsem zvyklý. Asi proto, že sám si nevěřím. Asi proto, že se znám líp, než mně znáš ty. Přesedla sis vedle mně, abych ti ty křivky vysvětlil, ale stejně si myslím, že si z toho moc nepamatuješ, protože jsi mně držela za ruku a po chvíli sis dala svojí hlavu na moje rameno. Věděl jsem, že už chvíli neposloucháš, ale povídal jsem dál. Vlastně ani nevim jestli se ti líbí můj hlas. Mám divnej hlas. Ty máš pěkný hlas. Kontroluješ si vždycky jestli mluvíš spisovně a srozumitelně. Když ne, tak se opravíš. Kontroluješ se a ptáš se na věci, které víš. Mám rád tyhlety drobnosti.

Seděla jsi s hlavou na mém rameni a měla jsi zavřené oči. Opatrně jsem se natáhl pro knížku tak, abych te nevzbudil. Stejně ale myslím, že jsi nespala i když odpočinek to pro tebe byl. Myslelas, že čtu, ale kdybys otevřela občas oči, tak bys viděla, že jsem stejně měl pořád otevřenou stejnou stránku. Jen semtam jsem znova přečetl stejnou větu a pak zase koukal z okna a přemýšlel. O světě, o zvířatech, o tobě, o smyslu života, o nás dvou a taky o tobě.

Hlavu jsi zvedla ve chvíli, kdy jsem se natáhl pro tužku, abych si na záložku připsal další myšlenku. Vzala sis mojí levou ruku a zase jsi se uvelebila do svojí polohy. Člověk by řekl, že jsi vypadala spokojeně, ale to já vím, že s tebou to není nikdy tak jednoduché. Pevně jsem chytil tvojí ruku, protože jsem ti chtěl říct, že se nemusíš ničeho bát, že jsem teď tady s tebou. Je to zvláštní tohleto lidské chování. Čeho by ses vlastně měla bát?

Přestoupili jsme na motoráček, ale bohužel už i tady starou osmsetdesítku nahradili regionovou. Jakoby tím něco končilo. Naštěstí tuhle nějak nedotáhli a tak dělá strašlivý kravál. Objížděli jsme celé skály a já se koukal z okna. Čas od času si v tom lese něčeho všimnu, nebo si něco uvědomím a zaplaví mně taková zvláštní euforie. Člověk může buď cestovat a znát trochu celý svět a nebo může jezdit celý život do jednoho lesa a znát tam každou pěšinku, každou skálu, každý kořen a každé spadlé jehličí. Když člověk jezdí na stejné místo, začne to místo být časem živé. Není pořád stejné tak jak si ho člověk pamatuje (což by bylo člověku příjemnější), ale vyvíjí se. Mění se stromy i cesty. Celý výhled může být za pár let jiný. Člověk pak žije s tím místem. Není možné aby se měnily skály. Ne tak rychle, aby to člověk zaznamenal za svůj krátký život. Přesto časem vypadají jinak. Taky jsou jiné ve dne a v noci. Také při stmívání a potom zase jinak ve dvou barvách v té zvláštní době z rána, když je nebe modré, ale ještě nevyšlo slunce.

Vystoupili jsme u vstupu do skal a šli pěšky do chaty. V chatě jsme našli mnoho jídla, co nám tu nechal táta. Byl tu ještě dneska. Naštěstí odjel, než jsme dorazili. Pomalu jsem si dávkoval atmosféru tohohle místa, co je pro mně tak vzácné. Obcházel jsem chatu postupně zvenčí a pak taky zevnitř. Nakonec jsem se vrátil do pokojíčku, kde jsi stála a vybalovala si věci. Jako by tě zaskočilo, když jsem tě obejmul. Cítil jsem velikou radost a kus z ní jsem ti chtěl dát. Asi se to povedlo, protože ses smála. Otočila ses pak zpátky a kývla jsi hlavou dopředu jako kdybych tě rušil. Pak jsi hlavu naklonila mírně na stranu. Chytl jsem tě na ramenou a dal ti zezadu pusu na krk. Myslím, že jsi vzdychla, i když skoro neslyšně. A zatřásla ses. Pak jsi naklonila hlavu dozadu, jako bys chtěla krk co nejvíc odhalit. Opřela ses o mně. Do očí jsme se navzájem koukali. Myslím, žes mi nikdy neřekla nic, co v těch očích jsem v tu chvíli viděl. Máme před sebou ještě spoustu dnů. Políbil jsem tě znovu na krk a ty ses znovu zachvěla. Tentokrát to bylo víc cítit. Snad proto, že i ten polibek byl delší a protože jsem ti chvíli jen dýchal na to místo, které jsem pak najednou políbil.



úterý
Takže to byla vlastně naše první společná noc. První společné usínání a první společné probuzení. Tak dlouho a trochu nejistě jsme na to oba čekali a z ničeho nic je to za námi. Jsme jiní, než předtím? Nevím. Nepřipadám si tak. Akorát vím, že už nikdy nebude první noc před námi. Navždy už jen v minulosti každého z nás. V té části minulosti, kterou my dva máme společnou i když to je hloupé takhle říct. Není to společná minulost, protože každý prožíváme trochu jinak. Proto lepší je říct, že navždy budu já v tvé minulosti a ty v mé. Budeme si tam navzájem. Spalo se mi krásně. Poslední dny v Praze jsem toho moc nenaspal. Zvláště den před odjezdem. Šel jsem pozdě spát a pak zase brzo vstával, abych ještě cosi vyřídil, než jsme vyrazili.
Vstalas ráno z postele, postavila ses vedle mně a protáhla ses. Já jsem vstal a obejmul tě. I tys mně pevně chytila a po chvíli zase sevření povolila. Já ne. Chytila ses mně znova. Držel jsem tě dlouho a pak ještě. Cítil jsem, že jsi konečně jenom moje a nechtěl jsem tě už nikdy pustit. Nakonec jsem tě ale musel pustit. Věci netrvají věčně. Nic věčně netrvá. Ani nevím jestli bys mi tvrdila, že věčně může trvat láska. Asi ne. Nejsi hloupá. Každou vteřinu s tebou si musím užít, protože jednou to bude všecko za námi.

Kolemjdoucí by řekl, že jsme dnešek vpodstatě proflákali. Každou chvíli mi odhaluješ další střípky svého světa. Něco hned ráno, něco v koupelně. Něco cestou do obchodu a pak taky když jsem ti pomáhal krájet cibuli. Tos mně viděla poprvé brečet a smála ses mi. Co včera platilo, je dnes jinak a já to všecko poslouchám a snažím se tomu rozumět. Myslel jsem si jak ti rozumím a přitom to tak ve všem neplatí. Věci se nám často zdají zprvu jednoduché a pak se nekonečně komplikují. Je to zcela normální. Máme takhle postavené vnímání světa. Jinak to ani nejde. Jsem zvědav co se o tobě ještě dozvím, než pojedeme domů. Nemyslím si, že bych dnešek proflákal. Hodně jsem poslouchal a hodně se z toho učil. Tebe.

Dnes večer se ti povedlo mně urazit. Šli jsme se projít. Foukal vítr. Jedna hloupá věta. Náhodou jsi střelila a trefila se. Zprvu jsem to přešel, ale jak jsme šli dál, tak to ve mně vrtalo a nakonec jsem měl dost nepříjemnou poznámku. Věděl jsme to a stejně jsem se neovládl. Je to taková blbá moje vlastnost, že si dlouho pamatuju co mi kdo udělal, aniž bych mu to řekl. Taky když mi někdo pomohl a nemusel si pamatuju. A pak to splácím, když je příležitost. Tys přitom do mně nechtěla kopat. Jen jsi mně jemně provokovala. Nic za co bych se na tebe měl zlobit. Myslím, že víc než zbytečnost té provokace mně štvalo, že jsme oba moc dobře věděli, že nemluvíš pravdu. Musí to být pro tebe složité se mnou komunikovat. Snad to ani nemáš za potřebí. Vím ale že nás to posunulo. Nedávám lidem vědět, když najdou mojí slabinu, protože by si to zapamatovali. Ani tobě jsem to doteď neřekl, když jsi mně párkrát vyhmátla. Teď už ale nějak cítím, že ti to říkat mám. Vsadil jsem si na tebe. Jeden nemůže nevěřit všem. A ty zase na oplátku víš, že ty city nejsou tak hluboko, jak sis myslela. S každou těžkostí, kterou projdeme jsme si blíž a blíž. Bližší a bližší. Byla tma a drželi jsme se za ruce.



středa
Dnes skoro celý den pršelo. Mám to tu moc rád, když prší. Vzal jsem tě na půdu, abych ti ukázal jak je tu krásné poslouchat kapky bubnující do střechy. Zavřela sis oči a poslouchala. Chvíli jsme tam tak stáli. Pak jsi zkoumala půdu. Pověděl jsem ti jak spoustu z těch zbytečností tam chráním před tím, aby je máma a sestra nevyhodily. Samé nezbytnosti. Rozbitý šicí stroj, dvacet hlníkových ešusů, potrhané role krepovacího papíru, luk bez šípů, kopečkovou naběračku na zmrzlinu, promítačku na diapozitivy a skříňku co nejde otevřít, ale něco v ní je. Mnohem víc tam toho je. Přinejmenším vím, že tam někde je dvacet kilo cukru, ale viděl jsem je naposled před třemi lety, když jsem hledal holinku bez děravé podrážky (kterou jsem nenašel. Asi by se vynořila, pokud bych hledal ten cukr.). Proto tam skoro není k hnutí. Je ale dobrodružné a tajemné mezi těmi věcmi procházet a prohlížet si je. Některé jsou novější a některé starší. Sám nevím co všechno tam je, jen mám vždycky pocit, že to můžu někdy potřebovat. Nepamatuji se, že bych něco potřeboval a nenašel to tam. Nejsnáze se tam dá najít inspirace. Když do střechy praží slunce, je na půdě taková zvláštní vůně. Moc nemá smysl ti to vysvětlovat, protože pro tebe to nic neznamená. Nemáš tu vzpomínky. Když už jsme tam byli, tak jsem ti ukázal pokojík po babičce a taky dětský pokojík, kde jsme spávali. Ty pokoje jsou oba pořád zavřené, takže si také drží každý svou vůni. Obrovská postel se ti líbila přesně tak, jak jsem čekal. Vyspí se na ní vedle sebe pět lidí, ale dnes jsi tam ležela sama. A dívala se na mně. Chtělas, abych šel za tebou. Já jsem se usmál, protože to bylo vidět. Místo toho jsem si vedle tebe lehnul taky na záda. Znám tam každé z těch prken co pokoj obklopují. Na stropě každý suk. Nejvíc samozřejmě ty co něco připomínají. Jeden vypadá jako čarodějnice a v rohu jsou pak dvě smějící se děti. Výhled na strop mi zakryl tvůj obličej. Usmál jsem se podruhé, protože bylo vidět, že chceš abych šel za tebou a když něco chceš, tak za tím umíš jít. Dokud to nedostaneš. Tak daleko, jak je třeba. Je to příjemné, když chceš mně.


Zítra mají přijet děti z tábora (i když už to vlastně vůbec děti nejsou). Cítím, že jsem vlastně trochu nervózní. Zatím jsme spolu byli vždycky sami. Nikomu jsem tě nikdy nepředstavoval. Nevím jak budeš reagovat, jak se budeš cítit. Ani jestli a jak mi dáš vědět jak se cítíš. Bude to jiná stuace, než na co jsem zvyklý. Není jasné jaká vlastně bude tvoje role. Naštěstí je to neoficiální setkání. Vedoucí si v sobotu také přiveze svou přítelkyni a dokonce jedna holka si má vzít svého kluka. V pátek mám mít s dětmi program, ale to já už vím, že budu celý nervózní, protože u toho budeš. Musím tě nějak dostat pryč. Pošlu tě asi na houby nebo tak něco.



čtvrtek
Chtěla sis zdáse užít společné chvíle, dokud tu jsme sami. I já jsem si to chtěl užít, ale ty víc a tak jsem si mohl dovolit ten luxus, abych to na sobě nedal znát. Věděla jsi, že to není pravda, ale i tak jsem se tvářil, jako že jsi mi lhostejná. Zpětně vlastně ani nevím proč a zdali to tak je správné. Je to taková zvláštní hra tohleto. Dala sis záležet na tom, abys mi ukázala, jak moc to chceš. Nemohl jsem to vydržet. Umíš být velmi přesvědčivá.


Nakoupili jsme špagety a vyzvedli děti na nádraží. Nejsem tu za vedoucího a tak se snažím, abych se tak nechoval. Naopak nechávám co nejvíce zodpovědnosti v rukách dětí. Proto vaří, uklízí a chodí spát dle libosti. Večer jsme pak strávili tím, že jsme vzpomínali. Chtěl jsem po dětech, aby mi pokreslily dva papíry ke každému táboru. Od nejnovějších jsme se v minulosti vraceli ke starším a starším. Mluvili jsme o tom co jsme prožívali. Mnoho nového jsem se dozvěděl, protože děti si pamatují úplně jiné věci, než vedoucí. Navíc mi prozradily mnoho věcí, které jsem nevěděl. Kdo s kým spal ve spacáku a kolikrát se jim podařilo na tábor propašovat láhev alkoholu. Taky o kuchařce co jim kupovala cigarety. Dokonce jim je dávala zadarmo a skoro jim je cpala. Jedna dívka tam začala ten rok kouřit. Některé boje jsou vskutku složité vybojovat i když do nich investujeme mnoho ze svých sil. Sedělas a poslouchala. Nejradši jsi měla, když děti mluvily o mně. Vpodstatě náhodou jsem byl prvním vedoucím všech dětí co tu byly. Tak vzpomínaly na můj oddíl před sedmi a před pěti lety. Je to první generace dětí, které jsem na táboře jako vedoucí zažil od nejmenších až po dobu, kdy už kuli věku znova na tábor nemůžou. Dokud tohle člověk nevidí, tak si neuvědomuje, že vlastně stárne.


Myslel jsem si, že budeme s dětmi něco dělat. Chtěl jsem se vrtat v lásce a taky tvořit příběhy bez opakování slov. Mé iluze se ale rozplynuly poté, co jsem nad námi na půdě slyšel jak děti do čtyř do rána nespí. Byl jsem z toho pak trochu nevrlý. Není to tu takové jaké jsem si myslel, že to bude. Navíc jsem měl dojem jako že už dětem nerozumím.



pátek
Dnes jsem tě probudil polibkem. Já jsem nechtěl, ale nějak jsem to nemohl vydržet. Probudilo mně jak jsem slyšel někoho, jak jde po schodech z půdy. Zvedl jsem se a pak mi došlo že tu vlastně už nejsme sami. No a pak jsem uviděl jak vedle mně ležíš. Tak krásná. Ležela jsi na zádech, nehybně, akorát peřina se zvedala nahoru a dolů jak jsi dýchala. Lehl jsem si a myslel, že to vydržím, ale prostě to nešlo. Znova jsem se zvedl a políbil tě jemně na rty. Nechtěl jsem aby ses probudila, ale v tu ránu jsi otevřela oči. Asi jsem tě do nového dne přivítal smutným výrazem, protože jsem bezradně koukal na to, co jsem způsobil. Kývnulas hlavou, abys mi naznačila, že chceš ještě. Políbil jsem tě znova a pak jsem byl donucen ještě jednou. Pak ještě a pak jsem zase já toužil, abych tě líbal dál. Potom ještě, ale to už nevím kdo z nás chtěl. Buď oba a nebo možná nikdo. Ani nemůžu říct kolik to bylo polibků, protože už se naše rty od sebe nevzdalovaly. Vzepřela ses hlavou o polštář, aby ses celá posunula ke mně a já si pak dal ruku pod tvůj krk. Druhou rukou jsem tě pak hladil. Zeptala ses kolik je hodin a já to nevěděl.


Zdá se, že děti se bez nás obejdou. Dospěl jsem po včerejšku k názoru, že to tady pro ně má nějaký zvláštní smysl i když mu třeba nerozumím. Nepřijely sem proto abych jim říkal co mají dělat. Potřebují pít alkohol, kouřit a chodit pozdě spát. Užívají si svobody, které zatím prožili tak málo. Snad jsem byl také takový tenkrát. Nechali jsme je v chatě a vydali jsme se vlakem do vedlejší vesnice, abychom přešli kopec, kde jsem ještě nebyl.

Našli jsme krásnou lavičku s výhledem na kopec, na který jsme šli. Sedli jsme si a já pil kávu. Tys nechtěla. Zeptal jsem se tě, jestli bys mi dokázala říct ten kopec, když já bych ho nikdy neviděl. Byl to divný dotaz a tys si dala na čas s odpovědí, protože jsi tam hledala nějaký chyták. Usrkával jsem kafe a projel pod námi motoráček. Postavil jsem se, abych na něj dobře viděl. "Nedokázala. Nejde to." odpovědělas. Muselas říct, že to nejde, protože nemáš ráda, když je na světě něco co jde a ty to neumíš. "Ani já bych to nedokázal." řekl jsem "Můžu tě sem jen přivést a držet tě za ruku, až to uvidíš.". Sbalil jsem termosku a šli jsme dál. Ty jsi mlčela, protože jsi přemýšela nad tím co jsem řekl. Máš svou hrdost a tak se někdy neptáš na věci, kterým nerozumíš, protože si na to chceš přijít sama. Před časem ses mně ptala na otázky a chtělas po mně odpovědi. Já jsem ti řekl, že ti je nemůžu říct. Chtělas vědět proč.

Prošli jsme kolem nápisu na domě a hned jsme se museli vrátit, abychom si ho znova přečetli. "S pomocí boží vystavěno od manželů Roberta a Anny Ticháčkových 1915 - kde vlídnost, mír a láska přebývá, tuť i bůh ve všem svou pomoc dává." Stáli jsme pod ním a dívali se na něj. Přemýšelas jak to s tím bohem teda je a drežlas mně za ruku. Mně se líbilo slovo tuť.

Kousek dál sis všimla, že je před námi slunce a za námi měsíc. Oba na svém místě tak, že zároveň jsme je vidět nemohli. Přece k sobě patří. Jako láska a nenávist. Zeptal jsem se tě jestli se bojíš tmy, když jsi se mnou. Odpověď jsem si nezapamatoval. Měl bych si asi hned psát jak se tě na všecko zeptám. Nebo možná bych měl nosit v kapse zapnutý diktafon když jsme spolu. Aby mi o tobě nic neuniklo.

No a pak jsme za tmy skončili ve vedlejší vesnici. Měli jsme to domů přes další kopec. Hledali jsme kde začíná cesta a místo toho jsme našli místní vesnickou hospodu. Rozhodli jsme se počkat zde, než pojede vlak a na kopec jsme se vykašlali. Byla tam moc pěkná atmosféra. Podnapilá hospodská seděla u stolu se třemi místními chlapy, kteří se co chvíli o něčem nesrozumitelně hádali. Posadili jsme se vedle nich, dali si pivo a malinovku a četli jsme si blesk. Kolikrát člověk zažije takové chvíle. Abychom lidi poznali, musíme jim umět naslouchat. Být jim otevření. Tak jsme tam seděli a učili se. Potom jsme utíkali tmou na nádraží, protože jsem nezvládl dopít pivo rychle.

Jo a ještě jedna věc. Trhal jsem cestou kytky. Jen takové co byly originální. Kdyby byly obyčejné, tak bych je neutrhl. Trhal jsem je pro dítě co měla dnes narozeniny. Když jsem jí je dával, řekl jsem "Všechny tyhle kytky dnes umřely, protože máš narozeniny. Gratuluji.".


Seděli jsme pak s dětmi u ohně a hrozně jsme se nasmáli. Vadí mi sice jak děti mluví jen o tom zdali mají hlad, zdali se jim chce zvracet či kolik lajků dostali na facebooku, ale v přestávkách mezitím vymýšleli úžasné věci. A já taky i když to bylo často vulgární a sprosté. Doufám, že ti to tak nevadilo. Já se vždycky vyladím na toho s kým mluvím a tak spolu pak můžeme komunikovat. Ty jsi vlastně tolik nemluvila. No tak alespoň zas trochu víc víš jaký jsem. Snažil jsem se ti to druhý den vysvětlovat ale trochu jsem se v tom motal. Tvářila ses jako že je vše dobré. V některých věcech budeš jistě tolerantní.

Děti nám vysvětlily jak to je s tou svobodu a tak jsem od té chvíle každému dítěti co řeklo, že už chce jít spát, řekl, že nesmí, protože by nebylo svobodné. Držel jsem se toho celou noc. Nakonec už stály a odcházely a já na ně zvýšeným hlasem volal, ať jdou okamžitě zpátky, jinak že nebudou svobodné. Nevím zdali si z toho něco odnesli. Já jo. Taky jsem se jich během noci ptal za co by byly ochotné svou svobodu vyměnit.


sobota
Když jsem se probudil, bylo skoro jedenáct hodin. Vylezl jsem z postele a začal se oblékat, abych stihl skočit do obchodu před polední pauzou. Za sebou jsem zaslechl tebe a na jedné noze se otočil, abych na tebe viděl. Schoulila ses na bok a tiskla jsi k sobě peřinu jako kdybych to byl já. Potom ses přetočila na druhou stranu, natáhla sis peřinu pořádně ke krku a zadívala se na mně smutně. Myslím, že jsem se zatvářil chápavě a asi se i zasmál. V rámci nějakého tichého protestu jsi celá zmizela pod peřinou. Když jsem se vrátil z nákupu, tak už jsi byla ustrojená a umytá. Stejně tě ale podezírám, že vstáváš každý den kolem čtvrté ráno a jdeš se učesat, abys pak zase spící mohla ráno vypadat tak jak vypadáš. Nejblíž je asi slovo roztomile, ale není to to pravé slovo.


Tak a teď jsi mi zabavila telefon, protože jsem se prokecnul, že mám písničky roztříděné v adresářích podle emocí. Tvářím se jako že v klidu píšu ale nejsem v klidu. Přitom na tebe koukám, jak máš ten svůj hladový pohled. Může člověk zažívat stejné pocity, když se ho dotýkáš i když se dotýkáš jeho duše? Dá se duše pohladit?

Musel jsem rychle otevírat jiný soubor. Všimla sis, že píšu o tobě. I když nevim jak jsi to poznala, když na obrazovku nevidíš. Stejně jsi mi ale nevěřila, že píšu do školy. Moc jsem se na tebe koukal. Jenže já chci aby sis to přečetla až doma, až bude po všem. Teď ležíš na posteli, oči máš zavřené a posloucháš hudbu ze sluchátek. Je to zajímavé, jak se na to jakoby soustředíš. Asi se umíš hodně vyladit na to co zrovna děláš a tak vše děláš na plno. Vždycky jsem si přál vidět tě tančit. O to víc potom co jsme spolu leželi a ty ses ke mně tiskla. Nepocítil jsem nikdy dřív kolik energie v sobě skrýváš. Možná proto se tolik kontroluješ, protože víš co dokážeš, když se kontrolovat přestaneš. V tanci to musí být krásně vidět. Kdysi jsi říkala, že máš strach z toho co v tobě je. Nemohl jsem ti říct co by tě uklidnilo. Ani dnes nemůžu.


Čekali jsme na půlnoc, abychom oslavili narozeniny druhé dítěte. Vzal jsem jí k oknu a ukázal setmělou stráň na druhé straně. Řekl jsem "Támhle naproti roste spousta krásných jedinečných kytek. Všechny dnes můžou žít, protože máš narozeniny ty. Gratuluji.".
Hrozně dlouho jsme se pak bavili na účet chlapce co zapil paralen vínem (nejsem si jist zdali to byl paralen). Byl úplně mimo tak jak jsem to nikdy neviděl. Přitom nebyl v útlumu. Mohli jsme se potrhat smíchy kdykoli něco řekl, nebo se pokusil něco udělat. Takové věci se bohužel vyprávět nedají.



neděle
Šli jsme děti doprovodit na vlak. Seděli jsme na schodech na nádraží ve městě a čekali, až se objeví motoráček ze skal. Díval jsem se na tebe, když jsi se s ostatníma bavila o tom kam se dostali na školu. Přemýšlel jsem jestli jsi spíš dítě, nebo spíš dospělá. Nezeptal jsem se tě na to. Snad aby to špatně nevyznělo. Věkově jsi blíž těm náctiletým co tu jsou s námi, ale přemýšlíš jako dospělá. Přitom věci si užíváš, či možná umíš užívat jako malé dítě. Taky se tak směješ. Myslím, že se tě na to nezeptám, protože bychom stejně došli k tomu, že má každý v sobě obě osobnosti. Říkal jsem si taky, že před pár měsíci jsem tě nechtěl poučovat a ty jsi mně přitom k tomu postupně trochu dotlačila. Většinou toho přitom víš víc než já. No a to jsem ještě v tu chvíli netušil, že se večer stane to s tou pohádkou. Celé to začalo asi tím, že jsme se dohodli, že zítra vyrazíme brzo ráno na výlet se svítáním, co ti o něm už déle básním. Tím pádem bylo zapotřebí jít brzo spát, což bylo obtížné, neboť teď jsme pár dní chodili naopak spát vemi pozdě. Rozdělával jsem oheň v kamnech a slyšel jsem, jak zase podnikáš výpravu na půdu. Vrátila ses s dětskou knížkou, co sis vybrala v dětském pokoji. Pokusila ses o vážný výraz ve tváři a prohlásilas, že abys brzo usnula, že ti budu muset přečíst pohádku. Těžko říct kde se zase vzal tenhle nápad v tvojí hlavě plné záhad. Snad asi sis prostě zapamatovala jak jsem ti včera vyprávěl, že mám na táboře moc rád večerní čtení. Nebo jsi jen chtěla poslouchat můj hlas. Sic jsem dělal dlouho divadlo, ale nemyslím, že bych byl úplně nadaný přednesem. Usmál jsem se na tebe na znamení jako že tedy jo. Pak jsem šel zapnout konvici a taky na půdu pro jinou knížku. Tu co mám rád a párkrát jsem už přemýšlel jakým tónem bych jí asi četl. Je to zajímavé jak mně baví číst názvy knížek a pak prožívat emoce přitom když si představuji jaký příběh asi kniha obsahuje. Samotný příběh už pak často není tak zajímavý jako ten co jsem si vymyslel. U některých názvů jako kdyby se mi chtělo brečet. To když jsou ty názvy takové dětské a nevinné. Nevím jak to popsat a ani nechápu proč na ně reaguju. Jde asi i o kresby na obalu. Mezi ně patří "Knížka pro Lucinku", nebo taky "Bratříček a sestřička", ze které jsem ti právě toho dne četl. Když jsem vešel do pokoje, tak jsi byla najednou převlečená a seděla jsi důstojně na posteli. Přinesl jsem ti heřmánkový čaj, ale ten jsi nechtěla, takže jsem ho upíjel v přestávkách při čtení. Nejdřív jsem tě ale musel uložit. Přesně na to jsi čekala a proto jsi tam tak seděla. Taky jsi měla tak nějak rozčesné vlasy jsem si všiml. Vzal jsem polštář a naklepal jsem ho. Potom jsem odhrnul peřinu, jednou rukou ti podepřel záda a druhou rukou jsem ti zvednul nohy. Chytila ses mně a já tě položil. Přikryl jsem tě a dal jsem ti pusu na čelo. Srovnal jsem lampičku tak, aby na tebe svítila co nejmíň, pohodlně jsem se usadil, uskrl čaje a začal číst. Koukala jsi na mně svýma očima zpod peřiny. Je to prazvláštní souhra mezi námi. Ani jeden z nás neřekl co se stane či co má ten druhý jak udělat a přitom jsme oba přesně hráli svou roli. Když nahlas čtu, mám trochu jiný hlas než když mluvím. Když mluvím svoje myšlenky, tak mluvím často potichu a často taky v cizích pojmech. Myslím si, že to je proto, že mám z nějakého důvodu tendenci dělat to posluchačům těžší. Ověřuju si tak, zdali je opravdu zajímá když mluvím. Nejsem s tím spokojen, ale prostě to tak je. Nehci asi aby i rozuměli lidé co mi nerozumí. Když čtu, tak k tomu není důvod, protože to co říkám nejsou moje myšlenky. Mluvím nahlas a srozumitelně. Dávám si pozor na pauzy mezi slovama i mezi větama. Po chvíli sis zavřela oči a sklouzla ses kousek níž po madraci. Po druhé kapitole jsem se zasekl. Nějak jsem se na tebe díval a zapomněl jsem, že mám číst dál. Otevřela jsi oči a podívala ses na mně káravým pohledem, který říkal "už jsem skoro spala, ale teď mně budeš muset ukolébávat odznova". Četl jsem dál a ty sis zase zavřela oči. Četl jsem jen chvíli a přestal jsem v půlce věty. Tentokrát jsi oči neotevřela. Dělala jsi, jako že už spíš. Pomalu jsem odložil knížku a naklonil se k tobě. Čekala jsi na políbení. Já jsem tě ale nepolíbil. Přiblížil jsem se obličejem velmi blízko a prohlížel jsem si tě. Cítila jsi přesně co dělám. Taky jsi cítila můj dech. Prohlížel jsem si zblízka tvůj nos, oči, čelo, pravé ucho a pak taky krk. Krk víc. Potom jsem se znovu blížil k puse. Špulila jsi rty v očekávání, že už se ti to dostane. Já se zastavil. Pak už jsi to nevydržela. Nejdřív jsi zavrtěla hlavou napravo a nalevo a pak jsi otevřela oči. Zmučeně ses zašlebila, rychle se zhluboka nadechla a ztěžka pomalu vydechla. Dvěma prsty jsem ti jemně zavřel víčka. Pak jsi dostala za odměnu pusu. Měla jsi zprvu suché rty. Přejel jsem po nich prstem a pak znovu políbil. Trochu jsem se od tebe vzdálil a ty jsi s tichým mlasknutím pootevřela pusu. Přitom jsi stále ležela odevzdaná s očima zavřenýma. Ukázalas co chceš a pak jsi čekala až to dostaneš. Přitom tebe pořád ještě udivuje, když nahlas řeknu pokud něco chci. Shrnul jsem ti peřinu k nohám a ty jsi pořád nehnutě předváděla jako že spíš. Znovu jsem zblízka prohlížel celé tvé tělo a ty ses občas úplně jemně oklepala na tom místě, nad kterým jsem právě byl. Odspoda jsem se blížil nahoru. Klekl jsem si nad tebe a prohnul se, abych se dostal k tvému obličeji, k tvým otevřeným ústům. Nejdříve se setkaly naše dechy. Dýchala jsi rychleji a rychleji. Potom se už k sobě dostaly naše rty a vytvořily tak bezpečný prostor k setkání našich jazyků. Leželas a chtěla ses mi dát. Chtělas být moje. I já chci, abys byla moje, ale navždycky a celá. Občas moc myslím na budoucnost a málo na přítomnost.



pondělí
Dnes jsme šli příliš dlouhý výlet. Posunuli jsme se vlakem a pak jsme se vraceli do chaty po hranicích s Polskem. Vyčítal jsem si to. Ty jsi to ale stejně nedala na sobě znát, že to bylo dlouhé. Pokaždé jsi mně zase dohnala a držela se mnou krok. Ani v chatě jsi nic neřekla. Vždycky se snažíš všechno překonávat. Myslím si o tobě, že jsi statečná, ale nikdy jsem ti to neřekl. Asi bych to stejně neuměl zdůvodnit a tak bys mi to ani nevěřila. Pereš se každý den a často ani nevíš s čím. Jakmile máš trochu sil, tak si naložíš ještě víc, abys byla zase o kus lepší. Vidět to není protože mnoho bojů probíhá u tebe uvnitř. Většina lidí si nedělá život tak komplikovaný. Radši se vzdají už z kraje. Křehká a citlivá a přesto se nevzdáváš. Obdivuju jak jsi statečná.


Jsme vlastně v půlce našeho času a tak sis na večer objednala koupel. Celý den jsem přemlouval počasí a nakonec jsme se dohodli, že alespoň nebude pršet v tu chvíli. Odpoledne jsem napustil vanu, nachystal před ní prkna, abys nešlapala do mokré trávy a vyčistil pod ní ohniště. Hodinu před setměním jsem pak založil ohníček, který pomalu ohříval vodu. Řekl jsem ti, že je zapotřebí šetřit vodou a proto se musíme koupat spolu. Ty ses nejdřív cukla jak to děláš, když se směješ. Pak jsi zaklonila hlavu dozadu a pak zase dopředu a sklopila jsi zrak. Pak ses na mně usmála. Nakonec jsi vlastně nic neřekla. To u tebe znamená "ano". Koupání ve venkovní vaně je krásnější, když je světlejší noc s méně mraky. Dá se koukat nahoru do hvězd. Voda ve vaně nebyla vidět, ale bylo jí cítit. Ta vana má takový specifický princip, trochu jako když člověk sedí v hrnci. Podobně si představuju peklo. Navíc je to vířivá vana. Jakmile přestaneš vířit, přestane se voda míchat, takže je ti na půl těla zima a na půl těla horko. Za ta léta se mi snad nikdy nepovedlo vytopit tu vodu tak aby byla akorát. Musí se odhadnout správná chvíle předem, kdy se přestane přikládat a po celou dobu koupele je pak třeba nějak udržovat žhavé oharky, aby voda rychle nestydla. Tantokrát se to už docela povedlo. Přišla sis vyzkoušet, zdali ti voda vyhovuje. Klečel jsem vedle vany a už jsem rozhraboval oheň aby hořel déle a pomaleji. Ohlédl jsem se. Stála jsi nade mnou a s vážným výrazem v obličeji sis sundala tričko. To je zvláštní. Víš, že jsi krásná. Víš to dobře. Že jsi krásná a taky chytrá. Přitom zároveň nejsi namyšlená. Znáš tak nějak svojí cenu. Pak sis sundavala kalhoty a já tě chytil, abys neupadla do mokré trávy. V mém náručí se ti zalíbilo a tak sis odložila hlavu na můj hrudník. Teprv po čase jsi se dál svlékala. Nahá sis pak zkontrolovala teplotu vody a vlezla jsi dovnitř. Užívala sis prostoru, dokud jsem tam nevlezl za tebou. Pak už jsi tolik místa neměla. Uhnula jsi mi, abych se posadil na dno a pak sis na mně lehla. Seděl jsem za tebou a dosáhl jsem krásně na celé tvé tělo. Žádná jeho část mi nebyla uchráněna. Hlavu sis mi položila na rameno a nahnula směrem ke mně. Hladil jsem tě. Nejdřív jemně a všude, abych si zapamatoval jak vypadáš. Chci znát každý kousek tvého těla, abych ho po hmatu poznal mezi tisíci. Někde jsem se zastavoval a někde jsem nebyl tak jemný. Vytáhla jsi ruce z vody, naklonila je za sebe a zajíždělas mi s nimi do vlasů. Dovolila sis potichu vzdychat do tmy. Rovnou do ucha se mi ihned dostávaly informace o tom co se s tebou děje. Co s tebou co dělá. Dávala jsi mi něžné polibky na krk, zatímco jsem někdy použil pevně celou dlaň a někdy zase jen s pár prsty jsem si pohrával s částmi tebe. Chvíli jemně a chvíli hrubě. Tak jak mi tvůj dech značil stoupající touhu, která ti dále procházela celým tělem. Akorát teda jsme si postříkali bačkory, protože jsme hodně vody z vany vylili. Při něžnostech.



úterý
Dnes jsem se probudil dřív než ty, tak mám čas něco napsat, než budeš vstávat. Je to zvláštní, myslel jsem že se budíš dřív než já, protože jsem zvyklý chodit pozdě spát a pozdě vstávat. Buď jsi po včerejšku unavená a nebo je ti tu tak dobře, takže můžeš dlouho spát. Chci aby ti tu bylo dobře. Měl bych ti připravit snídani, nebo alespoň nějaké překvapení, když mám tu příležitost, ale nějak se k tomu nemám. Koukám na tebe. Když spíš po ránu, tak vypadáš jinak, než když jsem si tě spící prohlížel večer. Jaktože máš pokaždé hlavu natočenou směrem ke mně? Teď jsem si toho všiml. Měl bych zkusit potichu přejít místnost na druhou stranu, abych si ověřil, jestli se otočíš. Taky bych tě mohl rychle vzbudit abychom zjistili, jestli se ti něco zdá. Nechám tě spát.

Spalas ještě chvíli a já psal. Nevím jak dlouho, protože když jsem v jednu chvíli zvedl oči, tak jsem zjistil, že ty svoje máš otevřené. Usmívala ses. Šel jsem k posteli a klekl si, abych ti dal pusu. Vytáhla jsi ruce zpod teplé peřiny a dalas mi je kolem krku. Zastavil jsem se ještě na chvíli a divali jsme se sobě navzájem do očí. Čím dál víc jsem, cítl jak mně svýma rukama k sobě tlačíš. Jako kdybys chtěla dostat něco, co ti právem patří. I úsměv ve tvém obličeji se střídal s něčím jiným, co pořádně nepojmenuju. Možná, že pro to není žádné slovo. Nebyla to ani prosba, ani důraz. Snad touha. Čím dál víc toho bylo. Pak se naše rty potkaly. Rukou jsem tě pohladil po tváři a pak jsem pokračoval pod peřinu, ale tam moje ruka zpočátku studila tvé prohřáté tělo.


Chata občas dělá různé zvuky. Pro některé lidi jsou strašidelné. Mnoho z nich působí, jako že uvnitř někdo je. Já už je umím rozeznat, ale také jsem se jich dlouho bál. Dodnes znejistím, když slyším bouchnout dveře od půdy.

Dnes, aby nám bylo dobře, rozdělali jsme večer oheň v kamnech. Já si lehl na postel, abych zase něco přečetl. Klekla sis před kamna a dívala ses přes sklo, jak uvnitř blikají plameny a rozehřívají kov. V kamnech a v komínu to hučelo. Všiml jsem si, jak ti po tvář sklouzla slza. Potom další. Nevěděl jsem co mám udělat. Co je správné. Byl jsem tu s tebou, ale třeba jsi nechtěla abych to viděl. Další a další slza. Ani jsi je nezastavovala rukou. Plakala jsi klidně a tiše. Nevím jak dlouho, ale připadalo mi to dlouhé. Vědělas, že to vím a já zas věděl, že to víš. Přišlas pak za mnou do postele a schoulila ses vedle mně. Položil jsem knížku a díval se na tebe. Taky jsem tě hladil po vlasech. Čekal jsem, zdali budeš chtít něco říct, ale neřekla jsi nic. Snad ti stačilo mně cítit. Nechtělas mi asi povědět proč pláčeš. Když už jsem věděl, že spíš, dal jsem ti pusu do vlasů a ještě chvíli jsem si četl.



středa
Ráno mělo zvláštní atmosféru. Cítil jsem zvláštní strach, když jsem se tě dotýkal. Nikoli z tebe, ale ze mně. Asi už jsem se zase bál o tebe. A přitom jsi tu byla se mnou. Ne jinde a ne s jiným. Vlastně jsem měl být šťastný.

Myslel jsem, že si zajdem taky na borůvky, ale včera i dnes na to nebylo počasí. Trávili jsme dnešek v chatě. Četla sis a já taky a taky jsem psal. Tys také podnikla další svojí výpravu na půdu.

Odpoledne ses dívala z okna a řekla jsi, že už nebude tolik pršet. Není to nijak důležité, ale pamatuju si to, protože jsi promluvila poprvé od toho, jak jsi včera plakala.

Večer jsi mně zase přistihla, když jsem otevřel soubor, abych zapsal pár řádek o tom co se událo. Chtěla jsi to vidět a já ti musel vysvětlovat, proč ti to ještě neukážu. Jiná by se hádala a brala by to jako prohru, když se k zápisu hned nedostane, ale ty máš takový zvláštní smysl pro respektování. Umíš dodržovat pravidla i když nejsou psaná. Dokonce i když nejsou vyslovená. Taky umíš dobře poznat, když něco není fér. To je důležité. Je to takové zvláštní sociální etické cítění. Nevšiml jsem si toho u mnoha lidí. Vlastně si ještě vzpomínám jak jsi zvažovala jestli mi můžeš povědět o pacientovi z praxe. Spousta pokročilých studnetů psychologie nechápe k čemu je taková etika dobrá. Je to velmi důležité se na věci stále takhle koukat a je to jedna z věcí, kterých si u tebe vážím. Nemusím tě nijak hlídat, protože se můžu spolehnout, že vše zvážíš vždy i z mojí strany a že se mnou budeš vždycky jednat na rovinu. I když bys třeba nemusela. Jednou jsi mi psala, že máš taky zápisník, kam sis psala o mně poznámky, ale já takový ve skutečnosti nemám. Ten cos viděla používám na myšlenky, nápady a úkoly. Napsal jsem si tam tenkrát otázky na tebe, protože jsem věděl, že mi do toho budeš koukat a že se pak budeš smát. Těší mně, když se směješ. Máš takový odměřený, jemný smích, ale upřímný. Taky jsem věděl, že tě to zaujme. Zápisník bych ti asi ukázal, když bys mně požádala. I když tam mám poznámky z toho, když jsem vymýšlel čím tě jak překvapit. Taky mám deník, ale ten bych ti ukázat nemohl. Píšu si tam osobní věci jazykem, který je taky takový osobní. Píšu tak jak věci prožívám, aniž bych to překládal do vět, které používám k dorozumívání s okolím.

Asi jsi mně nechtěla rušit, protože jsem psal. Je to zvláštní jak poznáš, kdy potřebuju v klidu pracovat i když chvíli koukám z okna, chvíli na tebe a občas se zvednu ze židle a chodím po místnosti. O půlnoci jsem se na tebe podíval, protože jsem měl zas pocit, že na mně upřeně hledíš svýma očma, ale zjistil jsem, že už nějaký čas spíš s hlavou otočenou směrem ke mně. Ještě hodinu jsem psal, abych do počítače dostal všechny myšlenky, co jsem měl v hlavě a pak jsem seděl jen tak a sledoval jak spíš. Pro normálního člověka by to asi vypadalo stejně jako když pracuju, protože jsem chvíli koukal do tmy za oknem a chvíli přecházel po místnosti. Dal jsem do kamen pár polínek na noc a lehnul jsem si vedle tebe. Ty ses hned přetočila a přivinula se ke mně. Asi ses u toho ani neprobudila. Ležel jsem vedle tebe a mozek se mi pomalu vypínal. Přehrával jsem si celý den a došlo mi, že ses asi chtěla na něco zeptat, ale nechtěla jsi mně rušit. Bál jsem se, že to do zítřka zapomeneš a tak jsem si to chtěl poznamenat na záložku, ale knížka ležela moc daleko a já už jsem nechtěl vstávat, abych tě nebudil. Tak jsem si to nakonec nezapsal. Myslím, že ses pak už nezeptala.

Já potřebuju tebe a ty potřebuješ mně. Ten večer jsem byl nejvíc šťastný.



čtvrtek
Dnes mají přijet přátelé a já tu po snídani sedím a přemýšlím o tom. Vlastně v tom nevidím problém, ale tak přemýšlím nad všemi okolnostmi, co můžou nastat. Měl bych zavřít notebook a promluvit si o tom s tebou, ale jsi v kuchyni. Roztopil jsem ti velká kamna, abys mohla upéct v troubě svůj koláč. Ještě nikdy jsem ho nejedl a přitom mi připadá, že ho už důvěrně znám. Měla jsi s ním různé příhody.

Tak jsem šel do kuchyně za tebou zrovna když jsi ho vytahovala z trouby a zjistila jsi, že je spálený. Snad jsem u toho neměl být. Zatvářil jsem se na tebe. Už jsem pomýšlel na to jak tě teď budu muset utěšovat, protože jsi holka. Ale tys mně vlastně překvapila jak dobře jsi to vzala. Jsem takový nějaký přecitlivělý z minulého vztahu. Jak se něco holce nepodaří, tak čekám, že jí to položí. Oddechl jsem si. Jsi fajn. Některé věci jsou v životě důležité a pak jsou další věci, co tak důležité nejsou.

Než jsme šli spát, šel jsem ven před dům. Dýchat místní vzduch a dívat se na protější kopec do tmy. Cítit radost z toho, že jsem tady. Stál jsem vedle schodů ke sklepu a měl ruce v kapsách. Slyšel jsem tě přicházet. Šla jsi potichu a já dělal, jako že nic neslyším, abych ti udělal radost. Nakonec ale nevím jestli jsi poznala že o tobě vím, nebo ne. Jen jsi tam stála. Otočil jsem se po chvíli na tebe jako že se chystám k odchodu. Ty jsi ale byla otočená na druhou stranu a prohlížela sis měsíc. Nemám rád noční oblohu. Všichni si tam ukazují navzájem souhvězdí a já je neznám. Hvězdy jsou daleko. Nemají na nás vliv. Kdybych ti to řekl, tak bys mi to vyvrátila. Nejhorší na tom je, že vím přesně jakými argumenty a taky vím, že bys měla pravdu. Vyrazila jsi za mnou v noční košili. Divil jsem se. Pořád je dost chladno. Vůbec není léto. Hlavu jsi měla nakloněnou vzhůru a tvé krásné vlasy volně splývaly s noční košilí. Snad jsi měla jít bosá abys dotvořila obraz noční víly. Nebo elfky. Byl to krásný pohled. Stočila jsi hlavu dolu a na stranu. Nemohlas na mně vidět, ale pochopil jsem, že víš, že se na tebe dívám. Dokážeš cítit můj pohled na sobě? Musím to někdy vyzkoušet až půjdeš přede mnou se na tebe upřeně dívat. Nebo až si budeš číst a já budu tak abys na mně neviděla (zapsal jsem si to později do notýsku, abych to nezapomněl). Přistoupil jsem k tobě a ty ses na mně pořád zcela nepodívala. Zvedl jsem opatrně tvojí ruku jako by to byl nějaký cennost a políbil jí. Pak jsem tě za ní odvedl dovnitř. Taky chci někdy vidět jak ti vlajou vlasy. Vytáhnu tě asi ven až bude nějaká vichřice.



pátek
Seděli jsme tak dnes s kamarády a já jsem si prozpěvoval. "když já mám radost za života" řekl jsem, když jsem zjistil, že se mi ostatní smějou. "tak nám jí tu nešiř!" odpověděl kamarád. Díval jsem se tvým směrem, abych zachytil, že se zase zasměješ. Zasmála ses, ale bylas dnes taková nějaká jiná. Bledší.

Vždycky když jsem na tebe něco chystal a připravoval, tak mi to nevyšlo. Zároveň vždycky když jsem něco udělal nebo řekl tak jak mně to zrovna napadlo, to bylo správně.

Šli jsme večer všichni na výlet. Držel jsem tě za ruku. Věděl jsem, že jí držím ale jako kdybych jí necítil. Šli jsme až do tmy. Končili jsme výlet na vyhlídce a dívali se na vycházející měsíc. Jak to na mně bylo dlouhé, tak jsem si sedl a pak jsem si všiml jak světlo měsíce osvětlovalo tvojí postavu. Kolem dokola jsi měla bělavou záři a na některých místech tebou měsíční světlo procházelo. Nechtěl jsem věřit svým očím. Vstal jsem a zase jsem tě vzal za ruku abych tě chytil, ale uvědomoval sem si, že necítím nic. Každou chvíli jsem se podíval, abych se ujistil, že tě stále držím.



sobota
Včera jsem čekal až usneš. Chtěl jsem ti totiž říct, že tě miluju. Divné? Snad. Já totiž vím, že to máš složité a nechci na tebe nějak citově naléhat. Tak jsem ti to nechtěl ve dne povídat. Jenže zároveň jsem ti to chtěl říct, abys to věděla. Myslím, že nevadí, žes spala. Mozek člověka na významné podněty reaguje i ve spánku. Například na jméno je nastavný tak, aby reagoval kdykoli. Také na nebezpečí musí reagovat, aby ho nesnědli vlci. Myslím si, že to, že tě miluju je významné. Proto stačí, když jsem ti to řekl když jsi spala. Ráno jak jsme snídali, tak jsem se asi trochu červenal, když jsem tě pozoroval. Trnul jsem jestli to víš a nebo ne. Dosnídalas a šla jsi uklidit jídlo do kuchyňky. Nevím a nedozvím se, jestli jsi to v noci slyšela. Došlo mi ale, že už to asi o mně nějaký čas víš. Zajímalo by mně jak dlouho. Musím se tě na to zeptat. Hned potom co večer usneš.


Potkali jsme se dnes v předsíni. Stáli jsme naproti sobě. Trochu jsme se si blížili. Čekalas políbení a tentokrát ho nedostala. Stáli jsme naproti sobě. Tak blízko a zároveň tak daleko. Taky jsi to věděla. Chtěl jsem tě držet a nemohl jsem. Natáhli jsme ruce naproti sobě, ale nedotkli jsme se.

Šli jsme doprovodit přátele na vlak. Držel bych tě za ruku, ale nemohl jsem. Šlas vedle mně bílá a průhledná. Když vlak odjel, objali jsme se. Ani nevím jestli jsem tě obejmul. Jako bych objímal vzduch. A přesto jsem věděl, že tu jsi. Ztrácela ses celá v dením světle.

Večer jsme šli spát. Naposled spolu. Sotva viditelný obrys tebe seděl na posteli a čekal až si k němu lehnu. Naklonil jsem se, abych tě políbil. Polibek krásný. Dlouhý. Poslední. Když jsem otevřel oči, tak už jsem tě neviděl. Lehl jsem si, přikryl se a podíval se tvým směrem. Obrys peřiny a prohlubeň v polštáři značily místo, kde věřím, že leželo tvé tělo. Spící, nebo bdící? Nevím. Nahoru a dolů se hýbala peřina s tvým dechem.



neděle
Probudil jsem se sám. Ruku jsem položil na prohlubeň v polštáři a osahal jsem si její tvar. Pak jsem po paměti pohladil vzduch kolem tak, jako kdyby tam ležela tvoje hlava. Sednul jsem si na židli a dlouho jsem sledoval prázdnou postel. Kdybych měl doutník, zapálil bych si teď doutník. Kdybych měl alkohol, nalil bych si teď skleničku. Dlouho. Potom jsem dal věci do batohu, zavřel kuchyň, vypl elektřinu. Na ustlanou postel jsem přehodil přehoz. Jen prohlubeň v polštáři jsem nechal. Zamkl jsem chatu.

Došel jsem na nádraží, koupil si jízdenku a vyrazil jsem sám domů. Nevím jestli jsi jela taky a nebo jestli jsem jel sám. Možná, že jsi navždy zůstala v zamčené chatě. Jel jsem vlakem, sledoval ubíhající krajinu, přemýšlel, nevnímal a nevěděl. Proč? Byly to nějaké poslední tvoje chvíle? Musela ses rozplynout? Bylo ti tak dobře, že už navždy zůstaneš tuť? Nebo jsi neviditelná jela se mnou vlakem domů? Mluvilas na mně? Nebo mlčela? Bylas vůbec celou tu dobu se mnou? Proč?


Komentáře k článku:
Vaše jméno:
písmeno kvé:
----------