start | Co chci říct
Co chci říct - psychologie v cestování MHD
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/psyvmhd
podčlánky:

hodnocení článku: 3/5

(omlouvám se za lokalizaci všem vesničanům z čr (včetně brňáků), pro které článek o cestování metrem není předmětný)
Opět zde odkládám práci. Tentokrát kterou sme s Adelheid odevzdali jako cvičný návrh experimentu pro předmět experimentální psychologie. Berte to jako především žertovné čtení. Náš experiment s novinami je samozřejmě jen kapaka v moři možností do čeho všeho se v metru dá psychologicky šťourat. Zamyslet je však vhodné se nad cestováním veřejnou dopravou. A divím se těm, co jezdí MHD každý den a nad její psychologií nepřemýšleli nikdy :-) Je to totiž zvláštní. Člověk často chodí do míst kde jsou lidi, aby se s nimi seznamoval. Každý den však cestuje MHD, ale většinou se tam snaží nenavázat kontakt s nikým. Jednou se mně na to kamarád ptal čím to je a ať mu to jako psycholog vysvětlím. Odpověděl jsem, že to je taková veřejná smlouva - aby se každý dostal kam potřebuje, musí cestovat prostředkem plným lidí, kde každý má jen velmi málo prostoru. Lidé samozřejmě nemají rádi, když je místa málo. Tak jako každé zvíře. Lidé v plném metru sice nezačnou požírat nejslabší, ale jsou nevrlí a můžou být i víc agresivní než normálně. To si ale nikdo nepřeje, aby bylo cestování metrem nebezpečné a tak přistoupili na dohodu, že si každý bude vážit svého, udrží si svůj malý prostor a nebude zbytečně nikoho provokovat tím, že by se na něj díval či snad ještě hůř aby se mu díval do očí nebo zapřádal konverzaci. Proto cestování MHD je tak neosobní a všichni se snaží dívat do nikam.

V práci se zabýváme sedáním na sedačky. To je taky fenomén. Zajímala by mně studie toho, které sedačky v tramvaji jsou jako první obsazeny a které vydrží volné nejdéle. Jistě to budou stále tytéž a jistě má jejich obsazování daná pravidla (například sednout si přednostně na sedačku před níž i za níž je další volná). Muži tento fenomén dobře znají z obsazení pisoárů, což doložím vtipem z roumingu.
obrazek
http://kecy.roumen.cz/roumingShow.php?file=zachodek.jpeg
Takto lze samozřejmě měřit tuším temperament - někdo vám řekne že místo v tramvaji či u pisoáru vůbec neřeší. Čím více však stoupá křivka do nejistoty směrem na sociální fóbii, tím více je to pro člověka problém. Psychologicky nejzajímavější jsou samozřejmě místa prázdná celou dobu i když tramvaj je jinak lidí plná. Takové taky existují. Kolem prázdného místa stojí vždy pár lidí, kteří si nechtějí sednout, protože místo uvolňují ostatním. V těsném závěsu stojí další lidé, co by si i sedli, ale museli by poprosit blíže stojící o uhnutí a nebo kolem nich příliš těsně projít a proto také jen tak stojí. Situaci většinou dotváří stařenka, která zůstane stát u dveří tramvaje, protože na volné místo přes množství lidí ani nevidí. Nebyl bych to já, abych neměl pro tuto situaci vymyšlený algoritmus (asi postup řekli byste vy). (jo a ne jako že bych já byl sociofob :-) ) jsem-li v tramvaji a je-li zde volné místo na které bych si klidně sedl, počítám v duchu do desíti - tím dám všem lidem, co si chtějí sednout, čas na to, aby místo zabrali. Pokud ho nikdo nezabere, hodnotím ho jako prázdné a třeba i přes další lidi ho obsazuji. Chápete už jistě, že problémem je jak už to v těchto situacích bývá nejistota - "mám podle pravidel chování si na místo sednout či ne?" "mám tam zavolat, když přesně nevím kdo to zvedne a co budu říkat?" "mám té paní tykat nebo vykat?" - všecko tohle jsou situace, kdy lidé často neudělají žádnou akci, což je ochrání před pomyslným sociálním ztrapněním.

Psychologie je i na eskalátorech. Jistě jste někdy spěchali, chtěli eskalátor vyběhnout (či spíš vyjít) v levém, předjížděcím, pruhu, ale ouha - provoz se zasekl. Je to způsobeno vždy jednotnou konfigurací, která se skládá ze dvou prvků. 1) v levém pruhu stojí člověk, který ho nepoužívá k předjíždění, ale pouze cestuje. 2) za prvním člověkem je člověk, který sice chce jít, ale nemá dost temperamentu (dá se říct i drzosti) k tomu, aby řekl "s dovolením" (člověk číslo jedna totiž nemá problém s tím, aby slušně uhnul). Tato dvojice stačí k tomu, aby zastavila celý rychlý pruh. Vzdálenější lidé totiž zase nemají temperament (na to už by ho potřebovali mnohem více) k tomu, aby se nějak prosmýkali mezi stojícíma lidma až k prvnímu, který by jim uhnul - prostě raděj počkají, neboť ušetřeného času není tolik, aby jim za to stál.

Pro mne krajním fenoménem v této oblasti je tramvaj Porsche.
obrazek
Obecně ji Pražané nemají rádi. Já jsem nadšen, pokud zpoza rohu slyším charakteristický zvuk přibližujícího se železářství. Je to samozřejmě proto, že (předpokládám) u Porsche při navrhování nepřizvali psychologa. Ta tramvaj je hodně úzká a v přední části jsou dokonce sedačky umísteny proti sobě přes úzkou uličku. K čemu to vede? K tomu, že většina lidí zůstane hned u vchodu, protože si nedovolí dojít dále přes většinu lidí. Následkem toho ty sedačky vepředu jsou hrozně málo obsazené. I v dobách špičky se mi nestalo, že by vepředu na konci nebylo alespoň jedno volné místo. Proto mám rád tuto tramvaj. Vždycky si v ní sednu. Ostatní ji rádi nemají, protože se naštvaně tísní u dveří.

Poslední stať si dovolím o rekonstruovaných vagónech metra, kde sedačky mají na některých místech následující rozdělení:
obrazek
Také často nejsou plně obsazeny. Důvodem je málo místa na čtyři nohy, potažmo na dvě sociální bubliny (či jak se to říká - zkrátka na dva osobní prostory neznajících-se cestujících) mezi sedačkami 1 a 2. Jakožto u hlavolamu existuje jediné možné funkční rozložení při němž se obsadí všechna místa. Vzpomínám teď na Foglara a zlidovělý návod začínající slovy "natočíme-li ježka z klece nejdelším ostnem tak, že...". Nebudu vás napínat a řešení vám prozradím. Jistě ho ale dobře znají Pražáci co metrem cestují. Jako první si sedne cestující na pozici 1. Poté (! a tady je chyták) si sedne cestující na místo 2, ale tak, že své nohy směřuje kolmo k opěradlu (tedy do uličky řeklo by se). Jako poslední si sedá cestující na pozici 3. Když cestující nepsané pravidlo nedodržují (většinou tací, co jim chybí empatie [=sobci]), zůstává některé z míst neobsazeno. Pokud si jako první sedne člověk na pozici 2 a dá nohy kolmo, tak to ještě jde, ale pokud si je dá před sebe, tak zablokuje obsazení pozice 1. Pokud si jako první sedne nějaký buran na pozici 3, může se dost dobře stát, že tím (psychologicky) zablokuje obě dvě zbylá sedadla.



No a teď už naše práce tak jak jsme ji odevzdali:


Téma: Pozorování jakým způsobem noviny odložené na sedačce ovlivní výběr cestovní pozice cestujících.

Formulace problému
Během cestování Pražskou MHD jsme si občas všimli, že v přeplněném vagónu metra či tramvaje jsou občas některá místa k sezení neobsazena. Jedním z důvodů, proč si lidé na prázdnou sedačku nesednou, je fakt, že na daném místě leží nějaký předmět. Kupříkladu noviny. Tento jev je zajímavý tím, že cestování metrem v současné době prochází menší dlouhodobější změnou. Tou je zvýšená přítomnost ležících novin, způsobená rozdávaním novin zdarma při vstupu do metra. S tím se nese fakt, že lidé, kteří jsou trochu šetrní či kooperativní by rádi svůj výtisk novin předali následujícím cestujícím, aby jim také zpříjemnily cestu. V některých zahraničních městech je zvykem takové noviny nechávat rovnou v dopravních prostředcích na sedačkách. Zajímá nás tedy, zdali je pravdou, že se lidé vyhýbají sedadlům na kterých leží noviny. Pokud tento jev existuje, tak nám jeho zkoumání jednak může povědět něco blíže o lidském přemýšlení, zejména pak o řešení problémů.

Hypotézy
Obě hypotézy které zde nabízíme lze potvrdit nebo vyvrátit až v zacílených navazujících výzkumech. Koncept tohoto výzkumu nám umožňuje pouze zjistit do jaké míry sledovaný jev existuje.
1) Hrozba spojování s nestandardní situací. Občané české republiky jakožto svůj národní rys mají, že se v životě vyhýbají všemu, co jim připadá jiné, nenormální či divné. Jsou zvyklí, že je pro ně dobré se takových věcí vyvarovat a ani nedat záminku k tomu, aby mohli být s takovou věcí spojováni. Navíc, noviny odložené v metru jsou hodnoceny jako odpadek a člověk, který si je vezme tedy je (díky české opatrnosti) hodnocen jako člověk, který bere a používá odpadky. Navíc není jasné, kdo byl předchozím čtenářem a tak vzniká riziko nakažení nějakou chorobou. Podle této hypotézy budou cestující raději stát, než aby se před dalšími cestujícími chovali "nenormálně".
2) Vznik vlastnického poměru k novinám. člověk, který si chce sednout na sedadlo s novinami se musí buď posadit na ně, což vypadá divně a nebo musí noviny vzít a někam podložit. Tím, že noviny vezme, se psychologicky před spolucestujícími stává majitelem těchto novin. Takový majitel tedy musí řešit co bude s novinami dále. Pokud je někam odloží, stává se z něj v očích spolucestujících člověk, který znečišťuje metro odpadky. Podle této hypotézy budou lidé preferovat menší pohodlí před tím, aby museli řešit toto složité dilema (i když jistě falešné, protože jim ve skutečnosti nic nehrozí, nebo alespoň nic, co by jim nějak citelně snižovalo hodnotu, či podobně).
naše sledovaná hzpotéza:
H: Cestující si sedne na volné místo pouze v případě, že na tomto neleží výtisk dnešních novin.
H0: Cestující v metru si sedne na kterékoli jiným cestujícím neobsazené místo.

Analýza proměnných
Nezávislá proměnná je pro nás přítomnost či nepřítomnost novin na sedačce. V tomto bodě si dovolím další postřeh – pokud bychom dali noviny na každou sedačku v daném vagónu, viděli by lidé, že přítomnost novin není náhodná a že tedy se jedná pravděpodobně o nějakou organizovanou akci (pravděpodobně marketingovou). Proto by na náš experiment reagovali jinak, než pokud položíme jen jedny noviny na právě jednu sedačku ve vagóně.
Závisle proměnná je pro nás počet lidí, kteří v důsledku zjištění přítomnosti novin změní své předchozí rozhodnutí pohodlně se posadit a zůstanou radši stát.

Procedura experimentu
Experiment provedou vždy dva eperimentátoři i když teoreticky stačí jeden. Budou k tomu potřebovat dostatečný počet výtisků novin a prostředek k zapisování výsledků experimentu. Experimentátoři nastoupí do metra na předposlední stanici a zajistí aby ve chvíli, kdy na konečné stanici vystupují, ležel na jedné ze sedaček jeden výtisk novin. Tím se připraví pole pro samotný experiment, protože souprava metra poté co se v depu otočí, vyjede i s výtiskem na další cestu. Experimentátoři do soupravy nastoupí, přestrojeni za běžné cestují, a zapíší situaci, která nastane při kontaktu cestujících s novinami. Měli by zapsat reakce všech lidí, kteří mají potenciál obsadit dané sedadlo. Na první stanici experimentátoři (i s novinami, pokud jsou volné) opustí soupravu metra a jsou připraveni okamžitě provést opakování experimentu (nacházejí se na předposlední stanici).

Metoda
Zúčastněné pozorování. Není reálně možné sehnat dostatek finančních prostředků na to, aby se za oknem vagónu metra vybudoval prostor s jednocestným zrcadlem (a v tunelu na to ani není prostor).
Volba pokusných osob
Pokusnými osobami jsou cestující metra. Tudíž půjde o lidi, kteří ke své dopravě používají městskou hromadnou dopravu v Praze (v rámci české Republiky není možné zvolit jiné město, pouze pokud by se experiment přeorientoval na tramvaj, autobus, trolejbus, lanovou dráhu, či přívoz).

Předexperiment a zpřesnění experimentálního plánu
Mimo prověření fungování experimentu je naším cílem v rámci předexperimentu také stanovení základních typů reakcí, které mohou cestující při kontaktu s novinami nasadit. Vytvořili jsme následující kategorie:
1) sedne si na noviny
2) zůstane stát i když je vidět, že by si normálně sedl
3) sedne si a začne číst
4) sedne si a výtisk odloží (nejčastěji pod sedačku)
5) provede jinou akci.
Mimo těchto možností jsme se ještě rozhodli evidovat, zdali se probant před řešením situace rozhlédl po spolucestujících, či nikoliv. Při vyhodnocování bude dobré nějak začlenit to, že lidí, kteří zůstanou stát může být i větší množství v rámci jednoho opakování, ale člověk, který si sedne a něco udělá je vždy jen jeden a navíc tím že si sedne zamezí vznikání respondentů, kteří zůstanou stát (protože už si nemohou sednout i kdyby chtěli).
Další průzkum před samotným experimentem je třeba směřovat na zaměstnance dopravního podniku (zdali nebudou podezřívat příliš často opakující se cestující s novinami) a techniku. Zvláště pak zdali z tunelu na konečné stanici vyjede stejná souprava, jako tam předtím vjela (a tedy souprava v níž budeme mít nachystaný výtisk novin). Pokud by se střídalo více souprav, tak je zapotřebí navýšit počet výzkumných dvojic pravděpodobně dvakrát.
Experimentátoři by také měli párkrát cvičně projet nějakou trasu metra aby vysledovali jakým způsobem lidé nastupují a vybírají si místo k sezení, což umožní následně lépe sledovat neobvyklé reakce na výtisk novin. Důležité je v rámci experimentu nezaměňovat důvody neposazení-se - někteří cestující se totiž neposadí v případě, že pro dosáhnutí volného místa by museli příliš blízce minout jiné cestující a to již není cílem našeho experimentu. Pro exaktnost výzkumu bude dobré také zjistit reálný počet (procento) lidí, kteří si průměrně v metru nesednou na sedačku, i když je tato zcela volná a tento počet pak odečíst od výsledného počtu lidí, kteří si nesedli z důvodu novin.

Vlastní experiment
Na samotný experiment je zapotřebí zajistit dostatek aktuálních novinových výtisků od ranního kamelota, neboť o velké množství příjdeme během experimentování.
Metro v ranní špičce opouští stanici Dejvická v intervalu 2 minuty a 30 vteřin. I s čekáním a cestou zpět by jedno kolo experimentu mělo zabrat 7 minut. Pro začátek předpokládáme alespoň 100 opakování, což zabere zhruba 12 hodin. Experiment tedy rozdělíme do tří dnů, přičemž každý den budeme sbírat data 4 hodiny od sedmi hodin ráno do 11 hodin.

Interpretace dat
Interpretace dat v našem experimentu by neměla být problematická. Na základě kategorií upřesněných v předexperimentu budeme mít ve výsledcích jasně oddělenou skupinu lidí, kteří si nesedli a lidi, kteří nespadají do skupiny nesednuvších.

Diskuze
Od našeho experimentu si slibujeme především praktický dopad na velkou část populace lidí, kteří ráno cestují metrem. Předpokládáme, že uveřejnění výsledků v běžných mediích (také v novinách Metro) může otevřít oči běžným cestujícím. Ti tak získají náhled na své ne zcela racionální chování a začnou si bez obav sedat na místa, kde leží noviny. Tím se zvýší komfort cestování v městské hromadné dopravě. Předpokládáme však i další navazující následky. Jedním z nich je navýšení komfortu života střední třídy, do které my dva patříme. Dalším dopadem bude ušetření místa v metru, čímž pádem se navýší kapacita a bude tedy možno prodloužit intervaly mezi jednotlivými vlaky. Domníváme se, že takto ušetřené peníze v rozpočtu hlavního města Prahy by mohly konečně zvrátit průběh světové hospodářské krize.


Komentáře k článku:
Vaše jméno:
písmeno kvé:
12.3.2011 22:42] Mářa: Myslím, že zajímavý je taky jeden aspekt, který silně ovlivňuje tu společenskou smlouvu o neagresi v přeplněném dopravním prostředku. Lidé se tam podle mě totiž velice zranitelní, protože k nim mají všichni velmi blízko a nemají kolem sebe žádný ochranný obal. Zvláště silnou považuji tuto ohroženost při blízkosti cizí osoby za zády a přímo před. Tahle ohroženost způsobuje jisté snížení agresivity, možná by se dalo říct, submisivnost. Oproti tomu, pokud jsou lidé v nějaké tlačenici chráněni vzdáleností nebo bariérou, jsou mnohem agresivnější. Vycházím ze dvou zkušeností - z automobilismu a lyžování. Lidé v kolonách aut se mnohdy podle mě tlačí mnohem víc, protože se cítí chráněni karoserií a zároveň agresi jakoby neprojevují vůči konkrétnímu člověku, ale vůči další odosobněné karoserii. Trochy podobné je to myslím ve frontě na lyžařský vlek, kde vám distanc od ostatních dělá délka vašich lyží. Tam se také setkávám z větší agresivitou než ve schrumáži čekajících na eskalátory, třeba.
----------