start | Co chci říct
Co chci říct - ta o telátkách
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/telatka
podclánky:
tagy: povídání
O testrálovi, co kradl detem peřinku.
Dalo by se říct, že poprvé jsem si to uvědomil, když jsem ukazoval kamarádovi jeden obrázek. Tedy posílal jsem mu ho přes mail, jak si tak v práci občas vyměňujeme různé informace. A on okamžitě řekl "Ani ne. To hned vidíš, že je to telátko". Tak jsem na tom tenkrát začal přemýšlet. Skutečně jsem na telátka tak vysazený? A co to vlastně přesně znamená? Připadá mi, že pro kamaráda je to spíše negativně naladěný pojem. Vnímá jejich těžkopádnost, neobratnost. Připadají mu do života takové nepraktické. Mně tak ne. Vnímám asi především jejich pozitivní vlastnosti. Snad občas legračně chodí, ale roztomile. Aspoň mně osobně připadají přinejmenším roztomilé. Takové, kuli kterým si telátko pořídíte a máte z něj radost. Chcete ho mít doma, občas na něj trochu dohlédnout, vědět, že tam je. A třeba vědět, že se má dobře a mít z toho radost. A udělat mu třeba velkou louku, kde by mohlo spokojeně popocházet sem tam. Jak to ony umí. Nemůžete od nich čekat zázraky, ale proč. Jsou to prostě telátka. Když přijdete domů, budou vás vítat a nemusíte o ně mít velký strach. Docela rychle můžete svému telátku rozumět. A tak potom víte co udělá. Můžete se na to tak nějak spolehnout. A to taky není v životě špatné. Příjemná je na telátkách jejich skromnost. Trocha trávy jim postačí. Nepotřebují kuli tomu jet někam do ciziny kde by byla tráva zelenější.
Mám třeba rád ty chvíle, kdy sedím před domem, pracuju a nebo čtu a nebo píšu a přitom můžu sledovat jak je telátko šťastné. Všichni to tak neumí. Telátka se umí radovat tak, že z toho mají radost i lidé okolo. To je krásná vlastnost. Jiné často nemají takovou. Telátka jsou totiž ve své podstatě dost bezelstná. Jsou to bezpečné a klidné býložravé kusy. Neví proč by měly někomu škodit.
Jejich srst bývá na omak příjemná. Nejsou složité. Nepotřebují komplikovaný život. A tak se můžou starat o jídlo a o pití a o děti a tak. Bývají dobře živené a zdravé. To je přeci důležité. Svůj čas tráví hodně venku, což jejich zdraví utužuje a bývají také docela živočišné. Rády se mazlí. A třeba samy přijdou za vámi, abyste je pohladili. A často i samy přijdou vás pohladit. Nebo třeba přijdou zezadu, aby nerušily a dají hlavu na rameno. Přitom v takovém příjemném množství. Jen tak se po chvíli zjeví, položí vám hlavu do klína a nechají se chvilku vydrbávat. A jejich velké, hluboké oči přitom svítí štěstím a spokojeností. Či blahem, ale to už je třebas silné označení. Telátko je většinou skromné. Příjemně skromné. Co dáte, za to jsou šťastné. Když se pak na takové telátko díváte, vnitřně vás to hřeje. Myslím, třeba když si ho posadíte tak, abyste mu viděli do očí a hladíte ho dlouhými tahy přes hlavu a po zádech. Nevrní třebas jako kočka, ale je v tom upřímnost.
S telátkem můžete prožít dlouhý, klidný a vlastně spokojený život. Jste-li dost skromní na to, abyste nikdy nepotřebovali víc. Občas se člověk v životě ohlédne, zadívá se dozadu jak to za ním klopýtá a říká si "vždyť je to telátko.". Člověk je prostě od přírody lovec a v tom je vlastně trochu problém. Telátko mu tak nějak někdy nemůže stačit. Jde kolem lesa a přitom vidí, jak si nad polem krouží sokol. Člověk pak ví, že má telátko a teď chce toho sokola. Protože je lovec, jiný smysl to nemá. Telátko mu najednou není dost dobré. Přitom doufá, že k telátku se může kdykoli vrátit. Sokol nemá žádný důvod vázat se tak jako telátko. Má svůj život. Sám je svůj. Řeklo by se, že k tomu druhého nepotřebuje, ale tak to úplně není. Ani sokol nechce být sám, ale bude jen s takovým, kdo bude vyhovovat jeho cestě. Musíte mít dostatek mrtvých myší, abyste sokola přilákali. A pak, když se vám zadaří sokola zaujmout, můžete si ho nějak začít vázat. Jenže sokol se moc vázat nedá. Nenechá si na nohu nic navléknout. Nechytne se do žádné pasti a kdyby jo, tak frnkne při nejbližší příležitosti, kdy ho nebudete hlídat. Sokol zkrátka musí opravdu chtít sdílet život s vámi. A závisí to pouze na jeho hlavě, zda se tak rozhodne. Nechci říct, že musíte sokola nějak uplácet, aby s vámi byl. Přetvařovat se a snažit se zavděčit. Ono by vám to ani nevyšlo. Je to pod sokolí úroveň. Sokol chce mít vás a nebo nechce. Určitě ale nechce mít něco, co ze sebe děláte. V tom je to se sokoly takové těžké a někdy marné. Frustrující. Čekáte, doufáte, zkoušíte, číháte, a nic. A člověk pak hledá na sobě co udělal špatně, či co na něm je ošklivého. A třeba nic takového není. I sokol je lovec. Těžko s ním vyžijete, když sám chcete lovit. Dva lovci těžko budou život trávit tím, že budou lovit sebe navzájem. Třebas přivoláte na čas sokola na ruku a on tam bude stát a přitom se bude dívat okolo, co by tam ulovil. A až to uvidí, vydá se za tím. Aniž by vám tím chtěl ubližovat. Je to jeho přirozenost a snad trochu i prokletí. Sokol to nemá tak snadné jako telátko. Nemůže být tak spokojený. Neumí být dlouhodobě spokojený tím, že bude s vámi. Je to pro něj mnohdy smutnější, než pro vás. Ale on musí jít v životě stále dál. Cosi ho žene a ať je to cokoli, tak se nedokáže ovládat a nepokračovat ve své cestě. Vidíte-li sokola, chcete ho mít. Jeho soustředěný a inteligentní pohled ve vás vyvolává touhu. Tohle je to co hledáte, to co chcete. Sokola jen tak někdo nemá. A znáte to - to co nemá každý, to chceme mít. Vidíme, že je to velmi těžký úkol toho dosáhnout, ale stojí to za ten pokus. Stojí to za tu investovanou námahu. I ta zanedbatelná naděje. A to jsem nezmínil tu variantu, když potkáte sokola s prostřeleným křídlem. S jedním křídlem se lítá špatně, to už se ví dlouho. Myslíte si pak, že takového raněného sokola můžete mít, že se o něj můžete starat. Ale i to je klam. Je to sokol. Nikdy jen tak nepřijme vaši pomoc. A určitě nečekejte, že s vámi pak z nějaké vděčnosti zůstane. Sokol tu není od toho, aby ho kdokoli zachraňoval. Lovit sokoly může být pro někoho styl. Je to vlastně náročné. Člověk je pak třeba dlouho sám. Ale žije v té naději, že bude mít sokola. A kvůli tomu sokolovi to má smysl. Když už ho máte, přemýšlíte jak si sokola udržet. Není to vlastně moc poklidné, protože o takového musíte bojovat. S lidmi okolo a také s ním samým. Není to klidný život po jeho boku. Nic není jisté. Těžko se něčeho chytit. Jenže je to krásné. Je to plné pocitů a emocí. Stále cítíte. Často více negativní věci, protože tak to zkrátka je. Jenže jsou to pocity. Pochopíte to, když pak sokola za něco vyměníte. Seženete třeba kočku a zapálíte krb a sedíte s ní a jste kde jste. Jenže pak to srovnáte s tím, jak jste měli sokola. A žijete z toho i dlouho potom ač třeba máte tu kočku. Já kočkám moc nerozumím. Nikdy jsem jim nerozuměl. Kočky jsou krásné, ale jsou na mně takové hodně přímočaré. Jejich život je jasný. Jsou tam, kde je dobře. A půjdou tam, kde bude líp. Třeba máte dobrý krb, ale někdo má krb s výhledem na les. A kočka půjde k němu. Bylo by snadné to kočce vyčítat, ale ani ona to docela nedělá naschvál. Má takovou povahu. Nevybrala si to. Často vám sama nepoví, proč odchází a často proto, že to sama nebude vědět. Kočka je krásná, když je vzhůru a snad ještě hezčí, když spí. Budete-li kočce něco vyčítat, počkejte si až vám usne a podívejte se na ní. Pochopíte, že to co vyčítáte, nemůžete vyčítat jí. Uvidíte jak je nádherná a je tak nádherná proto, že odpočívá z náročného dne. Kočka je po dni uhnaná. Nesmíte zapomenout, že kočka je masožravec. Třebaže občas vypadá jako, že odpočívá, má náročný den. Hledá kde by co ulovila. A to jsou plné ruce práce. Když se zrovna kočce nebudete věnovat, uvidíte, jak soustředěně pracuje. Ať už na čemkoli. Ve svém životě musí kolem sebe kočka často sekat drápy. To jí také přes den vyčerpává. A nakonec, kočka je tak krásná když spí, protože musí. Kočka nemůže nikomu věřit. Jenže spát někdy nakonec už musí. A tak se stočí třeba do klubíčka a úplně pomalu si položí hlavu na polštář a zavře oči s takovým bojácným výrazem. Musí v noci vypadat tak, aby jí nikdo neubližoval. Aby si mohla alespoň na chvíli odpočinout. Kočka je pečlivá, ambiciózní a vytrvalá. Ambiciózní zní někdy jako negativum. Kočka zná svou cenu. A vytrvalá je. Proto jde pořád kupředu. Ztratíte-li s ní krok, předběhne vás a sezdá, že vás nepotřebuje. Zdá se být jako sokol, ale je to hodně jiné. Kočka loví to, na co má. Jako kočka loví myši, pak vyroste do rysa a loví krysy. Později se z ní stane panter a uloví třeba celou srnu. A jako lev si troufne i na větší zvířata. Kočka si vždy ukousne jenom tolik, kolik dokáže sníst. Ráda roste. A nebude s vámi, když nebude moci růst. Pokud vás předběhne, zjistí, že již pro ní nemá smysl schovávat se ve vašem stínu. A hledá stín, který by jí poskytoval oporu na další cestě kupředu. Proto je to s kočkou někdy těžké. Je krásné být s takovou, co o sebe dbá a má spoustu předností. Navíc takovou kočku vám každý bude závidět. Ale vybírat musíte dobře. Takovou, co vás rychle nedožene. O to déle budete kočku mít. Proto často vhodným začátkem je pořídit si přímo koťátko. Koťátko se můžete snažit vychovávat a můžete si užívat jeho náklonnost. Krásné jsou ty chvíle, kdy vás kotě z bezpečí postele do široka otevřenýma očima sleduje, co že to děláte a na čem že to pracujete. Ale i když si pořídíte kotě, nenechte zvítězit iluzi, že s vámi zůstane. Jednoho dne vedle vás vyroste a bude mít svojí hlavu. Kočka vás nebude vesele vítat, čekajíc doma za plotem. Ani na vodítku jí nevezmete ven. Každý obojek si jednoho dne sundá. Má hrdost a často protože má být na co hrdá. Od psa se kočka liší nejvíc tím opouštěním. Pes stojí vždy při vás. Často i v takových situacích, kdy už je to nezdravé. Ale takový je prostě pes. Stejně jako kočce nemůžeme vyčítat opuštění, nemůžeme psovi vyčítat neopouštění. Vidí v tom smysl. Když psovi povíte, že by vás měl opustit, nebude tomu rozumět. On chápe, že to co je mezi vámi, je to nejcennější. A není nic důležitějšího, než udržet vaše pouto. Se psem je docela příjemné navštěvovat společnost. Můžete tvrdit, že není tak reprezentativní jako kočka, ale u psa je hezké, že vás bude vždy bránit. Před lidmi vás vždy pochválí a bude všude vhodně oznamovat všechny vaše přednosti. To není tak jako, že by pochleboval, nebo se snažil, aby vás lidé viděli v nějakém lepším světle. Pes má čest. Nebude lhát. Ale bude vás chválit za to, jací skutečně jste a bude to dělat, i když to neuslyšíte. Mezi kočkou a koťátkem je menší rozdíl, než mezi psem a štěnětem. Štěně, to je něco úplně jiného, než pes. Štěně by se mohlo zdát ambiciózní, tak jako kočka, protože do všeho jde a všechno si musí vyzkoušet. Vypadá, jako, že má hodně odvahy, ale je to dané spíše jeho hravostí a štěněčí tvrdohlavostí. Štěně můžete brát všude s sebou a všichni ho rádi uvidí. Je to příjemný člen společnosti. Dokáže se s každým bavit a nad nikoho se nepovyšuje. Přitom ale s lidmi třeba rádo zápasí, akorát v dobrém. Kočka by žádnou hru nehrála, leda takovou co skvěle zná a doma si jí předtím trénovala. Oproti tomu štěně do toho jde okamžitě a naplno. Vše nové ho zajímá a nebojí se prohry - vždyť je to přeci hra. A když někomu v partě není dobře, štěně za ním přijde a je také smutné. Neberte si prosím domů štěňátko, pokud jste morous, nebo nudný člověk. Štěně by pak převzalo vaší osobnost a to by byla velice škoda. Štěně má vždy tu náladu, co mají lidé okolo a tak je to vždy pro lidi příjemné. Lidé třeba štěněti dlouho něco povídají a štěně sedí a poslouchá. Často tomu nerozumí, ale jako posluchač je zlaté. Stále soustředěně sleduje co mu povídáte a neskáče vám do řeči. Pes se velmi osvědčí ve špatných časech. Tak jako štěně za vámi přijde, když jste smutní, pes se vám snaží i pomáhat. Není to nějaký velký altruismus. Dělá to totiž pro smečku. Ví, že když přežijete vy, přežije smečka. Jste-li pánem smečky, pak to máte u psa dobré, ale dobře se mají i ostatní členové smečky. Pes se stará o celek. Uvědomuje si jeho hodnotu. Když jdete ve skupině na výlet, můžete si se psem povídat, ale pak si třeba uvědomíte, že vás neposlouchá a je roztěkaný. To se může stát, když se lidé od sebe příliš vzdálí. Pes pak neví, zda má být s těmi vepředu nebo s těmi vzádu a chce aby zase byla celá skupina pohromadě. Chcete-li vidět psa zmateného, podívejte se na něj, když se smečka rozpadne. Takové věci pes špatně nese. Nikdy si nepřeje, aby takové věci nastaly. U psa nejvíc víte, že mu ubližujete, když ho opouštíte. Věci nese statečně, ale v jeho očích to můžete vidět. A jemu přitom docela stačí, když může být s vámi i když by to třeba jen znamenalo, že může ležet u nohou vaší postele.
14.4.2021 přidaný odstavec
Chcete poznat jehně? Myslím, že není problém ho najít. Bývá mezi lidmi, ale snadno ho tam poznáte. Rozhlédněte se po místnosti a identifikujte, kdo do ní podle výrazu tváře tak docela nepatří. Jehně to tak má často. Působí jako že nikam nepatří a přitom je vždycky právě tam rádo. A není to takový ten někdo, kdo někam nepatří a tak se ostýchá, krčí se u zdi a raději nic nedělá. Nezapomínejte, že jehně má v sobě geny z berana. Nebude uhýbat hlavou. Pokud si myslí, že se něco patří, tak to udělá.
Třeba se všichni dohodnou, že se chtějí bavit a uspořádají si večírek. Stojí tam, schovávají se za skleničkou, posrkávají a hlídají si záda. Jehně slyšelo, že na večírky se chodí bavit a tak se baví. Když je čas tančit, jehně přijme výzvu. Jehně bylo poučeno, že to občas déle trvá, než člověk potká druhého, který umí tančit. Všichni se zvedají od stolů a se skleničkou se klidí ke stěnám, aby nebyli omylem do tance zataženi. Jehně tančí. Ale nesledujte tolik jehně. Netančí samo. Ani by to neumělo. Jehně rozumí tanci, na který jsou potřeba dva. Nepotřebuje znát správné či špatné kroky. Potřebuje znát svého druhého. A tak je jehně znalé v rychlém znaní a v rychlém čtení. Pak můžou dva v tanci být jedno a zvířata úkaz se zaujetím pozorují. Jehně to dělá pro sebe.
To já nevím, zda bude z jehněte někdy ovce. No, moc mi to nesedí. Třebaže už z mládí je zvyklé na přítomnost kněze a tak by se to nějak od něj předpokládalo. Možná když se k dovtípení samo probloudí. Když si to dovtípí ve svojí vlastní hlavě.
Jehně pokukuje. I po mnoha dnech si třeba vzpomenete, že jste byli v místnoti a že jehně pokukovalo. Jeden pak vede jehně mimoděk v patrnosti. Kdesi vzadu v hlavě jehně zůstává jako nadějný společník k bloudění. Když přijde na bloudění čas, jeden si na jehně vzpomene. Jehně je k bloudění velmi vítaný a zároveň náročný společník. Už předem má připraveno mnoho těžkých otázek. Ke smyslu vesmíru i k podstatě doteků. Jehně je zvídavé. Moc dobře ví, že svět je veliký. A dost ho to zajímá.
Jehně vyhledává novou přírodu. Když se doslechne, že nějaká existuje, chce ji osobně poznat. Třeba se dozví, že jsou někde Rychlebské hory a hned má usmyslený plán, ze kterého nechce slevit, i kdyby mělo jet samo.
Nechce lozit po skalách jako nějaké kozy. Chce bloudit. Ví moc dobře, že když dost dlouho krajinou bloudí, tak tu krajinu potom zná. Se životem to dělá podobně. Rádo bloudí náhodnými cestami, aby nalézalo poznání. Když člověk ví kam jde, tak nenajde nic co neví. A proto jehně raději bloudí.
Jehně vám nepoví moc pravd. Nechce být souzené. Mnoho jich zná, ale je na ně hodně opatrné. Nerado něco tvrdí. Ví, že když něčím bloudí, tak často neví, zda už porozumělo a nebo jestli ještě něco podstatného za zatáčkou zbývá.
V Rychlebských horách se jehně ráno ve spacáku probudí a posadí se. Oběma rukama chytne podávaný hrnek kávy. Jehně mžourá ze spacáku do krajiny a občas usrkne kávu. Je spokojené.
Aspoň tak si to teda představuju. Já se v jehňatech nevyznám. Musel bych s ním někdy stoupat do hor, abych si to nějak nastudoval.
Také o žirafách jsem chtěl psát, jenže moc dobře vím, co si v takové chvíli představíte a to vůbec nechci. Žirafám nerozumíte. Jednou jsem byl v zoo a pozoroval jsem žirafy tři čtvrtě hodiny. Jsou to neskutečně nádherná a vznešená zvířata. Obrovsky elegantní. Nemám s nimi jiné zkušenosti, ale když se na žirafu díváte, cítíte, že musíte respektovat její jakousi přirozenou nadřazenost. Ne, že by žirafa byla víc než vy, jistě ne. Je to jakýsi jiný svět, v němž žirafy žijí. Když je vidíte, chápete, že žirafa je kdesi jinde. Hlavu má v oblacích a tak se nelze divit, že se tolik nezabývá tím, co se děje na zemi. Nejhezčí je vidět žirafu jít. Ta obrovská doba, co uplyne, než udělá jediný krok. Žirafa nemá v přírodě přirozeného nepřítele. Nelze se divit. Před žirafou se každý skloní. Je to takové, jako kdyby se někdo narodil do šlechtické rodiny. Často vídám lidi, jak sami bez vyzvání odklízejí žirafám z cesty překážky. Dobře je to vidět už na škole. I sebe jsem přistihl, jak na to myslím. Žirafy si kráčí světem a jsou určny k jiným věcem, než my všichni co se pachtíme tady na zemi. Vidíte-li žirafu smutnou, nedejbože jak dokonce pláče, jste povinni jí pomoci. Protikladně jako pes přebírá náladu svého okolí, žirafa svou náladu do okolí rozptyluje. Ne tak, že by aktivně něco dělala. Ale lidé si toho všimnou. Žirafu totiž po očku všichni sledují, i když třeba se s ní sami vůbec nebaví. Všichni totiž ví, že když je smutná žirafa, je něco špatně. Všichni jsou pak trochu víc vážní a všichni chtějí, aby zase bylo dobře, aby svět byl tak, jak být má.
Měl jsem testrála.
Mnoho lidí testrála nemůže vidět.
A je jen jeden.
Komentáře k článku:
----------