Tomaashova silná stránka - vule pri dosahovani vzdalenych cilu a moje techniky

start | Co chci říct
Co chci říct - vule pri dosahovani vzdalenych cilu a moje techniky
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/v
podčlánky:

úvod
Následující text je práce, kterou jsem ve škole odevzdal jako atestaci k výběrovému předmětu Vůle a vědomí při dosahování vzdálenějších cílů. Některé věci jsou už zase osobní, ale tak si říkám, že to zas může někomu pomoct, když se dozví čím já prošel a co jsem tam zkusil.

V textu se můžete dočíst v následujícím pořadí:
úcetník - program, který poskytuje člověku zpětnou vazbu ohledně toho, jak člověk tráví svůj čas a jak se to liší od toho, jak by si svůj čas trávit přál.
chválím den - ranní rituál, který se snaží nutit člověka nepromarnit den.
40 dní - čtyřicetidenní zkouška abstinence. Experiment, který vřele doporučuji k čemukoli už jen proto aby člověk nezakrněl.
láska jako hnací motor - zamyšlení nad tím jak se dá chemická reakce použít k energetizaci smyluplné činnosti.
Zbytkem jsou pak jakési biografické reflexe mého předchozího života.

Účetník

Zkoušel jsem na sobě pár věcí, z nichž jsem si sice odnesl jednotlivé ponaučení, ale u žádné jsem nakonec nedokázal vydržet. Snad zajímavou byl program "účetník", který jsem si napsal pro svůj mobilní telefon. Nejprve jsem vzal papír a rozdělil jsem si svůj den. Určil jsem si kolik času chci věnovat každý den na jednotlivé činosti. Poté jsem zadal data do programu a v něm jsem každý den vyplňoval, kolik času jsem strávil jednotlivými činostmi. Program jako zpětnou vazbu vypisoval kterými činostmi trávím více času, než bych si přál a naopak kterým oblastem se věnuju málo. Pro zajímavost kategorie i s časy vypíšu tak jak jsem je měl pojmenované ve svém programu (kategorie a čas jsem myslím za dobu používání upravoval jednou; údaje jsou v hodinách):
- pracuje do školy 2,5
- RHP 2,5 (= vydělávání peněz)
- pracuje 1 (= tento čas se těžko vysvětluje. Jedná se o čas na práci, kterou nemám ani za povinost do školy, ani za ni nedostávám peníze)
- tráví s přáteli 1 (= tento čas se zdá být od pohledu malý. Těžko bych každý den hodinu někoho navštěvoval. Vychází to však třeba jednou týdně na 7 hodin + samozřejmě třeba za kulturou nechodím vždy sám apod.)
- tráví kulturou+ 1 (=už si nepamatuji, proč jsem napsal na závěr plus. Asi proto, že sem spadá čas kdy jsem se chtěl učit hrát na klávesy, tudíž nejen pasivní přijímání kultury)
- čte 1 (=čtení jsem ve své minulosti hodně zanedbával a dnes mi to chybí. Nejen že jsem přečetl málo odborných knížek, ale ani jsem v mládí moc nečetl, takže i třebas čtu pomalu. Zde kupříkladu vidím chybu ve své výchově, že jsem nebyl od mládí do knížek víc tlačen, abych si číst navykl.)
- venku 1 (= čas strávený mimo domov je podstatný na přemýšlení. Není to čas strávený cestou ze školy domů tramvají, ale je to čas na výlet či procházku.)
- cvičí 0,5 (=fyzicky)
- č.a.h. 0,5 (=bez komentáře)
- prokrastinuje 1 (= je snad zvláštní, že někdo, kdo se chce zbavit prokrastinace si ji zařadí do svého denního programu. Přesto jsem přesvědčen o tom, že jakási legalizace této činnosti člověku pomůže snížit prokrastinovaný čas na únosnou míru lépe, než kdyby si řekl, že náhle přestane prokrastinovat úplně. U prokrastinace obzvlášť totiž platí, že je hrozně těžké se v nějaké chvíli odtrhnout a začít dělat smysluplnou činnost. Jakmile má prokrastinace jasně stanovený čas, měl by tedy i být jasný důvod proč s ní přesně v danou chvíli přestat)
- volný čas 1 (= víceméně kompenzační čas - jedná se spíše o logickou, než psychologickou věc. Jakmile by čas byl striktně rozdělen, byl by celek jako systém méně stabilní, než když je možné hodinu denně věnovat na cokoli.)
- odpočívá 1
- dbá 0,5 (=myšleno dbá o sebe. Především hygiena.)
- jí 1,5
- spí 8 (= s odstupem času bych si na spánek půlhodinu přidal, neboť je potřeba zahrnout i usínání)
Odhalení těchto kategorií je poněkud osobní záležitost. Jak to u mně chodí, tak přemýšlím dost technicky, takže normální člověk by třeba nepřiděloval na přátele konkrétní čas. Já však ve svém životě mám psychologickou rovinu experimentální a tak se snažím jít vždy do jaksi exaktních rovin.
Přestože experiment s účetníkem vpodstatě selhal, protože se mi začaly hromadit dluhy, které jsem (vůlí) nezvládal srovnávat, byla to pro mně zkušenost z níž dále čerpám. Ujasnil jsem si jak chci mít svůj den naplněný. Zároveň musím říct, že s odstupem času (tak jako to chodí u jiných aktivit) mám chuť se k tomuto pokusu vrátit - často člověk něco dělá, poté to přestane dělat (nenáhodná je podobnost s kulturním šokem při cestách do zahraničí) a s odstupem času zjistí, že to vlastně chce a že mu to chybí. Někdo by asi řekl, že jsem přeci takovým experimentem nezjistil nic nového - potvrdilo se, že vysedávám u počítačových her a že kašlu na školu. Program mi dával černé na bílém zpětnou vazbu. Dá se říci, že to bylo takové externí svědomí. Opět jak už to v psychologii chodí nejde jasně říct, zdali účetník byl něčím co mně donutilo se posunout, nebo zdali moje motivace k posunu se projevila účetníkem.

K účetníkovi mám ještě doplnění mimo rámec mojí školní práce. Nejdřív linky na stažení:
http://t.zvb.cz/imperium/databaze/lidi/tomaash/ucetnik2.exe
http://t.zvb.cz/imperium/databaze/lidi/tomaash/ucetnik2.ahk
Jak vidno, přikládám i zdrojový kód v autohotkey. To má dvě výhody. Jednak ahk skript je možné provozovat i na mobilním zařízení s windows mobile (což právě já dělám) a druhak je možné z toho autohotkey studovat.
No a pár poznámek k používání. Dnes už bych to nenazval účetník, spíše bych řekl zrcátko. Tak jako když si při pohledu do zrcátka upravujete zevnějšek, můžete si při pohledu na účetníka upravovat svůj čas. No a pokud chcete zkusit účetníka používat, tak doporučuji ho vyplnit každé ráno po probuzení (shrnete včerejšek + kolik hodin jste věnovali spánku a také se dozvíte čemu máte věnovat více času v nadcházejícím dni). Pokud můžete nějakou činnost vykázat ve více kolonkách, netrapte se tím a vykažte ji tam kde je to pro vás výhodné (například já během práce poslouchám knihy z mp3 takže zároveň čtu i pracuju)
Tak jako vždy jindy jsem určitě ochoten vám radit ohledně používání či metodologie, takže se neváhejte na mně otočit.

Chválím den...

Zhruba souběžně s účetníkem jsem zkoušel také (v odkazu na J.H.Schultze by se řeklo autogenní) experiment s ranním rituálem. Mou základní objednávkou bylo nepromarnit den. Experimentálním řešením pak byl rituál, který jsem se snažil dělat každé ráno a který měl mít za následek, aby do vědomí dorazily obsahy motivující k promyšlenému trávení času v nadcházejícím dni. Fyzickou součástí bylo sprchování studenou vodou, abych sobě dokázal, že vynakládám sktuečnou vůli k tomu abych dosáhl svého cíle. Psychickou součástí byla formule, kterou jsem pronášel během sprchování konkrétních částí těla. Důležitou podmínkou bylo zároveň s pronesenou částí formule zapřemýšlet nad cílem dané věty. Když už jsem přiznal názvy kategorií v účetníkovi, přiznám i znění svojí formule. Ono to asi stejně není až tak moc osobní, když nezmiňuji "odpovědi" na jednotlivé věty.

levá ruka - Chválím den, který přináší něco nového (Má význam v zamyšlení nad tím co člověka ten den čeká. Také má smysl v tom, aby si člověk uvědomil, že žádný den není "všední" a že každý den je součástí celého života, každým dnem jsme blíže života závěru. Proto je škoda ho promarnit.)
pravá ruka - Chválím včerejšek, který mně učil (Má význam v tom, aby se člověk zamyslel nad tím co důležitého se včera stalo či co se dozvěděl. Má to podobný význam jako psát si deník. Pokud člověk lituje něčeho, co včera udělal špatně, je tato věta prostor k tomu, aby si uvědomil, že právě z chyb je nejvíce nových zkušenosti a že nový den nabízí možnost dělat věci jinak)
levá noha - Vím jak jsem dobrý (Připomenout si kladné stránky a nastartovat sebevědomí. Kladná stránka je už to, že se člověk dokáže ráno týrat studenou vodou.)
pravá noha - Vím jak jsem špatný (Připomenout si záporné vlastnosti, které již nechci mít a také zlozvyky na jejichž odstranění aktuálně pracuji - nemá smysl zbavovat se všech zlozvyků najednou, na to člověk nemá energii)
obličej - Vím co chci (Připomenout si to, za čím člověk jde. Když si člověk sprchuje obličej, tak si může i dovolit říci své přání nahlas.)
hrudník - Chválím lidi se kterými tu můžu být (Vážit si svých přátel, známých, rodiny. Nebudu zde rozvádět psychologické souvislosti odmítnutí nějakých lidí. Každopádně má smysl být rád za to co je, protože je to většinou lepší, než kdyby to nebylo.)
záda - Chválím lidi se kterými tu nemůžu být (S některými lidmi nejsme a nemůžeme být z různých důvodů. Dobré je důvody znát. Některým jsme třeba ublížili a nepřejeme si to udělat znovu. Proto má smysl se nad tím zamyslet.)
po vypnutí sprchy - Chválím sebe (Poslední věta. Vážit si sama sebe a uvědomovat si smysluplnost své existence i když se to tak jinak třeba nezdá.)

Dodám ještě, že "odpovědi" na jednotlivá zamyšlení jsou dynamickou částí takového rituálu. Mělo by jít o aktuální záležitosti. Na větě "vím co chci" může být v průběhu dní vidět posun toho, co člověk považuje za svůj dlouhodobý cíl a pomáhá to tedy i k jeho formulaci a zacílení motivace.
Takový rituál je opět smysluplný ve chvíli, kdy ho člověk dělá "i kdyby trakaře padaly". Jakmile si začne člověk dávat výjimky ("dnes se na to vykašlu protože vstávám brzo a spěchám někam"; "dnes nemůžu dělat rituál, protože nejsem doma a nemám na to podmínky"), blíží se den, kdy se na rituál vykašle úplně. To se také stalo mně. Vydržel jsem to tuším něco kolem dvou měsíců. Mnoho konkrétních výsledků, které jsem u sebe zpozoroval, nemám. Snad jen, že sprchování studenou vodou je nepříjemné.
Účinek rituálu je psychologicky samozřejmě v tom, že se člověk donutí vyhradit si každý den kus času jen pro sebe. To samotné, věřím, stačí k tomu, aby se v životě člověka mnoho zlepšilo a začal žít více smysluplně. Stejný význam měl také v účetníkovi čas na procházky. Člověk v dnešní době si musí dobře hlídat čas na přemýšlení bez vyrušování. Protipólem je samozřejmě počítač, televize a další civilizační vymoženosti, které člověka bombardují informacemi, nebo zábavou a člověk tak ztrácí možnost svobodně přemýšlet a rozumně volit své další směřování.

40 dní

Na účetníka víceméně navazujícím experimentem je "projekt 40 dní". Projekt 40 dní je testem vůle a závislosti. Rozhodl jsem se k němu po delším uvažování poté co jsem se ve škole dozvěděl o třicetidenním abstinenčním testu závislosti na alkoholu. Stanovil jsem si, že 40 dní budu abstinovat od čtyř činností svého života tak, abych si ověřil, zdali se mohu považovat za závislého a nebo zdali tyto činnosti stále ovládám svojí vůlí. Jedná se o tyto činnosti - hraní her na počítači (krom obsluhování hry, kterou spolutvořím); hraní her na mobilu (asi není chytré přiznávat jak často něco hraji na přednáškách ve škole); prohlížení zbytečných internetových stránek (nečerpat informace, které nepotřebuji vědět a nemarnit tak čas); poslouchání hudby během cestování mhd. Zastavil bych se u posledního bodu. Je sporné zdali poslech hudby v mhd je činností, kterou by lidé měli omezovat. Kamarádka dokonce říkala, že poslech hudby je jediná možnost jak cestování mhd ve zdraví přežít. Osobně přemýšlím tak, že často si hudbu pouštím jen proto, abych vyplnil čas, který mi cestování mhd zabere. Vlastně si ani žádnou hudbu pouštět nechci. Jen chci vyplnit prázdnotu, zaměstnat nějak své smysly. Proto mi vadí dvě věci - že jsem při poslechu odtržen od dění kolem (ne, že by se v metru dělo něco světoborného, přesto mi připadá smysluplné si lidí kolem všimnout, že taky existují) a také ten promarněný čas. Nyní jsem krátce po skončení projektu 40 dní a tak mohu hrdě konstatovat, že jsem prošel. V žádné z vytyčených oblastí nedošlo k zhroucení abstinence. Vyskytly se nějaké "abstinenční příznaky"? Odpovědí je, že ano a byl to zajímavý zážitek. Méně zajímavé byly ty vědomé, kdy jsem seděl u počítače, zvyklý "něco si zahrát", ale náhle jsem nemohl a tak jsem musel hledat alternativní činnosti. Potěšením pro mně bylo, že mi nechyběl odpočinek u her. Měl jsem sice tendenci třeba po předchozí náročné činnosti nějaký čas tupě sledovat různá videa na Youtube, ale už jsem u toho nezůstal sedět nepřiměřeně dlouho. Po čase jsem se již cítil odpočinutý a vrhl jsem se do nějaké smysluplné činnosti (stále bohužel nikoli na práci do školy. V tom to nezabralo.). V rámci cestování mhd byl výsledek potěšující - začal jsem číst. V této oblasti jsem tedy s projektem asi tak nejvíc spokojen. Čtu sice pomalu, ale narozdíl od předchozího období aspoň něco. Více zajímavé pak byl méně vědomý obsah - sny, které se mi zdály. Dosti nepříjemné úzkostné sny, které mně párkrát v noci probudily, což už se mi delší dobu nestalo. Proto jsem je následně rozebíral v rámci psychoterapie a ani mně původně nenapadlo, že mohou mít souvislost s mou 40 denní zkouškou. Evidentně však měly. Podvědomí či co v rámci snů protestovalo proti novému pořádku a snažilo se zaplavovat vědomí situací v níž jsem symbolicky prohrával souboj se zhmotnělou závislostí. Tato sebezkušenost mně dost potěšila hlavně v tom, že teď (aniž bych si sám prošel skutečnou závislostí) mám osobní prožitek toho, co asi se může odehrávat v hlavě člověka, který se snaží se závislostí bojovat. V návaznosti na obsah snu, který jsem ani v rámci psychoterapie neměl sílu celý popravdě sdělit musím přiznat, že skutečně závislému člověku ani trochu nezávidím. Tento experiment se mi jinak tolik líbil, že se těším na další pokračování v němž si vyzkouším další možnosti jak jinak žít svůj život a zdali by to tak nebylo lepší. Plánuji například 20 dní bez kávy. Ohledně čerstvě nabytých zkušeností už vím, že nemá smysl je okamžitě aplikovat a dělat z nich nějaké závěry (jako třeba, že hry k životu nepotřebuji a že tedy přestanu hrát úplně). Spíše jsem mozku dodal nový podnět a nyní si v klidu počkám, až se to tam vzadu (v podvědomí nebo co tam tak asi je) přepočítá a vyvodí se z toho změny v motivaci, které už zase budu vědomím odečítat a přirozeně podle toho jednat.

(v současnosti jsem dokončil 20 dní bez kávy a jedu 60 dní bez žvb. je to stále fajn! umožňuje to člověku jiný pohled na svůj život. pozn. překl.)

hnací motor láska

Je ještě mnoho co by se o vůli psát dalo, ale už tak dost přetahuji rámec práce. Dovolím si však ještě napsat málo o tom zdali má smysl použít lásku jako hnací motor k dosahování vzdálených cílů. Obecně v psychologii jednotlivce je velké umění a životní výhra dokázat ohýbat motivaci. Motivace je síla, která někam směřuje a stejně jako síla elektřiny, větru, nebo vody se dá používat k napájení činností - jen je potřeba umět jí ovládnout. Láska jako emoce je (nevím tedy jak u jiných lidí, ale u mně) dost silná. Poskytuje proto dost energie, která může být různě využita. Nutno říci, že víceméně stejně dobře lze použít lásku opětovanou i nenaplněnou. U obou druhů je možno energii úspěšně použít a nebo promrhat. Promrhání u naplněné lásky je v tom, že si člověk "sedne na zadek" a energii, kterou obdržel si prostě jen tak vychutná (asi jako kdyby člověk seděl v nastartovaném autě a poslouchal rádio místo toho, aby se někam daleko dopravil). Je to příjemné, ale neproduktivní. Nenaplněnou či neopětovanou lásku lze promrhat tím, že člověk smutní pasivním způsobem. Utápí se v depresi a sebelítosi, že není pro někoho dost dobrý. Získanou energii lze tedy efektivně využít, ale je tu jeden dost velký problém známý po staletí - láska je slepá. Jakožto chemická reakce, která s psychologií má pramálo společného není směřování lásky k někomu nijak bezpečnostně ošetřeno. Česky řečeno tedy člověk neovládá do koho se zamiluje a ani se pak nemůže dost dobře svou vlastní vůlí "odmilovat". Láska jako energie tedy v člověku vede ke změnám tím směrem, aby se zalíbil člověku, do kterého se zamiloval. A to je právě kámen úrazu. Je proto potřeba stále dvakrát kontrolovat, zdali daný cíl, ke kterému nás láska tlačí je to, co my bychom si skutečně přáli, nebo zdali jde o zcestnou záležitost. I rytíř Don Quijote de la Mancha potřeboval svou Dulcinelu k tomu, aby měl dost síly válčit s větrnými mlýny. S láskou se dá dojít mnohem dál, než bez ní. Introspektivních a sebezkušenostních sdělení se v tomto bodě zdržím.

svaly vždy poslechnou

Abraham A. Low napsal knihu trénink vůle, která je složená z diskuzí pacintů ve sdružení recovery nad jednotlivými tématy. Každou diskuzi doplňuje lékařův komentář. Kniha je plná každodenních příběhů lidí, kteří vyhldali odbornou pomoc, protože jejich vůle byla porouchaná. Zdůrazňuji však, že nešlo o to, že by si byli vědomi tohoto problému, ale spíše hledali pomoc, protože spoustu situací prožívali zcela jinak než ostatní lidé a měli ve svém životě problémy, které jiné lidi nepotkávají. Problémy vůle se v jejich případě často přelévaly do oblasti somatické, například jako pocity únavy. Případně stěžovaly lidem možnosti rozhodování, nebo z jiných důvodů blokovaly práci na nějaké činnosti. Postižené činnosti spadaly do oblastí sociálních, neobvyklých, ale i každodeních. Vzhledem k mému stavu bylo pro mne zajímavé tyto příběhy sledovat, a často jsem je velmi dobře poznával.
Sám jsem totiž ve svém životě dospěl k tomu, že nemám vůli tak jako ostatní lidé, že je to důvod proč zkoušky skládám na nejhorší možnou známku, že práce ve škole odevzdávám pozdě a v kvalitě, která je v hladině hluboko pod mými skutečnými možnostmi a schopnostmi. Trvalo mi dlouho, než jsem definoval tento nedostatek (a v budoucnosti ho pravděpodobně předefinuji znovu jinak) na čemž má podíl asi i rodinné prostředí, ve kterém něco jako vůle je samozřejmá věc, o které se nediskutuje. Nelze se divit, že tomu tak je. Vůle je těžko uchopitelná věc, kterou asi i popsat v nějaké příručce pro rodiče může být složité. A přitom podle mně je to právě ona, která stojí za tím, že svůj potenciál (na první pohled bezdůvodně)nenaplňuji. Při uvědomění si tohoto faktu jsem pocítil pocity jakési méněcenosti. Pocity, že jsem byl ochuzen o něco, co ostatní dostali a já jsem náhle znevýhodněn na cestě k úspěchu. A přitom lze snad říci, že kdybych neměl potenciál vysokoškoláka (tedy předpokládejme že jsem dostatečně způsobilý k tomu, abych zhodnotil že ho mám i když to je diskutabilní), tak bych se do stejných problémů asi nedostal. Vůle k dosahování vzdálených cílů by mi zkrátka nechyběla. Žil bych si pravděpodobně spokojeným, bezstarostným životem. Hovoříme-li tedy o typu vůle potřebném pro dosahování vzdálenějších cílů, je z toho vidět, že ne každý ji k životu potřebuje i když definovat tuto skupinu lidí by mohl být těžší oříšek.
"Svaly vždy poslechnou" je heslo, které Low říká lidem, kteří si myslí, že mají slabou vůli. Vyjadřuje, že člověk má vždy možnost poručit svým svalům ať už jemu samému se chce, či nechce. Dal jsem si ho na obrazovku telefonu, abych ho měl často na očích. Na některé věci to funguje a na některé méně. Myslím, že mým problémem bylo a je dokázat se nutit ke věcem, které se dají odložit. V takovém případě ani nedojde k tomu, abych Lowovu frázi použil.

jak mám vuli získat, když nemám dost vule k tomu abych se snažil vuli získat.

Dále se pokusím popsat vývoj vůle v mém konkrétním případě. Vůlí je myšlena právě ta, pořebná k dosahování vzdálenějších cílů.
Moje cesta začíná zhruba v době volitelné přednášky v jejímž rámci píšu tuto práci. A píšu jí už dlouho. Tuším, že již více než druhým rokem. Toho času jsem sám také sobě uznal, že mám se studiem problémy, které když nevyřeším, tak nedostuduji. Proto jsem navštívil poradnu pro vysokoškoláky, která funguje při naší katedře a následně jsem začal docházet k psycholožce na dlouhodobou psychoterapii. V tomto místě bych ještě než začnu povídat více chronologicky chtěl podotknout, že od té doby jsem ve svém životě vykonal velmi velkou cestu. Terapie ve mně úspěšně zahájila vývoj, který má velký vliv na všechny aspekty mého života a sám stále ještě nemám ponětí kam až povede, protože se stále vynořují další a další věci, které řeším a které mně následně formují. V této práci jsem zhruba jednou za půl roku napsal vždy jeden odstavec a teď už je snad na čase práci ucelit a dokončit i když opakuji, že přede mnou jsou stále poznatky, které ohledně vůle teprve odhalím.
Jako prvotní příznaky jsem pozoroval vzestup svědomí. U sebe především při usínání, když jsem rekapituloval uplynulý den, uvědomil si, že jsem zase na žádné ze svých poviností nepokročil a mé vědomí bylo potrestáno špatným pocitem. V tomto bodě bych se rád pozastavil u toho, že zde vidím dvě možnosti budování vůle - zevnitř a zvenčí (jde spíše o kombinace zdrojů). Dovolil bych si zde i poznamenat něco ze sourozeneckých konstelací. U prvorozeného lze předpokládat, že bude rodiči k úspěchu více hnán a bude tak mít svědomí/vůli vybudované zvenčí. U nejmladšího dítěte naopak lze čekat více přehlížení jeho úspěchů a tak i méně motivace a svědomí/vůli si tak musí budovat samo pro sebe, zevnitř. Budování vůle zevnitř bych na první pohled stanovil jako těžší způsob, ale je možné, že při experimentu, kde ve stejný čas by začalo nějaké dítě pracovat na své vůli samostatně a druhé dítě by začalo budovat vůli na základě pobídek rodičů, by mohly vzejít odlišné závěry. Vůle vybudovaná zvenčí je stále jen zvnitřněním vnějších apelů. Jsou to tedy především takoví rodiče v nás samých. Rodiče, kterým se vždy chceme zalíbit. Vůle vybudovaná zevnitř je podstivá, osobnější. Jedná se o vůli k tomu, abychom zdokonalovali sami sebe, šli za tím co právě my chceme pro sebe si dokázat. Zdá se, že vůle budovaná zevnitř by měla být stabilnější, ale spíše bych řekl že je oproti druhé variantě slabší.
Navazující etapou vytváření nosné vůle bych vyznačil období, kdy se začalo svědomí projevovat i v běžném dni tím, že jsem si ve dne připomínal, že musím udělat kus práce, abych pak při usínání nemusel snášet výčitky za promarněný den. Jako kdyby se v mé hlavě podařilo spustit proces, který tam předtím nebyl a který má za úkol mně hlídat a hnát. Snad nějaký trenér či nadřízený, který dohlíží, aby mé jednání vedlo v následky.
Následkem toho se začaly věci v mém životě dávat do pohybu i když jsem si zprvu vůbec nepomyslel, že takový proces je tak náročný na čas, peníze a úsilí. V jedné fázi jsem vedl otevřený rozhovor s mým tátou. Pozadí popisovat nebudu, ale pro tento text je zajímavé, že táta mi zmiňoval dvě největší chyby svého života. Jednou z nich bylo, že se považuje za líného. To mně trochu překvapilo, protože jsem ho tak nikdy neviděl. Jako podnikatel se musel vždy ohánět více než obyčejní zaměstnanci, aby firma fungovala a vydělávala dost peněz na uživení rodiny. Taktéž dovolenou trávil vždy aktivní formou. Fakt ale je, že času asi profláká hodně a řekl bych, že vzorec flákání jsem po něm zdědil nejdřív odpočinek, odpočinek a odpočinek. Poté možná trochu práce a nebo spíše oběd a pak je potřeba si trochu odpočinout. V tom případě je možné, že jsem tuto vlastnost po něm zdědil. Otázkou je, zdali jsem se k ní dostal geneticky a nebo díky učení. Každopádně tato informace, že otec v důchodou zpětně lituje proflákaného života, je pro mně cennou vzpruhou. Rád bych, aby za mnou zůstalo více hodnotné práce. Druhou chybou táty, jak on sám vypověděl je, že je hloupý. To mně překvapilo snad více než fakt první. Jak o sobě může takhle smýšlet někdo, kdo je inženýr chemie a aktivně hraje šachy? Jedinou podle mně logickou odpovědí na toto je fakt, že mu to někdy někdo řekl, když byl táta ještě malý. Takovou věc si pak mohl nést celý život a protože si to sám neuvědomuje, tak je i možné, že to přenášel na nás, jeho děti, tím, že nás nedokázal psychicky podporovat a uměl vždy spíše jen poukazovat na naše nedostatky.
Nyní mám za sebou rok a půl psychoterapie. Na škole jsem se udržel i když výsledky nemám vůbec v pořádku. Stále však zažívám další změny. Za z hlediska vůle významné považuji hlubší zamýšlení nad prioritami. Předtím jsem měl vždy jen své různé tvrdohlavé plány. Nyní se snažím mnohem konkrétněji přemýšlet o tom kam v životě hodlám mířit - kde chci být za rok, za pět let a kde za deset let. Hodně (zatím bohužel spíše jen) experimentů provádím s organizací svého času. Ve starém stylu nejsem evidentně schopen přirozeně plnit své povinnosti. Starý styl bych řekl je takové plácání. Dělal jsem vždy jen to co bylo právě potřeba (většinou pár dní poté co to už bylo nezbytně nutné udělat). Věci na kterých jsem skutečně aktivně pracoval byly ty, které mne pohltily. Tímto stylem jsem zvládal do školy dělat snazší věci. Většinu zkoušek na třetí pokus a to co vyžadovalo větší úsilí již bylo nad mou hranicí. Souhlasím proto s tím, že dál to v životě dotáhnou ti, kteří dokážou svůj den jasně strukturovat a zabývají se tím, co si naplánovali. Nemyslím si však, že by přímo to vedlo k dobrým výsledkům tak, jak naznačuje selský rozum. Spíše si myslím, že se jedná právě o trénink vůle. Pokud si člověk vybuduje návyk zabývat se tím, co si v programu vytyčil jsou pak takové úkoly pro něj lehčí. Například dokáže více svého soustředění věnovat právě jednomu danému úkolu. Pro mně je delší soustředění nad jedním úkolem, který mne nebaví, obtížné. Jistěže původní styl má i své výhody. Pokud bych byl geniální a měl práci, která by mně bavila, tak bych asi měl jednak spokojený život a v práci bych byl úspěšný.

Komentáře k článku:
----------