start | Filmovnička
Filmovnička - Věčný svit neposkvrněné mysli - mozek člověka a partnerské vztahy
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/svit
podčlánky:
hodnocení článku: 3/5
Eternal Sunshine of the Spotless Mind (CSFD)
!obsahuje spoilery!
Kamarád svého času žádal abych mu napsal více o tomto filmu, co jsem si od něj před časem půjčil. Takže do toho.
Já jsem si původně myslel, že ve filmu si dva lidé nechají vymazat paměť a film pojednává o tom co je potom. A tak jsem furt čekal, kdy už to příjde. Každopádně ze své pozice oceňuju nejvíc dvě věci - to jak pěkně byl scénář napsaný pozpátku (paměť se mazala od nejnovějších k nejstarším) a taktéž způsob mazání paměti mně zaujal - tedy inspiroval řeklo by se.
Vytváření paměťové mapy od nejnovějších vzpomínek se zdá být blízké možné realitě. Skutečné vzpomínky uložené v hlavě jsou totiž vzájemně provázané. Dokonce mají tendenci se zvlášním způsobem "generovat" - (omlouvám se za poněkud neumělý popis, ale) naťuknutí jednoho neuronu musí zajistit probuzení všech blízkých adekvátních neuronů, čímž se docílí vygenerování "signálu", který odpovídá vzpomínané události. Následkem toho při vzpomínání na chalupu se nám vybaví také vůně lesa a dostaneme chuť na jídlo, které si tam pokaždé první den vaříme.
Pěkné bylo i mazání v rámci snů. Nepochybuji o tom (přestože teorií je více), že sny jsou svým významem podobné tomu, čím je pro počítač defragmentace. Rozumím tomu tak, že když jdeme do usnutí, tak se vědomí odpojí od paměti (nebo možná vědomí i s pamětí se odpojí od reality. Kontakt s realitou v rámci spánku zajišťují jen bezpečnostní instinkty, které zajistí probuzení pokud se něco důležitého kolem děje) a paměť následně prochází jakousi rekonstrukcí. Možnost odpojení vědomí i s pamětí zmiňuju proto, že vědomí je (dle mého skromného názoru) tím, co v mozku zajišťuje ty výpočetní procesy. Odpovídal by tomu i ten fakt, že když nás někdo rychle probudí během snění, tak ve vědomí stále máme zbytky informací, které se třídily jako poslední. Prožité obsahy z jakéhosi denního zásobníku se tedy v rámci REM fáze spánku přepočítávají (pokud mně čtete častějc, tak si možná všimnete, že s oblibou přibližuji mozek počítacímu stroji. Jiný člověk by asi řekl že se srovnávají.) a indexují do dlouhodobé paměti. Zároveň jsou ztráceny obsahy, které jsou vyhodnoceny jako nepotřebné k dlouhodobému uložení (třeba že jsme snídali vánočku). Zapomínání je mimochodem laiky opomíjenou a přitom velmi významnou funkcí paměti. Pokud má někdo zapomínání porouchané, tak to má nepříjemné následky - paměť se zahlcuje, což logicky snižuje rychlost odezvy a taktéž obsahy, které z ní jsou vytahovány ztrácejí na adekvátnosti (k čemu nám je dobré pamatovat si vánočku snědenou druhého července před dvaceti lety). Indexování bych ještě před časem nezmiňoval, ale vzhledem k tomu co se mně samotnému ve snech zdá a co se o tom následně dozvídám (v rámci konzultace snu s odborníkem), tak musím sám ustoupit od přílišně zjednodušujícího tvrzení. Obsah dne a dlouhodobé paměti je evidentně konfrontován s dlouhodobou pamětí, vědomím, podvědomím a jistě i svědomím. Při nadměrné diskrepanci (nesouladu, rozporu - třeba že jsme udělali něco čeho ale litujeme) to dokonce může vést k tomu, že mozek dostane ze zjištěné informace tak nepříjemný pocit, že naskočí vědomí a my se probudíme. Sen si pak pamatujeme a můžeme z něj vytáhnout právě tu informaci, která byla v něm odhalena. Když se tedy vrátím k tomu filmu :-) tak je čistě hypoteticky možné v rámci snů nějak řízeně konat i obrácený proces - tedy mazání všech vzpomínek týkajících se konkrétní věci a je to tedy zajímavé zamyšlení.
S postupem psaní tohohle článku si uvědomuju jak moc asi režisér točil film o něčem úplně jiném, než co jsem já si tam našel :-)
Vrátím se tedy k té pointě filmu. Člověk dobrý konec tak nějak očekává a tedy i já jsem fandil milostné dvojici, aby spolu nakonec vydrželi a nakonec to tak i dopadlo. Řeklo by se, že lidé, kteří jsou si souzeni si cestu k sobě vždy přirozeně najdou nehledě na to, jestli se znají, nebo nikoli, což je taková hezká myšlenka. Vpodstatě jako v pohádce. Kladl jsem si tkay otázku jestli ti dva se k sobě hodili. Tím, že jsou to hrdinové filmu, tak si je divák jakože oblíbí a má tendenci jim fandit. Přesto však doporučil bych dvěma tak rozdílným lidem, aby spolu žili? Řekněme, že každý člověk má určitý rozsah, říkejme mu třeba zábor - obsahuje spoustu věcí jako víru, tendenci sportovat, hravost, koníčky, oblíbené stravování, nároky na trávení společného času (= míru samotářství) atd.. Když už jsem tak rozepsanej, tak si dovolim i malovat.
Když se sejdou lidé dva a rozhoduje se jestli utvoří pár, porovnávají vědomě obě strany zábor protějšku. Lidé se můžou svým záborem třeba naprosto setkat. Tím se vytvoří pár, který se výborně shoduje. Jejich soužití nebudou provázet žádné konfilkty, či rozpory, protože na vše mají stejný názor. Původně jsem chtěl napsat, že budou skvěle sehraní, ale to není to pravé, protože sehraní lidé se skvěle doplňují, což zde nenastane, protože se nemají v čem doplňovat. Každý partner má stejné vlastnosti jako jeho protějšek, takže si nemají co dát. Taktéž jejich komunikace bude více o ujišťování vzájemné lásky, než o tom, že by si předávali nějaké informace. Viz druhý obrázek.
Také se mohou sejít lidé, kteří jsou si příliž vzdáleni, jako to je na třetím obrázku. Mezi těmito je dokonce mezera. I kdyby si hrozně moc chtěli něco sdělit, tak vpodstatě nemůžou, protože nemají vůbec žádnou společnou platformu (téma, či dokonce společný jazyk) na které by něco mohli vybudovat. Taková dvojice však ale ani nebude mít tendenci zahajovat společný vztah, protože by navzájem neviděli žádný důvod k tomu. Snad leda za předpokladu nějaké dohodnuté svatby, nebo dvou náhodných trosečníků na pustém ostrově by vznikla situace vedoucí k nějaké interakci. Mnohem pravděpodobnější je, že se sejdou dva lidé, kteří mají jednu společnou shodu - třeba chlapci se hrozně moc líbí nějaká dívka. V takovém případě chlapec přehlíží všecko ostatní a jen kuli té jedné shodě obětuje vše tomu, aby dívku získal (počáteční fáze lásky je takto postavená - aby člověk vnímal jen výhody partnera a zcela přehlížel nevýhody). Teprve po počátečním vystřízlivění se všechny nevýhody projeví a vztah se kuli neshodám rychle rozpadne. Uhrát takový vztah je možné, ale velmi obtížné a i když mohou partneři vykázat hrozně moc romantickou exotiku (mnoho romantických filmů totiž nadsazuje krásu právě akového vztahu kde třeba hrdina se zamiluje do záhadné cizinky, nebo boháč do chudé dívky, která ještě pro jistotu nevidí), tak uvnitř vztahu se budou spíš trápit. Obrovský však zůstává "zábor" toho vztahu. Společně můžou dokázat ohromné věci, protože jejich vztah obsáhne maximálně širokou oblast. (Nutno dodat, že tohle uvažování se dá rozvíjet až vcelku nekonečně daleko. Kupříkladu když bych načrtl stav ve kterém šíře zájmů není jednotná - tedy realitu, kde jeden z partnerů má třeba jediný koníček a zbytek času tráví sezením u televize, či trávením koníčků partnera. Ale koho to zajímá :-) )
Co je tedy optimální? Je to asi jasné. Partneři potřebují mít velikou shodu, avšak nikoli stoprocentní. Z hlavy teda plácnu třeba 50-75%. Takový vztah bude funkční - partneři si budou rozumět a zároveň si budou mít co říct. Taktéž se budou v potřebných mezích navzájem doplňovat. Takový vztah bych nazval konvenční. Doporučil bych ho každému, krom sebe. Proč? No asi to musí bejt občas docela nuda, ne?
Čím větší je rozdíl ve vlastnostech dvou lidí, tím větší obecně je dobrodružství toho vztahu. Posledním obrázkem se vracíme k filmu. Hrdinové se překrývají z menší části. Opět je to ale jak už jsem zmínil výše film, respektive pohádka. Clementine je spontání a bláznivá. Joel je klidný a logicky uvažující. Oba však mají touhu vztah dělat. Vždycky budou mít hádky, vždycky budou mít krize. Vidí však, že je v tom nějaká výzva, že se mají jeden od druhého co naučit. Slovo "krize" není slovo se záporným významem (ikdyž pro většinu lidí tedy ano). Každá krize vztah mění a také mění osoby, které se toho vztahu účastní. Těžko si ti dva někdy vydechnou, přesto však bych s Joelem klidně měnil.
Komentáře k článku:
----------