start | Co jsem zřel
Co jsem zřel - kenya
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/kenya
podčlánky:

tagy: cestování

Takový spontánně psaný deníček, co jsme tvořili napřeskáčku.
Povídání věnujeme Nele, protože nás dokopala abysme ho publikovali.


Den 1., neděle 12. 2. 2017

Tak jsme tady! Vypadá to tu skoro jako na Slovensku. Je tu bordel, spousta černých lidí, absolutní chaos na silnicích a člověk si má potřebu dezinfikovat ruce pokaždé, když se něčeho dotkne. Jediný podstatný rozdíl mezi Slovenskem a Nairobi je ten, že v Nairobi všude visí slovenská vlajka. Tak hrdí Slováci nejsou. Když jsme se ptali, jenom krčili rameny - tak se jim asi jenom líbí, a tak si ji tu věší, aniž by věděli, co je to zač…

Let OK - hlavně nás dobře nakrmili :). V Istanbulu bylo kolem nuly a pršelo, a tak jsme při čekání na vstup do letadla hromadně (všichni letící do Afriky) dost dobře promrzli.

Bezpečnostní opatření na letišti v Nairobi vypadají spíš jako parodie na jakákoliv bezpečnostní opatření. Před letištěm ale zase stojí pan policajt v gestapáckém plášti s keňským znakem… a s kalašnikovem. Na letišti jsou všichni zaměstnaní, ale nepodařilo se nám poznat, co mají dělat za práci. Třeba smysl toho, co v těch půl sedmé ráno v pondělí zametal koštětem silnici před letištěm - stoje na té silnici, kde jezdí jedno auto za druhým - jsme úplně nepochopili.

Provoz je kapitola sama o sobě. To je úplně kompletní chaos. Blinkry se používají, ale nikdy ne tak, jak mají, a každý se cpe všude - doslova na centimetry. Viděli jsme autobus, který si "vyrobil" autobusový pruh tak, že to prostě vzal před křižovatkou přes trávu a nějak se tam nacpal stejně, jako se to tu dělá. Hustá jsou auta z půlky mimo silnici nakloněná třeba o 30° - aby předjela kolonu.

Teď jsme v hotelu pravděpodobně v nějakém hustém slumu - anebo to tak vypadá mimo letiště všude? Každopádně venku osli, bordel a polorozpadlé chýše, vevnitř bezpečnostní dveře, obrovská křesla a sochy. Pokoj relativně ok. A teď jsme dospávali - časový posun sice není tak veliký, ale celá ta noc je rozfrcaná letem a částečně ukouslá. V hotelu je WiFi, ale v pokoji ji nechytáme, posílám z restaurace u recepce. Každopádně to vypadá, že internet tady znají a tak je možné, že se občas ozveme.

A Tom si tu dal kafe - řekl si o kafe s mlíkem. Třikrát si slečna ověřovala, že jako fakt, a pak přinesli uvařené mléko… a pytlíček s instantní kávou.

(Data mám za cenu 302 Kč za MB - tak doufám, že je omylem nezapnu, raději teď nejsem ani na tom roamingu. V Turecku mi přišla zpráva o roamingu na den za 200, kdy pak čerpám český tarif, ale nevím, jestli platí i tady. Pokusím se nepotřebovat žádné mobilní služby radši :) )

Buďte rádi za to, kde jste, my se tady snažíme naučit to samé!




Den 2., pondělí 13. 2. 2017

Po vypití kafe jsme se setkali s Danielem, který pro nás se svým bratrancem dorazil pěšky. Vyrazili jsme slumem. Nevím, na kolika polokoulích jste byli vy, já byl na třech a nikde jsem neviděl takový bordel. Daniel nám vysvětlil, že rozdíly mezi chudými a bohatými jsou v Keni obrovské. Později jsme měli mnoho příležitostí ve městě vidět, že bohatí žijí jen v domech s ochrankou, za zdí s ostnatým drátem a elektrickým plotem (skutečným). Jen jedni bohatí měli místo ostnatého drátu nalepené na plotě střepy z lahví.

Daniel nás vzal na oběd do jednoho moc sympatického klubu. V Keni si nevybíráte z jídelního lístku, ale jdete přímo za černochem v doktorském plášti, který stojí u visícího kusu prasete, a hodinu s ním debatujete aspekty toho, co chcete jíst. Jí se společné maso z prkýnka a před jídlem vám pěkná servírka přinese lavor a lije vám ohřátou vodu na ruce. Důležité také je, že přinese párátka. Ta jsou potřebná po každém jídle. Jídlo od pana doktora v nás rozhodně důvěru nevzbudilo. Během oběda jsem vám natočil video, které podle mně nejvíce vystihuje černošskou mentalitu.

Oběd z podezřele starého kravského masa jsme nakonec úspěšně sežvýkali a zdrželi jsme se klást otázky, zda šlo o biochov a kolik obsahuje larev tasemnic. Po obědě jsme vyrazili zácpou do města. Během neskutečně dlouhých přejezdů autem se auto tragicky houpe a hraje africká muzika. Na nás to asi funguje jako reprezentace matčina lůna a po pár zatáčkách usínáme.

O dopravě už Zuzka psala. Dopravu regulují dva faktory - jeden z nich jsou retardéry. Nejedná se o retardéry, co známe z Čech. Jedná se o takové, na kterých se opravdu hodí zpomalit na 5 km/h. Takové, na kterých taxikář v obyčejném autě dře podvozkem. Druhý faktor jsou strážníci dopravní policie. Je jich tu rozhodně dostatek, ne jako u nás. Stojí kolem silnice a sledují, jak se auta pomalu šinou. Zatím jsme je nikdy neviděli vyvíjet nějakou aktivitu, a tak zůstávají faktorem virtuálním.

Taxi nás dovezlo do města, kde jsme šli kousek mezi velkými domy. Asi jako v Itálii. Leda víc lidí a velká mešita. Pak jsme večeřeli v restauraci, kde nám dlouho nic nepřinesli, a jeli jsme nazpět. Protože jsme se v restauraci zdrželi, padla na Afriku tma. Ta se tu se světlem střídá zcela pravidelně, když je šest hodin. Z kanálů okamžitě vylézají lidé, co přes den člověk nevidí. Přestože jsme šli jen kousek od restaurace, přesvědčovali mě žebrák, žebračka, dvě děti ulice a třetí se chystalo za mnou, jestli nebudu vytahovat foťák.

Jo, a když jsem u těch dětí ulice, ještě jedna věc se na večeři stala. Zuzka nedojedla večeři a tvářila se velmi provinile. Otočil jsem se na ni a řekl jsem "co by za to děti v Africe daly!". Pak jsme se ptali Daniela, zda v Keni umírají lidé hlady. Řekl, že tady ne, že tu roste spousta ovoce, a kdyby člověk umíral, tak může jít a natrhat si. Ale jinde v Keni je sucho a tam lidé často hladoví. Později jinde jsme viděli v televizi upoutávku na pořad Hladovění, který vysílají dvakrát denně, přináší zpravodajství ze zasažených oblastí a komentuje, že to vláda nijak neřeší. Pozastavil jsem se nad tím, že jde o jednu zemi, kde část lidí umírá hlady a druhá část s tím nic nedělá. Ale mají o tom televizní pořad.

V autě cestou zpět jsme se hezky prospali, zato pak v hotelu se nám do usínání tolik nechtělo. Nakonec jsme zabrali. V Nairobi jsou dva komáři. Jeden z nich nám vletěl večer do pokoje. Jeden z nás trochu panikařil a trval na tom, že se musíme oba zcela zrepelentovat, jinak zemřeme na malárii. Druhý z nás dobře věděl, že malárie má inkubační dobu 15 dnů, takže prostě doletim domů a tam mně už nějak vyléčej.




Den 3., úterý 14. 2. 2017

Ráno znova kafíčko a s ním šupky na ulici, pozorovat ruch ve slumu. Daniel prohlásil, že pro nás jede, ale dlouho se nikde neobjevoval. Nakonec dorazilo auto s cizím člověkem a Danielovým bratrancem. Poněkud trapné bylo, že jsme si dlouho mysleli, že to je Daniel. Ti černoši jsou prostě všichni stejní! Nakonec jsem ho jednoznačně identifikoval, protože měl telefon Huawei, kdežto Daniel měl Samsung.

A to nás už někam vezli. Maličko jsme znejistěli. Dojeli jsme k obytnému domu, do něhož jsme je měli následovat temným průchodem. Bratranec před námi, řidič za námi. Nahmatal jsem v kapse příbor a opatrně jsem se zeptal, zda Daniel je zde vevnitř. Jistě, odpověděl. Nebyl už moc čas couvnout. Naštěstí nahoře v bytě nás opravdu čekal Daniel. Taky jeho sestra a další spolubydlící. Daniel měl pro nás slíbené ovoce na snídani. Mango, malé banány, papája, meloun a pár citrónů, o kterých nám Daniel tvrdil, že jde o pomeranče. Popis ovoce nechám na Zuzce. Bylo dobré. Pak Daniel hodinu něco dohadoval a my koukali na seriál Merlin.

Pak jsme vjeli do zácpy směrem k národnímu parku Nairobi. Nad vchodem viselo motto "Corruption free organisation". Naši hostitelé hodinu debatovali aspekty lístků. Pak se vrátili k autu a řekli nám, že je to drahé. Asi 2500 za vjezd auta s lidmi. Chvíli jsme dumali a pak jsem řekl, že jestli je vevnitř žirafa, tak jsem ochoten zaplatit. Černoši řekli, že se tedy zeptají a šli k pokladně a hodinu tam debatovali aspekty vjezdu v kontextu žiraf. V tu chvíli mi došlo, že tohle nás tu čeká pořád. Poté jsme šli dovnitř pěšky s tím, že jdeme jen do útulku. Jenže i v útulku chtěli 500 kč za vstup jednotlivce, a tak jsme zůstali stát před útulkem a hodinu debatovali aspekty vstupu do útulku. Pak jsem zahlásil, že už tu jsme dvě hodiny a nic se neděje a že chci vidět nějaké zvíře. Dali jsme peníze a šli dovnitř.

Hned u vchodu se mi peníze vyplatily, protože v první ohradě bydlelo sympatické prase bradavičnaté. Dále různé kočky, africký pes, šakal a pár ptáků. A opice, které pobíhaly volně a kradly turistům lízátko. V parku nám také řekli, že na safari musíme rozhodně jet po ránu, jinak jsou všecky zvířata schovaná a odpočívají. To může tuhle dovolenou zcela zmařit, protože kdo kdy viděl Pražáka vstávat před desátou!

Pak jsme se vydali zácpou na oběd. Uprostřed nejpochybnějšího tržiště, v boční uličce. Během toho, co Daniel hodinu debatoval objednávku oběda, jsme se rozhlíželi nevěřícně kolem. Daniel přišel s tím, že nám udělají kuře. Vidět to tu česká hygiena, tak to tu zavře, včetně toho samého naproti, dvou dalších vedle, celého tržiště a několika okolních obytných bloků. Dostali jsme na prkýnku grilované kuře, k tomu takový místní knedlík, pár hranolek, salát rajčato-avokádový a něco zeleného. Ptali jsme se kluků, co je to zelené, a řekli, že zelené. Chutnalo to jako bahno a my netušili, zda to tak má chutnat. Zuzka to jíst odmítla. Já si vyslechl, že to je prý dobré na žaludek, a tak jsem pro jistotu ještě trochu snědl s tím, že máme šanci, že špatně bude jen jednomu z nás.

Během jídla jsme koukali na puštěnou televizi a pochopili jsme, proč všichni kuchaři vypadají jako doktoři. Doktoři totiž v Keni stávkují. Aktuálně je to již sedmdesátý druhý den, co jsou nemocnice zavřené. Tedy ty státní. Pro nás je to hodně dobrá zpráva. Znamená to, že do státní nemocnice nemůžeme a jestli se něco stane, tak nám pojišťovna musí proplatit léčbu v soukromé nemocnici, ze které se dá v některých případech odejít i bez AIDS.

Po jídle v Evropě zaplatíme a jdeme pryč, ale tady v Africe se po jídle hodinu debatují s kuchařem aspekty ceny snědeného. Na parkovišti my Evropané nasedneme do auta a jedeme pryč. V Africe je ale na vše hodně času a tak kluci vytáhli mobily a hodinu debatovali aspekty nevimčeho. Pak přišel nějaký pán a všichni jsme si s ním potřásli rukou. Ptal jsem se v autě Daniela, kdo to byl, a on odpověděl, že to byl ten, co nám doporučil tu skvělou restauraci.

Pak jsme se vydali zácpou do nového hotelu. O tom jsem zapomněl napsat. Byli jsme si ho včera zarezervovat. Bylo to tak, že nás kluci zácpou dovezli k hotelu, tam pak hodinu debatovali aspekty ubytování, pak nás odvezli zácpou do dalšího hotelu, kde hodinu debatovali aspekty ubytování a následně ho zarezervovali. Budu si tu asi vyřizovat věci sám. Sice mě každej černoch odrbe, ale bude to vyřešené o padesát devět minut dřív. V novém hotelu platíme víc, ale internet máme i v pokoji a jako největší luxus nám tu připadá teplá voda na osprchování. Zuzka dokonce dostala jako pozornost k Valentýnu růži a já jí k Valentýnu uříznul kousek vysočiny. Bohužel si ho moc nevychutnává, protože druhý nairobský komár vstoupil, i když bydlíme ve čtvrtém patře. Takže Zuzka si nyní repelentuje všechny části těla včetně těch, co bude mít pod peřinou. Já si dnes můžu dát sklenici vína, co jsem sehnal ve slumu. Tak dobrou noc rodiny.




Den 4., středa 15. 2. 2017

Naši milí evropští,

chtěli jsme vám dnes přinést spoustu zajímavých zpráv z dalšího dobrodružného dne v Keni, ale faktem je, že sklízíme ovoce posledních dvou dnů, a tak dnes celý den zažíváme jen taková dobrodružství, jejichž zevrubný popis zkrátka nechcete číst. Naše podezření na závadnost pokrmů v "restauracích", jejichž návštěvu nám Daniel naplánoval, se potvrdilo, a naše evropské žaludky bojují se střevními obtížemi. Ve skutečnosti moc nebojují. Naše žaludky tuhle bitvu vzdaly už dopoledne.

Nejdřív to vypadalo, že někam vyrazíme a uskutečníme plánovaný nejméně šestihodinový přesun do Mombasy, ale cestu na snídani Tom vzdal už pár kroků po zavření dveří od pokoje. Já plně pochopila jeho pocity až po snídani, ale teď už trpíme svorně a společně. Rozhodně nás naše zážitky hodně sbližují. Třeba už nám nepřipadá, že pouhý závěs, oddělující v chatičce toaletu od zbytku místnosti, je tak velký problém.

Ačkoliv se musím přiznat, že především mě už místy humor opouští, přesto má celá situace určitá pozitiva. Od začátku naší cesty na jižní polokouli totiž bedlivě sledujeme, na jakou stranu se točí voda v záchodě po spláchnutí (respektive jak se točí odtok jakékoliv vody), a nemohli bychom si nyní přát lepší podmínky pro pozorování. Pořád ale nevíme! Většinou voda prostě padá praktiky rovnou dolů a moc se netočí, mně přijde, že když už, tak spíš proti směru hodinových ručiček. Bohužel nevíme, na kterou stranu se točí tam u vás daleko na severu.

Taky Tomáš sliboval, že budu popisovat ovoce. Moje situace není tak dobrá na tak zevrubný popis, jaký jsem plánovala, ale jen stručně: všechno keňské ovoce má originálně spíš konzistenci banánu než jakýchkoliv našich plodin (v porovnání se šťavnatými jablky, hruškami, jahodami, …). U avokáda to nepřekvapí, ale že mango je ve skutečnosti spíš slaďoučká a fakt dobrá kaše, to jsem netušila. Výjimkou je vodní meloun. Ten je skutečně vodový, křupavý a daleko méně sladký než všechno ostatní ovoce. Připadá mi, že u nás je to naopak jedna z těch nejsladších pochutin.

Náš hotel, ve kterém neplánovaně strávíme již druhou noc, je vážně v pohodě - dokonce se na nás dobývala pokojská, aby nám tu uklidila. K hotelu se váže včerejší příhoda z cesty sem. Tom si totiž z evropského rozmaru objednal pokoj ve čtvrtém, nejvyšším patře, a potvrdil svou objednávku přesto, že se zde nenachází žádný výtah. Zaplatili jsme, obdrželi kartu pro vstup… a naši dva černoši (Daniel a jeho bratranec Ben) nám vzali krosny a odnesli nám je do toho pokoje ve čtvrtém patře. Co vám budu povídat: nikdy jsem si nepřipadala tak bíle, jako právě včera večer.

Naši keňští přátelé se o nás vůbec starají, jak můžou. Dnes nám přinesli spoustu užitečných věcí (zejména jídla, na které bohužel pořád máme jen málo pomyšlení, a odpuzovač komárů, kteří se v noci ukázali i pro Toma daleko větší komplikací, než čekal), i když cesta sem přes Nairobi jim musela zabrat nejméně tři hodiny. A pak tři hodiny zpátky.

A ještě jsme vám slíbili vysvětlení slovenských vlajek. 12. února se sem totiž vypravil na státní návštěvu Andrej Kiska, zítra zase odjíždí. Hodnotí tady výsledky hospodářské a rozvojové pomoci v průběhu posledních dvaceti let. Doufám, že ho pustí do Ongaty Rongai, aby viděl, jak to s tou pomocí skutečně je. A taky si asi dával víc pozor, kde co jí, a tak je mu teď líp než nám.

Připadá mi, že jsme chtěli napsat ještě spoustu věcí, ale teď mě nenapadají a máme skoro půlnoc - a je tu určitá možnost, že zítra vyrazíme do Mombasy k moři. Možná ale taky, že budeme shánět soukromého doktora a léky na africký průjem.




Den 5., čtvrtek 16. 2. 2017

Serem.

Ale připadá nám podstatné pro vás něco zažít. Proto jsme se rozhodli zatím k nejdobrodružnějšímu počinu. Nelze to srovnat se spaním ve slumu a cestování po keňských silnicích nárazník na nárazník, plech na plech, zrcátko na zrcátko. Rozhodli jsme se vydat na krátkou procházku!!! Možná to na vás působí jako maličkost, ale uvědomte si, že to znamenalo vzdálit se od bezpečné mísy na více než 500 metrů.

Na začátku jsme si libovali, že jsme po dni opět na čerstvém vzduchu. Po dvou stech metrech se začala točit hlava Zuzce. Poseděli jsme si a vyrazili dál. Došli jsme do supermarketu. Tam jsem zase musel já. Za 10 keněz jsem si zakoupil vstup na veřejný záchod a raděj jsem si ještě 10 připlatil za toaletní papír navíc. Když jsem vyšel ven, našel jsem kolabující Zuzku. Chtěl jsem jí být v tak těžké situaci oporou, ale po pár krocích jsem sevřel půlky a znova musel jít trapně za hajzlčernochem nakoupit si papír za 20. Řekli jsme, že z procházky pojedeme zpět raději taxíkem všech pět set metrů.

Když se Zuzka sebrala a já se vrátil ze záchoda, nasoukali jsme se do taxíku. Taxi nás zákeřně dovezlo do blízké nemocnice. Říkali jsme Danielovi, že ale do nemocnice nechceme. Nutno dodat, že jako taková nám nemocnice nevadí, ale šlo o keňskou nemocnici. Nakonec jsme sezdali, že se ubytovat nenecháme a vyšetřit nás snad můžou. Tedy Zuzku. Nebyli jsme si totiž jisti, jak funguje naše pojištění, a tak jsem si říkal, že vyšetří Zuzku a já jí pak sním prášky. Byla moc statečná. Z čekárny na informacích se dostala k čekárně na zvážení a změření tlaku, pak do čekárny na vyšetření doktorem, pak do čekárny na odběry, pak dlouho čekala na míse, zda se jí podaří vytlačit vzorek. Zvládla i odběr krve, když jsme si zkontrolovali, že odběrčí bere novou zabalenou čistou jehlu, pravděpodobně bez AIDS. Když se Zuzce nepovedlo ze sebe žádný vzorek vydat, vzal jsem si zkumavku a šel ji zachránit. Jako pravý muž. Konečně jsem v té těžké chvíli mohl při ní srát.

Čekali jsme na výsledky, ale byl tam těžký vzduch, a tak jsme si šli sednout ven. Auto přijelo před bránu a troubilo. Hlídač šel otevřít a pustil ho dovnitř. Auto přijelo před vchod a skákali z něj lidi. Na místě spolujezdce seděla žena. Měla něco zafáčované a někdo jí držel nad hlavou kapačku. Po chvíli přišlo pár doktorů a sestra. Chvíli se nad paní skláněli, zkoumali zranění pod fáčem a zkoumali reakci sítnice. Potom se doktor otočil k pozůstalým a řekl jim, že paní zemřela. Její příbuzná padla k zemi a začala brečet. Nevěděli jsme, kolik chybělo času. Jak dlouho stáli v zácpě. Jestli měli blíž státní nemocnici, ale tam nemohli, protože doktoři stávkují už 73 dní. Daniel nám řekl, že protože jsme v soukromé nemocnici, tak se dočkáme ošetření. Ve veřejné nemocnici bychom stáli v nekonečné frontě. Nemají tam přednost urgentní případy a je normální, že pacienti umírají přímo při čekání před ordinací. Danielově sestře bylo 22 let. Večer jí vezl do nemocnice, protože se cítila slabá. Ráno, když jí přivezl telefon a osobní věci, tak mu řekli, že v noci zemřela, protože v nemocnici neměli kyslík.

V tom autě na fotce je ta paní.

Musíme těm Afričanům připadat jako hodně slabá rasa. Posereme se po normálním jídle, a když vidíme někoho umřít, tak pláčeme. Já Daniela skoro neznám. Je to můj vzdálený kolega. Mě a moji holku vzal do své rodné země a stará se tu o nás zcela nad očekávání. Většinou jsme nejen v péči jeho, ale minimálně jednoho jeho bratrance. Když jsme chtěli koupit suchary a vodu, tak nám přinesli dvě plné igelitky jídla. Našel nám tenhle evropský hotel, když nás viděl ohrnovat nos nad spaním ve slumu a teď za námi jezdí každý den tři hodiny zácpou, aby nám byl k ruce, když máme průjem. Je to poslední člověk, kterému bych přál, aby mu zemřela sestra ve dvaadvaceti letech.

Říkal jsem mu to později v autě a řidič a bratranci se divili, proč říkám takové věci. Daniel jim vysvětlil, že jsem ze země, kde lidé umírají, až když jsou staří.




Den 6., pátek 17. 2. 2017

Šest dní jsme potřebovali k tomu, abychom skutečně s jistotou zjistili, co nás může nejpravděpodobněji zabít tady v Keni. Nejsou to lvi, hroši, komáři a exotické nemoci; dokonce ani černoši chtiví našeho majetku. Jsou to černoši na silnicích. Chtějí nás zabít a náš majetek rozšmelcovat, takže z něj stejně nic mít nebudou. Cestu z Nairobi do Mombasy jsme sice přežili, ale jednak to bylo mnohokrát hodně těsné a druhak nás čeká ještě cesta zpátky.

Večer pátého dne jsme si na Danielův tatínkovský pokyn, že musíme něco sníst, dali v hotelu boloňské špagety, které nebyly ani trochu boloňské. S podivem však je, že i přesto byla noc na pátek v pohodě pro oba z nás. Nevěřili byste, jak skvělý je to pocit, vstát ve tři v noci, dojít se prostě jenom vyčůrat a zase až do rána spát. Mimochodem za zvuku silného deště: zatím jediného, který nás tu potkal, ale zato byl opravdu vydatný a hlučný. Být v téhle průtrži venku a prodávat banány nemůže být nic příjemného.

Po probuzení nás tedy čekalo veskrze pozitivní ráno a také zpráva od Daniela, který se ptal, jestli tedy dnes už skutečně vyrazíme do té Mombasy. Už dříve nás informoval, že cesta je to náročná a zabere nejméně kolem šesti hodin. Odsouhlasili jsme cestu k moři… a pak jsem vstala z postele. Můj žaludek však vstával asi jinou rychlostí než já, a tak mi začalo několik hodin, které mohu jen stěží popisovat, protože jediné, na co jsem se soustředila, bylo udržet včerejší špagety tam, kde byly. Rozhodně ale vím, že Tomáš nás oba zabalil, odhlásil z hotelu a za nás oba se taky nasnídal.

Naši černoši měli dorazit mezi desátou a půl jedenáctou, a tak jsme věděli, že mohou dorazit kdykoliv mezi půl jedenáctou a jednou podle aktuálního provozu v Nairobi. "Naši černoši" tady označuje celou skvadru, která s námi cestuje: řidič (jehož jméno neznáme, ale víme, že provozuje tři restaurace, nejmíň ze všech vypadá, že je tu s námi rád a platíme ho za to, že nás veze ve svém autě), Ken (v některém z předchozích dopisů nazván mylně Benem, je to Danielův bratranec, který byl už na letišti a je moc milý), Chris (zván Jizvička kvůli podivnému a děsivému útvaru na jeho krku, další bratranec, docela fajn a je z Mombasy) a Daniel.

Před cestou do Mombasy jsme se potřebovali ještě stavit v nemocnici. Pro pojišťovnu jsme totiž potřebovali zdravotní zprávu, ale ve čtvrtek nám řekli, že už tam takhle večer není nikdo, kdo by ji vytiskl. Dorazili jsme tedy do nemocnice, a zatímco já jsem se ze všech sil snažila neumřít, Tom s Danielem a jeho bratranci sledovali, jak náš oblíbený indický doktor píše lékařskou zprávu v ruce, protože ji nemůže vytisknout, načež ji nese jinému černochovi, který ji přepíše do stroje a vytiskne. Zajímalo by mě, jak se v čase, co s námi řešil zprávu pro pojišťovnu, vedlo tomu člověku se zlomeninou, kterého právě léčil.

Ale máme, co jsme chtěli, a tak vyrážíme k moři. Stavili jsme se u shellky natankovat, mezi personálem se točila jedna pěkná, maximálně šestnáctiletá holka. Tomáš komentoval před Danielem, že je hezká, což byl pro Daniela podnět, že by měl zkusit vyjednat obchod a získat ji pro Toma za manželku. Informovala jsem důrazně Daniela, že Tom žádnou další ženu nepotřebuje, a to i za předpokladu, že by on sám tvrdil něco jiného.

Myslím, že jsme ještě nepsali, že Daniel je mimo jiné drsný vyjednavač. U nás působí svými způsoby evropsky, ale tam je pořád jeden z nich a snaží se přežít, což obnáší, že musí z každého vylámat co nejvíc a co nejrychleji. Vidět to bylo hezky v nemocnici, když se s nimi hádal o to, aby nás ošetřili co nejrychleji, nebo později pátečního dne, když si relativně ostře vyžádal prohlídku našeho pokoje v hotelu, aby si mohl ověřit, že je to tam v pořádku a bezpečné. Později jsme diskutovali s Tomem, jestli není náročné přepínat mezi těmi dvěma světy: naším bezpečným a konvenčním, a jejich, kde se den co den bojuje o přežití.

Pak jsem usnula, a tak zpravodajství z další hodiny musí doplnit Tomáš. Když jsem se probudila, byli jsme už na cestě po Mombasa Road. U nás bychom to klasifikovali jako obyčejnou silnici první třídy - relativně širokou, ne moc rozbitou, jeden pruh v každém směru. Tahle silnice je ale tady v Keni tou nejdůležitější cestou: nejenže se jedná o spojnici mezi dvěma největšími městy čtyřicetimilionové země, ale jak jsme se dozvěděli, je to také hlavní tah pro těžkou tranzitní dopravu. Zboží z Evropy dorazí lodí do Mombasy a odtamtud ho vozí náklaďáky do Keni, Zimbabwe, Rwandy a dalších okolních vnitrozemských států. Tomu odpovídá i nebezpečnost dopravy. Tím nejděsivějším prvkem je fakt, že všichni předjíždějí náklaďáky (ty jsou často velmi pomalé zejména do kopce - téměř nejedou - podle varování na mostech, které jsme četli, dopravci překračují povolený hmotnostní limit na nápravu), a to nejen bez ohledu na čáry, ale i bez ohledu na to, jestli proti jede auto.

Náš řidič je pravděpodobně jeden z těch lepších, nebo si byl alespoň vědom toho, že veze zhýčkané Evropany, a tak jsme se jen velmi zřídka dostali do situace, kdy jsme my takhle nebezpečně předjížděli. Občas se nám zato stalo, že jsme jeli v našem pruhu a viděli jsme, že před námi jedou dva náklaďáky vedle sebe, že jim to asi bude ještě chvilku trvat, než se předjedou, a že on je větší, a tak má zkrátka přednost, i když my nemáme kam uhnout. Nikdy jsem neměla větší sklony k pobožnosti než během této cesty a Tom mi přiznal podobné myšlenky. S podivem je, že jsme za celou cestu objížděli jen jednu dopravní nehodu (a nespočet porouchaných přetížených náklaďáků).

Kromě toho, že jsme mnohokrát mohli během té cesty umřít, jsme taky pozorovali zvířata. Prý jsem zaspala velblouda, zebry a pštrosy, ale později jsme zase viděli stádo antilop a večer taky slona. Jeli jsme odpoledne, tedy v tom největším horku, takže zvířata se pravděpodobně schovávala před sluncem. Zato všude kolem silnic chodily krávy a kozy. Všude na těch nekonečných pláních, v rovinách u Nairobi i v kopcích na půli cesty, se pásly, a za těmi obrovskými stády chodil jeden malý černý pasáček.

Zastavili jsme se na jídlo tak asi po šesti hodinách, zato teprve v půlce cesty. Mohlo být kolem šesté a Daniel řekl, že bychom na místo určení mohli dorazit tak v devět.

Stmívalo se a já se musím ještě jednou vrátit k tomu provozu. U nás funguje celistvý systém opatření, který zajišťuje téměř bezproblémový chod dopravy. Ano, hodně lidí u nás nepoužívá blinkry vždycky, když by měli, ale aspoň je pravidelně nehází na opačnou stranu, než kam se chystají jet. Taky jsou u nás jasně definovány povolené barvy světel. Není nic podivného, když tu potkáte auto se zelenými nebo modrými předními světly (ta modrá je pro nás obzvláště nepříjemná, protože je úplně stejná, jakou my vídáme jenom na autech s právem přednostní jízdy - nic takového tady asi vůbec neexistuje, i když houkačku lze jednou za čas slyšet). Nebo taky že nesvítí vůbec - po setmění. Třeba má přední světla, ale zadní ne. Další regulací, která se u nás dodržuje, je omezené používání dálkových světel. Tady perou po setmění dálkovky všichni. Nebo je problikávají jako náš řidič, aby upozornil ty v dáli, že tady fakt jede auto a že je fakt potřeba, aby byl náš pruh volný a nikdo nás nezabil. Asi jsou zvyklí, že nic neviděj.

Fascinující taky je, že kdykoliv jsme projížděli obcí, i po setmění, okolo aut (které zpomalily na těch neuvěřitelných retardérech) se shlukují prodejci, kteří prodávají všechno možné. Vždy jen jeden typ zboží, ale černochů je hodně, a tak je to, jako by se vaše auto ocitlo uprostřed průměrně velikého supermarketu. Ten prodává banány, ten manga, jiný cibule, další houby na mytí, klobouky, kalhoty, vodu nebo startovací kabely. Ona to ale fakt není pověra, že černoši po setmění nejsou vidět. Reflexní vestu měli dva prodejci ze všech těch, které jsme (ne)viděli. Myslíme si, že nemohou dlouho přežít.

Když už jsme si mysleli, že nemůže být hůř, a naše nervy už byly dávno smeteny všemi těmi náklaďáky, které jen shodou náhod nesmetly nás, ukázalo se, že silnice tady končí. Auta byla dopravní značkou svedena na jakési pole, které nebylo uježděné, byla to prostě suchá prachová "cesta" složená pouze z výmolů a hrbolů, tvořící dohromady něco, po čem se dalo jet nejvýš rychlostí kolem 10-15 kilometrů v hodině. Sedm kilometrů, vážení. Zato dvě vozidla s velkými varovnými nápisy "danger petrol", které nás obklopovala, si zkoušela dělat cestu způsobem, kterým nechcete, aby si ji dělaly dvě auta vezoucí benzín, z nichž jedno jede před vámi a druhé vás předjíždí vlevo po ostrém svahu. Naše střevní situace se sice upravuje k lepšímu, ale musíme přiznat, že jsme byli z té cesty dost posraní. Daniel říkal, ať relaxujeme, že tohle je normální život. Asi je. Ale jenom pro nezničitelné Afričany, ne pro nás.

Dorazili jsme do Mombasy. Přišlo vám to vzhledem k zápletce celého příběhu ("jedeme do Mombasy") předvídatelné? To jenom protože jste nikdy nebyli v Keni. Cestou přes Mombasu jsme zjistili, že Nairobi je zlaté, upravené, čisté a bohaté město. Mombasa je totiž skládka: bez velké nadsázky. Lidi žijí v odpadcích, krávy se pasou na hromadách odpadků, všude je prach a vzduch se nedá dýchat - hádejte totiž taky, co hoří v těch ohýncích, kteří si místní zapalují? No a mezi tím vším jsou klasické stlučené budky z vlněného plechu (a odpadků): tu mobilní operátor, tu opravář, tu třeba gynekolog…

Naše čtvrť je ale opět ta lepší, a tak je nejbližší hromada odpadků asi až tak sto metrů od hotelu, náš vzduch se dá dýchat a před světem nás chrání osm řad elektrického plotu nade zdí. Dorazili jsme někdy po půlnoci. To se nám nejméně na dvojnásobek natáhlo slibovaných 500 kilometrů, nejméně o tři hodiny slibovaných devět hodin. Paní recepční bohužel spala, a tak jsme čekali, až se vzbudí a vezme si uniformu. Daniel nám říkal, že v Keni se o lidech z Mombasy říká, že když je pošlete pro kokos, lehnou si pod palmu a budou čekat, až nějaký spadne. Došlo nám, že jestli je pro nás život ve zbytku Keni zoufale pomalý (kromě silnic), tady nám bude připadat, že se svět zastavil. A ono taky jo. Už tak před 150 lety.

Hotel na fotkách vypadal výborně, reálně to až taková sláva není. Esteticky vůbec, ale hlavně je tu dost brouků a ne úplně přívětivé a ne úplně čisté prostředí. Ve skutečnosti nic, co by se nedalo přežít, mezi výhody patří, že platíme o třetinu méně než v Nairobi a Jizvička balí slečnu na recepci. Taky je tu bazén. První dojem byl, že lepší než slum, ale výrazně horší než Red Ruby v Nairobi, a hlavně já jsem chtěla najít něco čistšího pro další noc.

Pak nám ještě zavolal Tomův kolega Aleš a chtěl si dlouho povídat. Pověděli jsme mu, jaká je skutečná Keňa - že tu je průměrný věk 18 let, že tu nejsou žádní staří lidé, že žijí na hromadách odpadků a umírají jako na běžícím páse. Aleš měl původně jet s námi. Teď ležel doma v posteli u zapnuté televize a povídal nám, jak je to pro nás cenná zkušenost. Ukončovat hovor s Alešem je horší než ukončovat jakékoliv jiné hovory (to je poznámka pro mou rodinu: fakt ještě horší). Ve tři jsme šli spát.




Den 7., sobota 18. 2. 2017

Ještě večer jsme se rozhodli, že ráno opustíme náš hotel. Já tedy nakonec odejít nechtěl, protože i přes ošklivost objektu si rád udělám z místa malý domov. V dálce kus pevného bodu, na který se můžu vracet a který mi je určitou jistotou. A tak jsem Zuzce (unavené po znavující cestě) řekl, že nastavíme budík na 8:30, abychom se stihli checkout z hotelu. Ráno tedy zvonil budík a já štouchl do Zuzky, abych získal její finální názor na odchod. Zuzka řekla "mrůůhr" a převalila se na druhý bok. Zaklapl jsem budík a spali jsme do dvanácti. Poté jsme kontaktovali Daniela, že ve tři budeme schopni jet k moři a z postele jsme se přesunuli do bazénu. Krom černocha, co nám přišel vybrat z bazénu listí, nebyl kolem nikdo. Mám rád tyhle chvíle, kdy mám v hotelu velký bazén jen pro sebe. Připadám si pak jako nějaký veliký pán. Oba jsme si tak v tom libovali a plavali sem tam. Za ten týden, co tu jsme, mi tahle země a její příroda přirostla hodně k srdci. Není mi jedno, jakým způsobem tu lidé žijí a co se tu děje s přírodou. Rozhodl jsem se, že nadále už nebudu k tomu lhostejný a nebudu to lacině přehlížet. Během plavání v bazénu jsem vyndal tři topící se mravence.

Pak jsme vyrazili s kluky na oběd. Jejich mentalita je fakt zvláštní. Na oběd jeli kvůli nám, sami jedli předtím, ale jeli všichni. Jako kdybychom byli bílí zbohatlíci, co mají u sebe pořád čtyři bodyguardy. Došlo nám, že nám asi rozumí, když se o nich bavíme jmény, a proto jsme si pro ně vymysleli přezdívky. Řidič, čepice, barbína a jizvička. Bojíme se ho zeptat, odkud ty strašný jizvy má. Když si dáte steak, tak vám přinesou plátky masa, naklepané.

Potom se jelo k moři. Městem jsme prokličkovali na městskou pláž. Byla plná černochů a hlavně černochů prodejců. Další z důvodů, proč bych sem nikoho neposlal. Nabalují se na vás jeden po druhém a nedají si říct. Jeden nese plavky, druhý má vedle zaparkovaného velblouda, další mává jakousi průkazkou. Nejhorší byl dohazovač výletů na moře. Ukazoval, že před námi je korálová bariéra a že nás naloží na loď a pojedeme šnorchlovat. Říkali jsme mu, že se jdeme koupat a pak se rozhodneme, ale furt šel za námi. A bohužel vody tu bylo jen nad kolena, takže i když jsme plavali od břehu, tak on pořád kráčel za námi a snižoval cenu na 3000 keněz.

Už jsme si mysleli, že jsme mu uplavali, ale to on jen vylezl na svůj člun a znova přijel a blokoval nám výhled na veliké lodě jezdící sem a tam a hučel do nás. Nejvíce jsme ocenili argument "Tak 2500. Na tom nic nevydělám, ale peníze nejsou všechno.". Při dvou tisících nás ukecal. Začínala tam být nuda, tak jsme si řekli, že si také v životě prohlídneme korál. Kousek nás svezli a pak jsme šnorchlovali. Krásnej zážitek musim říct. Tedy pro Zuzku tolik ne, protože neměli dioptrické potápěčské brýle a tak viděla jenom pár šmouh (ale aspoň si myslela, že viděla chobotnici). Pro Daniela to vlastně také nebylo až tak veselé, protože neumí plavat ve slané vodě. Ale mně se ty rybičky moc líbily a mrzelo mě, že jsme jeli zpátky tak brzo. Důležitý objev je konečně to, v čem jsme lepší než černoši - umíme plavat.

K večeři pizza a návštěva shopping centra. Pominu-li kontrolu, zda neneseme dovnitř bombu, bylo to jako bychom byli v nákupním centru na Andělu. Stejné ceny, stejné typy lidí. Chudí Keňané asi nemají peníze na to, aby nakupovali tady. A bohatí Keňané zase dělají vše proto, aby nemuseli vídat chudé Keňany. Dva oddělené světy.

Pizza dobrá. Maj tady slaninu z krávy a říkají jí mlanina (macon).




Den 8., neděle 19. 2. 2017

Divili jste se, že vám vaši světlí příbuzní, kteří se spálí už, když se zvednou v létě od počítače a vystrčí hlavu z okna, za celý týden svého pobytu v Keni nepsali o tom, že by bylo horko? To protože nebylo. V Nairobi nám bylo dobře, asi jako když je u nás teplé léto. Tady v Mombase ale umíráme. Je horko a vlhko, takže se potíme jako Evropani v Africe. Dnes už nás ani nelze moc nazvat bělochy, ale napsat vám o tom je v režii Tomáše.

Sereme málo. Už dost málo na to, aby nám to nadále nenarušovalo program. Předběžný plán na neděli byl, že vstaneme relativně brzy, pojedeme do národního parku Shimba Hills a pak se podívat na centrum Mombasy a Fort Jesus. Daniel nás informoval, že vyrazíme v deset hodin, a my ještě předtím stihli snídani v podobě pár kousků manga, melounu a ananasu.

Z krátkých přejezdů mám pocit, že nás vždycky někde naloží, nic nám neřeknou a prostě se někam jede, aniž bychom tak úplně přesně věděli kam. Tentokrát jsme dojeli k Fort Jesus, ne na zvířátka. Vidět jsme ale chtěli obojí, a tak nám to tolik nevadilo, i když taktičtější by bylo vyrazit do národního parku ráno. Zvířatům je totiž později horko, a tak pokud můžou, schovají se.

Fort Jesus už je relativně běžný turistický cíl a podle toho to tam taky vypadá. Stánky se suvenýry jsou připravené pro turisty, můžete si tam koupit pohled i zaručeně africký šátek nebo klobouček. Zároveň tam turisty - všechny bělochy - loví průvodci, kteří nabízí své služby při prohlídce starého města Mombasy. Hlavně Tomáš už se za poslední dny naučil dobře říkat slova "we don't need it" a "we don't want it" a získal přirozený odpor k neuvěřitelné neodbytnosti, kterou jsou tihle černoši vybavení. Nejradši máme v takových chvílích Daniela, protože dovede zajistit, aby nás moc neokradli. Nakonec jsme se s nějakým průvodcem vypravili na prohlídku.

Povídání bylo relativně zajímavé, hodně toho taky uvidíte na fotkách. Jinak to byl ale jenom o trochu menší bordel než zbytek Mombasy a úzké uličky, takže někdy hodně nepříjemný smrad (uchovávat i běžné věci v tom vedru musí být problém, natožpak když se tam na slunci smaží odpadky). Daniel mi chtěl koupit africké velbloudí žabko-sandály a prodejce nás zrovna zatáhl do obchodu s takovými. Tak došlo k tomu, že jsem si je fakt vzala. Nerada nosím i naše pohodlné gumové nebo plastové žabky. Bylo mi ale líto si je sundat, když měl Daniel takovou radost, a tak jsem v nich dál šlapala. Odmítla jsem i Jizvičku, který mi vzal ty moje boty, a nabízel jejich výměnu! A pak jsem za pět minut vyslala Toma, protože já ho dopajdat nemohla a dál to nešlo. Nohy mám pořád rozedřené. Nemůžu chodit ani ve svých botách. Jsem to ale blbá.

Horko bylo ubíjející pro světlého Pražáka i zrzavou vesničanku, ale nakonec nějak došlo k tomu, že jsme šli tu nejdelší trasu, aniž bychom to plánovali. Stálo to ale za to, musím říct. Došli jsme totiž na obrovský trh s kořením (spice market) a dalšími tisíci věcmi včetně oříšků, čajů a kávy, ovoce a tak. Tentokrát jsme neodolali a pořídili si dva pytlíky kešu (které jsou tady nejméně trojnásobně levnější a navíc daleko lepší), keňský černý čaj a kávu. I to za dobré ceny - Daniel znovu zapracoval. V Keni se vyrábí dobrý čaj, protože se trhají jenom dva nejlepší a nejčerstvější lístky čajovníku z každé rostliny (nebo aspoň tak to všude píšou).

Na muzeum ve Fort Jesus jsem už neměla za daných povětrnostních a teplotních podmínek sílu, a tak si Tom vzal dva Keňany (Daniela a řidiče, o němž už víme, že se jmenuje Evans), dva mi nechal pod pevností a vyrazil nahoru sám. Prožité doplní v dalším dopise. Po návratu vypadal spokojeně, jenom si tam nevzal žádnou vodu. A taky přišel o střet krkavce s kočkou. Nevím, kdo koho lovil.

Báli jsme se, že budou chtít naši černoši jíst, načež Daniel řekl, že musíme být moc vyhladovělí. Je to zvláštní jak málo tady jíme, i když už nejsme takoví poserové. Došli jsme s Tomášem k tomu, že my ani v létě nejsme zvyklí jíst. Daleko radši si dáme něco studeného, třeba ovoce, a asi evropský organismus prostě není stavěný na velká jídla v horku. Kdyby tady nejedli vždycky, když je horko, umírali by hlady i ti bohatí.

Nakonec ale zase aniž bychom tušili, jak došlo k rozhodnutí, jsme na jídlo nešli, a místo toho jsme se plavili trajektem k Shimba Hills National Park. Mombasa je ostrov, na který se ze dvou stran dostanete po mostech a ze třetí musíte plout přes moře. Ministerstvo zahraničí nás varovalo před plavbou trajektem. Tady není potřeba moc slov, protože máme fotodokumentaci (zakázanou, ale ulovili jsme ji). Ještě je potřeba tu napsat, že Jizvička občas krátké cesty řídí, zrovna tady řídil a na security checku se ukázalo, že nemá řidičák. Naštěstí jsou tady všichni policisté hodně korupční, a tak to spravilo pár keněz. Když jsme v pořádku projížděli na cestu k trajektu, ještě na něj Jizvička zatroubil a s úsměvem na sebe zamávali. Diví se jenom Evropan.

Naštěstí jsme přežili krátkou cestu i následnou jízdu do národního parku. Při zběsilém vjezdu na trajekt, kam se chtějí všichni dostat co nejdřív, to vypadalo, že jsme ulomili zrcátko, ale jakmile jsme zastavili, řidič za něj prostě vzal a vrátil ho do původní polohy.

V národním parku naši černoši hodinu diskutovali cenu, kdo může dovnitř, za jakých podmínek a tak. Když jsme tam už byli asi 40 minut a došel nám balíček kešu, našel Tom dotazník spokojenosti s obsluhou. Byla tam otázka, jak dlouho vám trvalo obsloužení na pokladně? 0-5, 5-10, 10-15 nebo 15-20 minut?

Vůbec nerozumím, co se domluvilo, ale Daniel a Ken museli zůstat na nás čekat (abychom neplatili výrazně víc za velké auto, bylo nutné složit zadní sedačky a tvářit se jako pětimístné) a museli jsme si vzít průvodce, abychom ta zvířátka taky našli: hlavně žirafy - Daniel i ostatní naši přátelé se zodpovědně dotazovali, jestli tam mají žirafu, protože se nám daří tvářit se, že cílem naší cesty do Afriky je vidět žirafu. Je to až komické, jak se na to vždycky s vážnou tváří ptají a nechají je telefonovat na vyšší místa, aby zjistili, jestli tam je žirafa.

A jelo se. Shimba sice zní jako simba, což je svahilsky lev, ale ve skutečnosti tam žádného lva nemají a jméno tomu parku dala některá unikátní antilopa, která tam žije. Těch jsme viděli spoustu. A taky rodinu Babůnových, ještě jiné černobílé opice, z dálky buvoly, pár pěkných ptáků - a hlavně žirafy!! Viděli jsme všechny čtyři, které v parku mají. Dokonce nám přešly přes cestu. Konečně můžeme jet domů. Nemusíme stát na letišti a protestovat za žirafu, protože to nejdůležitější bylo osmého dne naší cesty pokořeno. Máme nějaké fotky. Taky uchvacující pohled z jediného místa, kde se na safari dalo vystoupit z auta - na nejvyšším vrcholu tohoto národního parku.

Cesta zpátky, v nejbližším městě jsme nabrali Daniela a Kena, dostali jsme typickou místní kukuřičnou placku (jako palačinka, jenom ne tak dobré), kterou nám Daniel dával ochutnat už v Praze, ale ta jeho výroby byla lepší. Když jsme to zmiňovali, odsouhlasil, že to ví. On že si dal víc záležet. Na pořádné jídlo jsme se stavili v ChickenInn na pumpě, což je něco jako KFC, až na to, že se toho kuřete víc bojíte.

Nyní jsme v Malindi - asi 120 km nahoru po pobřeží od Mombasy. Dlouhá cesta, ale už bez těch těžkých náklaďáků, které způsobují největší nebezpečí mezi Nairobi a Mombasou. Velmi slušný a taky na místní poměry docela drahý hotel se soukromou pláží (respektive soukromým vstupem na pláž). Naše útočiště pro nejméně jeden další den.




Den 9., pondělí 20. 2. 2017

Seaview resort.

Co vám tak napsat ohledně dnešního dne? Natočil jsem vám další krátké video popisující situaci na místě.

Na více nóbl místě pravděpodobně nebudeme. Proto jsme se v rámci dne rozhodli přemluvit Daniela, abychom zůstali zde o den déle. Jistě, leze to do peněz. Shodujeme se na tom, že nechápeme, jak někdo může jet na dovolenou prostě k moři a válet se u něj čtrnáct dnů. Nevím, v kolika oceánech jste se koupali vy. Shodujeme se, že se chceme válet u tady toho.

Ráno jsme se probudili s alarmem nastaveným na nejzazší čas na snídani. K snídani si Zuzka poručila volské oko. Číšník se jí raději zeptal, zda ho chce opéct z jedné strany nebo ze dvou stran. Těšíme se, že si ho zítra necháme opéct z obou stran jen proto, abychom se podívali, jak se s tím pan černoch popere. Nicméně jak čekáte, jsou tu na nás hodně hodní. Třeba vlezu do bazénu a hned přijde černoch a loví mi z bazénu napadané květy. A pak odběhne, aby nám přinesl dva čisté ručníky. Co pozorujeme na téhle štaci, jsou turisté. Tentokrát si děláme přehled o nich. S námi sdílí hotel pravděpodobně němečtí důchodci. Paní Němcová třeba chtěla nějakou vodu a jala se obsluze se smíchem nevhodně vysvětlovat, jak se taková horká voda má správně přinést. Možná sem jezdí proto, aby se cítila někým výš než ti, co ji tu obsluhují.

Na pláži s námi pokecal pan Polák, který tu má děvče a přemýšlí, zda se sem přestěhuje natrvalo. Vyživovat ji nechce. Bere to realisticky. Přejeme mu štěstí. Pověděl nám mnoho o okolí a o sobě.

Moře je prostě boží. Viděli jste na videu. Celá pláž je tu jen pro nás. Občas někdo projde. Skáčeme do vln a necháme se unášet a zkoušíme je přeplavávat. Z moře pak jdeme do sprchy a do bazénu.

Pak se pro nás zastavil Daniel s celou tlupou, co pro nás můžou udělat. Vzali nás za roh do supermarketu a potom ještě do italské restaurace na oběd. Kluci pořád čekali v autě. Je nám jich líto, ale tak snad si to nějak umí sami zorganizovat. Barbínu už to tu prý moc nebaví a čepice byl dnes smutnej, že se jeho mamince po něm stýská. Chce za ní jet, až my odjedeme, tak jsme s ním dohodli jak to urychlit. A pak zase zmizeli i s autem. Cítíme se provinile, když chceme ještě den zůstat, ale kolikrát je člověk na takovém místě.

Koupili jsme si další vodu, džus, slaninu a párky. Ráno chceme jít na východ slunce a udělat si piknik na pláži.

Na večír jsem zase Zuzku tahal k moři. Jenže, oba jsme už hodně spálení po dnešku. Tak nějak jsme se mazali, ale nevím, zda to úplně zabralo. Uvidíme, jaká bude noc. Každopádně se do únorové Prahy vrátíme úplně rudí. Šli jsme s večerem na pláž, a když nás uviděl černoch na plážovém baru, tak vyrazil s námi. Zuzka seděla spálená na pláži, kus vedle ní náš bodyguard. Já zkoušel znova zlámat vlny, zda by nakonec nějak nešlo doplavat do Australie. S přestávkou na Kergelenu samozřejmě, nechci si dávat nerealistické cíle. Daniel nám dnes objasnil, proč bodyguardi. Mysleli jsme, že to tu je normální, ale řekl nám, že v supermarketech u vchodů žádné vstupy přes detektor kovů nebyly, že to začalo před pár lety s teroristickými útoky. Problémem je nestabilní Somálsko na severu a také největší uprchlický tábor na světě - Dadaab. Chtěli ho zavřít, ale OSN jim to nedovolilo. Naštěstí od zpřísnění kontrol teroristické útoky v podstatě vymizely. Cestou z Mombasy na sever jsme věděli, že se přibližujeme milicím Aš Šabáb. Riziko je snad snesitelné. Ale přemýšlíme nad tím.

Zuzka chtěla, ať popíšu Fort Jesus. Stavěli ji Portugalci. Kolem byly muslimské vesničky, které měly s Portugalci problémy, ale neměli dost sil se s nimi vypořádat. Proto o pomoc žádali blízkého Sultána (či něco takového) a ten poslal svou armádu. Portugalci v pevnosti vydrželi obléhání dva roky a devět měsíců. Fandil jsem těm statečným Portugalcům a pak mi došlo, že jsou to naši lidé. Mombasa je muslimské město a její obyvatele víc zajímá pozdější muslimská osádka. V šedesátých letech dorazil britský doktor, který se stal prvním kurátorem nově vzniklého muzea pevnosti. Dům si postavil v pevnosti na místě hřbitova. Na hrobech Portugalců a muslimů.

Jdeme spát, ráno nás čeká piknik na pláži.

Zuzka připomíná, že jsme viděli ještě prase bradavičnaté. To je důležité. Vedle rodiny Babůnovic mi to tu připadá jako nejsympatičtější zvíře.




Den 10., úterý 21. 2. 2017

Tomáš psal v minulém mailu, že chceme v úterý ráno vstát brzy a udělat si piknik při východu slunce. Všichni nás znáte, a tak jste asi nikdo nevěřili, že kvůli tomu vstaneme. Ale stalo se to! Bohužel až v půlce cesty na pláž jsme postřehli, že nemáme foťák, a tak nám to budete muset prostě jenom věřit. Bylo teda trošku zataženo, a tak jsme nevěděli, kdy přesně slunce stouplo nad obzor. Ale dali jsme si vídeňský párek (který nebyl tak úplně vídeňský, ale aspoň něco), viděli spoustu krabů, kteří bydlí v těch dírách na od moře vzdálenějším konci pláže, a taky zjistili, že se svítáním chodí desítky až stovky černochů v Malindi běhat. Docela nás to překvapilo, protože nám přijdou hrozně líní. Je ale možné, že když my Evropani v devět vstaneme, oni mají už produktivní tři hodiny dne za sebou a zbytek se flákají, protože je horko.

V sedm začíná snídaně, a tak jsme chtěli vyrazit rovnou na ni, nakonec však zvítězila únava a vyrazili jsme až v osm. Včera se nás ptali, jestli chceme vajíčka z jedné nebo z obou stran. Dnes se nás nezeptali a opekli nám je z obou. Fakt je možné udělat oboustranné volské oko!

Taky jsme se fakt hrozně spálili, a tak jsme učinili usnesení, že musíme trávit hodiny největšího slunečního svitu někde skrytí. Někdy po snídani jsme se vypravili na pláž, abychom si užili dopoledne a vln. Za celou dobu jsme tak úplně stoprocentně nepřišli na to, kdy je příliv a kdy odliv. Tak jako tak trvale jsou dost velké vlny. Na velké plavání to není, ale zábava v oceánu na pár let dopředu. Pak si Tomáš budoval díru na břehu. Měl velkou radost, když přišla velká vlna a zaplavila ji. Pak jsme si všimli, že taky trošku zaplavila naše věci o pár metrů dál. Přežily.

Mezi koupenými věcmi na piknik byla kromě vídeňských párků také slanina - syrová, určená k tepelné úpravě na pánvi. Vzali jsme si ešus a všemožnými důmyslnými způsoby jsme se snažili donutit písek a africký vzduch k opražení naší slaniny. Když se na tom písku mohou škvařit evropská chodidla, proč by se neškvařilo africké prase? Nicméně úspěšní jsme nebyli. Část jí Tomáš snědl tak, jak byla (protože tohle píšu ve čtvrtek, můžu vám už prozradit, že moje nabytá opatrnost při výběru jídla a naopak Tomova neskonalá odvaha nese svoje ovoce. A tak zatímco mně je dobře, Tomáš sere), o další část se postaraly kočky, které v hotelu hrozně hlasitě mňoukaly a škemraly.

Tom se rozhodl vypravit do supermarketu pro vody, já se chtěla schovat před sluníčkem, a tak jsme se rozdělili. Ještě předtím ho oslovila paní Němka, která si všimla, že jsme spálení, a darovala nám čtyři aspiriny. Během třeba půlkilometrové cesty do supermarketu dostal Tom nabídku koupit atrakce z dětského hřiště - pravděpodobně od člověka, kterému vůbec nepatří - i svézt se tuk-tukem (tato vozítka jsou zde všudypřítomná). Mně se dobře spalo a taky mi v nejteplejší části dne nevadilo, že sprchovat se lze jen studenou vodou. Spalo se mi dobře i chvilku po Tomově návratu, zatímco on se vypravil na pláž. Docela dlouho tam byl sám a pak my dlouho spolu. Se západem slunce nás z pláže vyprovodil místní hotelový hlídač.

Chtěli jsme se hezky navečeřet po lehkém obědě, a tak jsme využili drahé (cenově podobně jako mírně nadprůměrné pražské restaurace), ale příjemné možnosti najíst se v hotelu. Já si dala houbové těstoviny. Tomáš nějakou mořskou potvoru, o níž si původně myslel, že je to chobotnice, ale v jídelníčku nebyla napsaná chobotnice (octopus), ale nějaká jiná mořská svině, na jejíž anglický název si nemůžeme vzpomenout a z vzhledu i chuti těžko vyčíst. Dobře najedení jsme šli brzo spát: v šest ráno nás čekal dlouhý přesun z Malindi do Nairobi, a to jsme ještě nevěděli, že ve skutečnosti ještě dál. Prozradím vám jen, že jsme ho přežili. Zbytek je na Tomovi.




Den 11., středa 22. 2. 2017

Brzo ráno v šest patnáct opouštíme ráj u oceánu. A nebudu vás napínat - ve tři ráno jsme dorazili do Kisumu. 20 hodin jízdy s přestávkou na oběd. Řekli jsme si, že to dáme, ale cena byla tvrdá. Průměrná rychlost nám vychází na tragických 50 km/h.

Co tak k jízdě? Všechno už víte. Vrátím se ještě jednou k retardérům, které nám ozvláštňovaly celou cestu. Keňské retardéry jsou tak drsné, že před nimi Keňani dávají dva české, jako varování.

Cestou jsme viděli opice u silnice, dost zeber, krátce pštrosy. Mrzí nás, že nemáme natočené video, jak nakupujeme na retardéru. Kluci se rozhodli nakoupit z nějakého důvodu větší množství kokosů. Samotný nákup probíhal tak, že na retardéru se řidič s prodavačkou dohodl na ceně, načež auto jelo pomalu dál asi tak 10km/h a prodavačka běžela podél vozu a cpala nám do okýnka igelitky plné kokosů.

V restauraci na půli cesty jsem si riskl dát kafe. I v malých restauracích mají stroj na vaření kávy a dělají dobrou keňskou kávu, která má skutečnou chuť. Osladili mi jí jakýmsi sirupem. On i cukr tu má chuť. Dělají ho tu ze třtiny, kterou tu pěstujou. Mám znova průjem.

Před Nairobi jsme se museli znovu podrobit policejní kontrole. Pokud si děláte kurz na zbrojní průkaz, první co vás o bezpečnosti zbraní naučí, je zlatá zásada, že prst nemá být nikdy na spoušti. To jen v případě, že chcete střílet. Tento policista prst na spoušti svého kalašnikovu měl. Ale svádím to na fakt, že byl zcela opilý. Když viděl v autě bělochy, jal se samozřejmě nezávazně konverzovat. Předpokládal jsem, že když nebudeme sympatičtí, že nás zastřelí. Nebylo mu vůbec rozumět. Naštěstí jsem už měl zkušenosti a předpokládal, že pítr zet znamená Petr Čech, tak jsem kýval, že je od nás. Tuším, že to je nějaký fotbalista. Pak nás pustili dál.

Kontrol jsme projeli několik, ale většinou nás nestavěli. Nevím, zda jsme popisovali, jak to vypadá. Nejdřív je na silnici nápis "policejní kontrola, jeďte opatrně". Pak mají policisté na silnici pásy s kovovými bodci, které když člověk přehlédne, tak přijde o pneumatiky. Pokud zrovna policajti mají dost úplatků, sedí jen kolem silnice a pozorují auta, jak se jejich ostnatým polem proplétají.

V Nairobi jsme dojeli do nějakého slumu a loučili se s bratrancem Kenem. Nejdřív se přiblížili dva podnapilí Afričani a chtěli si s námi podávat ruce, pak se začaly přidávat děti, ženy a další hromotluci. Zuzka zacouvala do auta. Po chvíli jsme raději naskočili a jeli dál.

Daniel nás vysadil u hotelu a řekl, že už jenom 60 km a jsou doma. Já se šel na recepci zeptat, jestli nemají nějaký náhradní zadek. Pro návrat do Nairobi jsme si zabookovali letadlo.




Den 12., čtvrtek 23. 2. 2017

Kisumu. Trávíme den bez Daniela, ale snad už máme dost zkušeností na to, abychom to bez něj zvládli. Spali jsme do dvanácti. Váleli se asi do dvou. Nejdřív jsme zašli do supermarketu. Černoch vás projede detektorem kovu. Udělá to píp. Vyndáte z kapsy telefon. Udělá to píp. Černoch na vás kývne, ať jdete. Bezpečnost především. K obědu jsme si koupili dva nanuky a k večeři pár sušenek. Pak jsme vyrazili na poštu. Pošta byla taková zastaralá, s krásným nádechem starých časů. Pani stará černoška s černochem seděli u stolku a kývali na nás, ať jdeme k nim. Řekl jsem, že sháníme pohledy. Pani že ano ano a ať se posadíme. Odešla dozadu a vrátila se pytlíkem, ve kterém měli kompletní nabídku pohledů. Krásné, jednoduché, většinou jen s jedním zvířetem. Seděli jsme tam s nimi a třídili pohledy a vybírali. Večer je musíme napsat a zítra poslat. Pak jsme chtěli jít k Viktoriině jezeru a podél něj do impala parku.

Jezero má už třicet let takovou zvláštnost - je zarostlé. Nikoli celé, ale prej jim po řece z Ugandy připlavaly nějaké kytky a rozšířily se po skoro celé keňské části jezera. Neznalý člověk by řekl, že tam není žádné jezero. Ono to totiž nevypadá ani jako bažina. Snažili se to sekat trajektem, co měl vepředu naložené dva kombajny, ale museli si ho pronajímat a došly jim peníze. Snažili se to hubit nějakým hmyzem, ale žraly jim ho ryby. Snažili se to likvidovat dělníkama ručně, ale likvidovali jim je hadi. Prej jsou pod vodou dost jedovatý. Všechno to vím, protože v přístavu se na nás nalepil černoch pan průvodce, který se krapítek vetřel, ale byl to sympaťák a opravdu celou dobu vyprávěl o životě v Kisumu a všem možném.

Impala park podle antilop impal, co jim tam popobíhají. Vstupné je tu všude drahé. Pani průvodkyně řekla, že vedení parku už šlo domů a že můžeme jít do klece, pohladit si geparda. Ha ha ha, řekli jsme. Dobrý vtip. Pak nás vzali do klece a tam jsme pár minut hladili geparda. A pak jsme jim za to uplatili.

Další zastávka byla hippopoint. Mají tu takové křoví, kam si ráno vleze banda hrochů a v devět večer je zase možné pozorovat je, jak z toho křoví lezou ven. Snad to není jen pohádka pro turisty, protože jsme prostě žádnýho hrocha neviděli. Že se tak obrovské zvíře schová, mne fascinuje.

Kisumu nám zatím připadá nejhezčí. Není tu na ulici tolik odpadků. Michael nám říkal, že je to tu trestané, ale těžko říct zda mluvil pravdu. Také říkal, že každej má povinnost zasadit dva stromy a že se tu měří nadměrný hluk. Ale my neviděli místní slumy, takže to nelze tolik posoudit. Taky nám řekl, že Indové vlastní polovinu města a že když vidí Inda, tak se na něj mračí. Když vidí bělocha, tak tady ví, že to je místní, anebo že přijel s něčím pomáhat. To nás potěšilo, ale těžko říct, nakolik nám jen chtěl namazat cukrové třtiny kolem huby. Afrika na mě pořád působí hodně vydrancovaně. Čínané si sem jezdí lovit slony a lvy. Těžko si tu koupíte balený nápoj, který by nebyl produktem Coca Cola Company. Vlastní tu i stáčírny pitné vody. Zuzka připomíná, ať nezapomenu na všudypřítomný kapitalistický řetězec Baťa (proč jich tu tolik maj?). Připadá mi, že ti černoši mají svobodu, ale buď jsou moc hloupí, nebo moc zkorumpovaní a nakonec jim tu nic nepatří a jenom dřou pro cizí. Z pozorování jejich svobody nám připadá, že by spíš potřebovali někoho, kdo by jim tu udělal pořádek. A začít by mohl na silnicích.




Den 13., pátek 24. 2. 2017

V hotelu Nyanza Club jsme si sice zaplatili tři noci se snídaní, ale jenom v pátek jsme ji mohli stihnout (ve čtvrtek jsme dorazili k ránu a spali do dvanácti, v sobotu nás zase čekal brzoranní přejezd na letiště). Poslední keňskou hotelovou snídaní jsme tedy uzavřeli naše vaječné experimenty. Poprosili jsme je o "normální" vajíčka, tak jak jsou zvyklí je dělat. Zjistili jsme, že defaultní je omeleta s nějakými zelenými a červenými věcmi. Tomáš, který si říkal, že když už se stejně posere, tak ať má aspoň po čem, ochutnal smažená telecí jatýrka.

Daniel původně psal, že dorazí nejdříve okolo dvanácté. Ve 12:40 napsal, že je na cestě. V jednu, že dorazí za 40 minut. Setkali jsme se někdy kolem třetí. Už jsme si ale zvykli, že keňské minuty jsou delší než ty standardní evropské. Navíc jsme si mysleli, že Daniel bydlí 60 kilometrů od Kisumu, pak nám ale prozradil, že cesta od něj domů do Kisumu trvá asi tři hodiny. Pravda - nevylučuje se to úplně s těmi 60 kilometry - musíte si ale uvědomit, že ta cesta trvá keňské tři hodiny.

Než Daniel dorazil, vypravili jsme se odeslat pohledy na poštu. Takové posílání pošty je tu rituál. Nejdřív půl hodiny počítáte s paní u přepážky, kolik potřebujete známek. Potřebujete tři na každý dopis a navíc jednu leteckou, takže na 13 pohledů dostanete přes 50 známek. Za další půlhodinu vám vytisknou účtenky na správné množství známek a řeknou si o správný finanční obnos. A pak už můžete jít ke stolečku s lepidlem a příjemnou starou paní, kde všichni svorně známky lepíte. Před poštou pak pohledy hodíte do podezřelé červené schránky, kde pravděpodobně zůstanou ležet už navždycky. Aspoň jsme si je ale vyfotili.

Michael, náš průvodce z předchozího dne, nás tehdy odchytil u přístavu, ale přímo tam jsme se podívat nestihli. Od Daniela jsme měli zrovna informaci, že dorazí za dvacet minut, a tak jsme věděli, že máme nejméně hodinku času. V přístavu nás zkásli o 200 keněz, i když upřímně pochybuji, že se tam vůbec nějaké vstupné má vybírat. Ale zkusili to a vyšlo to. V čase naší návštěvy přístavu tam byla i nějaká dívčí škola. Holky si nás fotily, mávaly a s chichotáním utíkaly, když se na ně Tomáš zasmál zpátky. Společně s nimi jsme se propašovali i na velkou nákladní loď (vypadala hodně staře, ale pravděpodobně je stále funkční).

Přístav v Kisumu je impozantní ukázkou zašlé koloniální slávy. Dřív to musely být všechno nádherné lodě, dnes už zrezivělé a omšelé. Přemýšleli jsme, kolik z nich je funkčních. V civilizovaných zemích by se neplavila už ani jedna, ale tady je možné všechno. Na některých z nich pospávali námořníci (nebo hlídači, těžko říct). Na pohled padesát let nepoužívaný přístav, reálně však stále plný života. Dojem oprýskanosti a stáří přístavu umocňují navíc ty hyacinty, které jsou všude: je potřeba revidovat informaci, že jsou tu několik desetiletí - ve skutečnosti připluly z Ugandy před méně než pěti lety. Pár minut před naším příchodem tam připlouval jeden trajekt skrz ten hustý porost kytek, aniž by ho byť jen lehce narušil.

Museli jsme si prohlédnout každou jednu loď, a tak už na nás Daniel s řidičem čekali, když jsme opustili brány přístavu. Daniel nám na ulici koupil zmrzlinu. Přece jenom už jsme si tady hodně prožili a byla by škoda, kdybychom nezkusili ještě místní salmonelu. Naším cílem byly Kit Mikayi, "kameny první ženy". Místní lidé věří, že jsou zázrakem od Boha, protože žádný člověk by nebyl schopný pozvednout tak velký šutr. Staly se proto poutním místem, a když jimi procházíte, narážíte na skupinky válejících se lidí, kteří tam tři dny nejí a modlí se. Nutno podotknout, že když má Tom průjem, je na tom dost podobně. Tři dny nejí a modlí se, aby to už skončilo. Kdysi sem přišel někdo poprvé a našel si obydlí v místní jeskyni. Měl šest manželek a ta nejstarší - první a nejdůležitější - musela vždycky vstoupit do domu jako první. Po ní se ty kameny jmenují. Dává to jen částečný smysl, ale možná se kus pointy ztratil v překladu - náš průvodce mluvil jen svahilsky, do angličtiny překládal Daniel.

Tomáš odchovaný v Teplicích si proskákal každý jeden kámen, na který se jen trošku dalo vylézt, my s Danielem obutí v sandálech jsme se drželi víc zpátky. Rozhodně ale moc pěkný kameny. Nejzajímavější na cestě na Kit Mikayi byl však pohled do vesničky pod ní. Turisticky se nejedná o až tak zasažené místo. Viděli jsme, jak si žije jedna chudá keňská rodinka: v chýši a s dvorečkem s pár kravami, slepicemi, kozou a psem se štěňaty. Nespočetné množství dětí pobíhalo sem a tam, fascinováno bílými turisty, hrajíce si s jakousi úzkou pneumatikou. Shodli jsme se s Tomášem, že kdybychom museli žít v Keni, tady by se to dalo snést. Tady si dovedu představit, že můžou mít lidi nějakou radost ze života. Ve slumu v Nairobi jim toho moc nezbývá.

Při návratu z Kit Mikayi jsme si koupili za pár drobných šušňů mango - jedno velké, ochutnali jsme taky ty menší, které se u nás v Čechách vůbec neprodávají. Ty nejsou tak sladké, spíš do kysela, ale ne nezrale - spíš jsou hodně osvěžující. Shodli jsme se s Tomem, že nám tahle kyselá chutnají skoro víc, a vzali jsme si dvě na večer. Tyhle bohužel převoz do Čech nepřežijí, ale stejně bychom je nezvládli nesežrat.

Všechno nám zabere hodně času, a tak už zbyl čas jenom na slíbenou večeři - rybu. V Kisumu jsme zajeli na kraj jezera, kde je jedna rybí restaurace vedle druhé. Zajeli jsme do té úplně nejluxusnější, kam jezdí i poslanci, když jedou do Kisumu. Bohužel jsme nepoznali, jestli ji aktuálně stavějí, rekonstruují nebo boří. Tilápie byly drahé a nevypadaly zas tak vábně, a tak jsme popojeli do té chudší části ke zbylým deseti "restauracím" - klecovitým průchodům namačkaným na sebe, všechny stejné, a když sedíte v autě, všechen personál z těch deseti restaurací stojí venku, mává na vás, hádá se, ke komu půjdete, a směruje vaše auto právě k jejich podniku. Měli jsme pocit, že nás roztrhají, když vystoupíme z toho auta. Nakonec Daniel s řidičem jednu vybrali a ujistili se, že ta ryba je právě chycená a budou ji péct.

Tilápie je extrémně hnusná ryba. Jako vzhledově. Chuťově je srovnatelná s naším kaprem, místy moc dobrá, místy příliš bahnitá, ale v zásadě nad očekávání (poté, co jsme viděli, jak to tam vypadá a jak vypadá ta ryba). Snědli jsme ji celou. Vraťme se nyní ke třetímu dni naší cesty. Možná si vzpomenete, že jsme pojednávali o jakémsi zeleném čemsi, co chutná jako bahno. Nyní došlo k objasnění. Bylo to proto, že to je bahno. Viděli jsme totiž, jak to někdo přinesl z toho jezera, vyklopil do podivného kyblíku a pak nám to přinesli na talíři s tou rybou.

Večer do hotelu a brzy spát před přejezdem. Vyslechli jsme si svahilskou debatu řidiče s Danielem o tom, jestli pro nás přijedou na letiště nebo ne. My měli v plánu si vzít tuk tuk (naše představy se tedy lišily v tom, že já chtěla, aby byl zajištěný předem a my nezůstali bez možnosti se na letiště dopravit, zatímco Tomáš si představoval, že vyskočíme na hlavní cestu a někde tam už nějaký bude). Řidičovi se nechtělo, že je to drahé. Objednali jsme si na recepci tuk tuk. Před rozloučením nám Daniel říkal, jak je vděčný, že jsme přijeli navštívit jeho zemi. Taky že je mu moc líto, pokud jsme viděli něco, co jsme nechtěli vidět, ale že takhle jeho země vypadá a že to musíme akceptovat. Taky jsme mu poděkovali. Pak nám večer psal, že zaplatil řidiči a že nás ráno odvezou na letiště. Že jsme tady jeho hosté a že by byl nešťastný, kdybychom se dopravovali tuk tukem.




Den 14., sobota 25. 2. 2017

Než začnu, chci opravit Zuzku a platbu za vstup do přístavu. Platí se tu za vstup kamkoli a platí se tu přemrštěné částky. Pravdou ale je, že za všechny tyhle vstupy se platí legálně. Všude dostanete paragon, většinou vytištěný. Pokud jdete na nějakou atrakci, skoro vždy je tam dvojí kontrola - jeden lístek prodá a druhý nezávislý vám ho štípne. V obchodě vám cpou účtenku i za nanuk. Tohle se tu dodržuje, takže si nemyslím, že si hlídač přístavu nechal peníze pro sebe. Myslím, že je doženeme až s plným nástupem EET.

Sedím na zemi letištní haly v Nairobi a vedle mne spí na karimatce Zuzka a chrupe. Letíme totiž až v pět ráno, ale na letišti jsme od šesti. Nyní už můžu začít vyprávět náš předposlední den.

Ráno v šest vstát a šupky s Danielem na letiště. Daniela a řidiče jsme tam viděli naposled. Na letišti všechno v pořádku. Štvou mě jen opakované kontroly rámem. Zvlášť protože se mi špatně vytahuje pásek. Navíc kontroly dělají černoši a tak jsou beztak poloviční. Zuzka se létání pořád trochu bojí. Když naše letadlo dorolovalo před budovu, tak jsem na něj Zuzku upozornil: Vidíš? Moderní tryskové letadlo Kenya Airways s malebně vyvedeným mottem "chlouba Afriky". Tak my letíme tím vrtulákem co stojí za ním.

Shledal jsem ho být naprosto normálním konvenčním strojem. Ne tak Zuzka. Jak si sedla na místo, jala se studovat kartu s nouzovými pokyny a hned do mne šťouchala. "Tady pod sedadlem má být nafukovací vesta, ale není tady!" "Však přes žádnou vodu nepoletíme, tak na co vesta." odpovídal jsem vystrašené dívce, zatímco se letadlo za rázného drkotání zvedlo nad Viktoriino jezero poseté zelenými hyacinty. "Nu, co," řekl jsem si, "stejně bychom se asi nedostali ani z letadla, když bychom tam spadli," a přemýšlel jsem nad tím, jak se asi dá plavat v těch hyacintech. Musí to být dost náročné. Už kvůli těm hadům.

V Nairobi jsme se dočkali Kena, který dojel s novým řidičem. Vzali nás na poslední atrakci, kterou jsme si objednali - národní park v Nairobi. Průvodce jsme si nevzali, protože nám přišlo dobrodružné hledat zvířata sami, a navíc ten poslední byl hodně tlustej. Jsem ten poslední, kdo by chtěl někoho diskriminovat kvůli vzhledu, ale pravdou je, že přes něj moc nebylo vidět na zvířata.

Frčeli jsme po prašných cestách a v ranních hodinách jsme stihli objevit mnoho zvířat, co nám chyběly vidět - pár prasat bradavičnatých (těch není nikdy dost), antilopy, gazely (nebo prostě nějaký rohatý srnky), obrovské množství buvolů, hejno pštrosů, stáda zeber a skupinku žiraf. Pod vodou také byli nějací hroši a občas se dívali, co se děje nad hladinou a točili ušima, aby z nich dostali vodu. Definitvně jsme tedy neviděli slony a nosorožce. Alespoň nám něco zbyde na příště. Lvy jsme teda taky volně neviděli, ale na ty musí člověk ráno mezi sedmou a devátou, tak ty já nepočítám.

Když už jsme žádné nové zvíře dlouho nenašli, tak jsme vyjeli z parku ven a koupili na doma trochu cukrové třtiny. Dvě tyče. Vypadá jako bambus. Mají tu z ní hrozně dobrý cukr. U nás cukr podle mne nemá chuť, je jen sladký. Tady ale mají takový čerstvý třtinový cukr a je moc dobrý. Večer v kavárně jsem ukradl tři sáčky.

Potom už jen dlouhé čekání na letišti. Měli jsme čas vše zhodnotit, probrat a poté, tedy teď, už sedíme v odletové hale a střídáme se ve spánku. Zuzka se trochu převaluje. Asi se jí zdá o slonech, jak nás pozorují ze křoví a gratulují si navzájem choboty, jak se před námi v buši dokázali dokonale schovat.




Den 15., neděle 26. 2. 2017

Dnes jsme se v rámci letu rozhodli shromáždit vzpomínky, které se nám do dřívějšího povídání nevešly.

Myslím, že jsme nepsali o značkách aut. Zhruba 90 % všech aut jsou Toyoty. Na druhém místě je Nissan a terénní Isuzu. Škodovky jsme potkali dvě, tak tři Volkswageny, Renaulta jednoho, občas nějaké luxusnější Mitsubishi nebo Mercedes. Třeba jsou odolnější a snadno se opravují, to by nebylo tak divné. Potkali jsme ale autorizované servisy nebo prodejny od všech myslitelných značek, které v Keni prostě nejezdí. Obrovské baráky Škody jsme viděli dvě. Těžko říct, zda se to provozovatelům vyplatí - ale to tu asi není otázka. Těch deset rybích "restaurací" vedle sebe taky nemůže vydělávat.

V Keni jsme viděli mnohokrát policisty se samopaly. Žádný z nich nevypadal, že by dokázal sejmout otisk prstu. Pouze celého člověka. Otisky prstu vám v Keni vezmou dvakrát. Jednou při příletu a jednou u odletu. Protože to píplo, tak se zdá, že mají systém propojený a kontrolují, zda Keňu opouští stejný člověk jako ten, co do ní vletěl. Dole v hale se nám pospávalo dobře. Nahoře v bezcelní zóně jsme našli více afrických symptomů. V jednom z obchodů prodávají jakéhosi bronzového geparda v životní velikosti. Znervózňuje mne včelí roj, který zní podle mne uchoslyšně (=očividně, ale zvuk) z klimatizace. Letadlo neletí z avizované brány 10, ale 9 (ještě, že jsme ho cestou potkali). Vedle v záchodové kabince někdo aktuálně zvracel. V horních záchodech na rozdíl od spodních voda teče, ale byly všechny nespláchnuté. Zabil jsem komára a už nemáme u sebe repelent. Byl jsem na záchodě a už nemáme u sebe dezinfekci. Člověk by ani neřekl, jak rádi v životě uvidíme Turky a jak se budeme hrnout, abychom už byli na jejich palubě. Už před pár dny jsme se přistihli, jak se těšíme na turecké jídlo, které v letadle dostaneme. Chutné, čisté, balené, evropské jídlo. Zuzka se jinak dlouhodobě těší na kulajdu a na svíčkovou. Rádi si dáme ty poctivá hutná česká jídla, která jinak skoro nejíme.

Vnímání lidí je tu oproti našemu trochu posunuté. Když nás Michael provázel po Kisumu, ptali jsme se ho na nějaký nedostavěný dům (jsou všude). Říkal, že už měl být dokončený, jenom majitel měl drobnou nehodu, a tak se to na nějakou dobu zastavilo. Doptali jsme se, co se skrývá pod pojmem "drobná nehoda". Střelili ho v Nairobi. Drobná proto, že to přežil.

Che! A tohle bylo pěkné. Sedíme se všemi pasažéry našeho letadla v místnosti a z rozhlasu se ozvalo poslední varování pro pasažéry našeho letu, ať okamžitě nastoupí do letadla. Načež se zvedlo asi pět lidí a vyběhli ke dveřím a dožadovali se vstupu do letadla. Do letadla, které tu ještě vůbec není přistavené.

O všudypřítomném bordelu jsme toho napsali dost a není potřeba se k tomu vracet. Když jsme ale opouštěli hotel a padl mi pohled na plný odpadkový koš, došlo mi, že problém není jen v jejich laxnosti vůči nakládání s odpadky, ale především v tom, že se odpadu generuje příliš mnoho. Voda se pije balená (černoši třeba v Nairobi pijí kohoutkovou, ale ne všude je a na cestách autem se vždy kupují malé lahve u silnice) a pije se jí hodně. V každém obchodě a úplně ke všemu dostanete igelitový sáček nebo i víc, když chcete. Když jsme si kupovali dva nanuky a bylo zřejmé, že je budeme hned jíst, stejně nám paní dala malý sáček. U nás se dnes už většina tašek platí a člověk si raději vezme vlastní z domu. Taky jsme mluvili s Tomem, že kdyby za kilo odpadků dostal každý Keňan pár desítek keněz, stálo by to organizaci, která by se do něčeho takového pustila, majlant, ale lidi by třeba začali věci vyhazovat do koše místo na ulici. A možná, že by se ti chudší pustili i do kultivace prostředí kolem. Pro orientaci: do dolaru se vejde asi 100 keňských šilinků, tolik činí i průměrná denní mzda v některých slumech (jako nejznámější Kibera). Na ulici jsme viděli reklamu, z níž vyplynulo, že vysoká mzda je kolem osmi tisíc českých korun měsíčně. Ceny jsou srovnatelné jako u nás - něco levnější (třeba benzín - mají ropu - v přepočtu 23-26 korun za litr), něco výrazně dražší (nepochopitelné ceny sýrů - 100 g eidamu kolem v přepočtu osmdesáti korun).

Chybí vám informace o tom, jak nás Daniel léčil z našich průjmů. První den trval na tom, že musíme hlavně hodně jíst, ať jsme silní. Protože máme problém s místním jídlem, říkal nám, že musíme zbytek pobytu jíst jen v KFC. Když se to druhý den nelepšilo, tak přispěchal s nějakými prášky s tím, že nám to pomůže. Pár jich bylo v nějakém platu a pak ještě nějaké žluté pilulky. Vyrozuměli jsme, že mu to dávala máma, když byl nemocný, ale rozuměli jsme špatně. Daniel nikdy z jídla žádnou chorobu neměl, a tak nás prostě léčil co nejvíc tak, jak si představoval, že to má být.

Východní pobřeží Keni je už historicky dost muslimské. Vídáte mešity a slyšíte, jak se svolávají na modlitbu. Taky jsou to furt Arabové, takže nejsou tak úplně černí. Zajímavé je, jak je ti černoši asi potřebují pro obchod. Když se nám snažili prodat cestu lodičkou na korály, neuvěřitelně dlouho nás otravoval Arab (i když dost černej teda). Na lodi už s námi přitom byl Afričan. Vypadá to, že Arabové mají lepší dovednosti v tom nás obrat, a protože to Afričani vědí, tak toho využívají a pak se podělí.

Přemýšleli jsme, jestli větší podíl muslimů v populaci souvisí s tím, že vepřového masa je k dostání mnohem méně a taky za o něco vyšší cenu proti hovězímu (přesně naopak oproti nám). Osobně si myslíme, že s tím muslimové nemají nic společného, ale že jsou tu na chování krav lepší podmínky. Krávy potřebují hodně prostoru, který tu mají, a pak se o sebe postarají samy. Prasata zase chtějí víc krmit. U nás jim dáváme zbytky, ale tady žádné zbytky nemají (jako že té rybě černoši sežerou i hlavu). Jenom teda člověka přechází chuť, když ty krávy vidí pást se na hromadách odpadků.

Teď mě trochu zaskočilo, že když letí letadlo z Afriky, tak letuška nejdřív projde uličkou a posprejuje všechno dezinfekčním sprejem. Asi abychom si ten africkej bordel nevozili s sebou domů.

Znova chci orodovat za čistotnost černochů. Z toho co tady vidíme, v každé společenské vrstvě, to vypadá, jako že nejsou banda antihygienistů. Třeba tady na letišti je v podstatě jeden černoch na jednu mísu a zajít si na záchod, aniž by tam zrovna černoch uklízel, je obtížný úkol. V restauracích nemají kohoutek, ale přinesou konvičku převařené vody a mýdlo, aby si člověk mohl umýt ruce. V mnoha obchodech jsme byli svědky toho, jak několikrát denně myjí podlahu. Lidé si také často myjí auta. V tomhle ohledu mi připadá, že potřebují opravdu jen dostat dostatek nezávadné pitné vody. Opomíjet tedy nechci jejich přístup k odpadkům, který je tragický. Věci na ulici prostě zahazují a podezírám je, že večerní ohníčky u silnic si dělají právě z nahromaděných petflašek a pneumatik.

Pod námi ubíhá nekonečná poušť Jižního Súdánu a Súdánu. Občas se pod námi klikatí řeka Nil, která dává lidem život.

O širokých společenských nůžkách psal Tomáš hned na začátku, když o tom mluvil Daniel. Je to vážně zajímavý stupeň pokroku - neprobíhá tak, jak probíhal u nás. Když jsme přijeli, po očku jsme sledovali, jak tu chodí oblékané ženy, abych někoho nemohla pobuřovat. Tady ale chodí jak ty v dlouhých afrických hadrech, tak (ve větší míře) ty v naprosto evropském oblečení. Člověk se může často chovat jako u nás, jenom je to chování zbohatlíků. Velká část populace ve slumu nemá splachovací záchod ani tekoucí vodu, ale jinde lidi chodí na stadiony podívat se na fotbal a na motokáry. Ti chudí vědí, co všechno nemají. Srovnávali jsme místní slumy s evropskými městy před pár stovkami let, když se splašky vylévaly na ulici. V takových městech ale nebyly ohromné billboardy lákající na zbrusu nové zařízení kuchyně a koupelny v nejmodernějším stylu. Taková zvláštní synergie dvou světů, mezi nimiž se na ten plný bídy zapomíná. Ptala jsem se Daniela, jestli se inzerentům, kteří si platí ty billboardy, nevyplatí mířit i na tu chudou většinu ve věcech denní potřeby. Nevyplatí. Prodat jednou věc za milion je furt víc než prodat stotisíckrát věc za pět šilinků.

Další věc nám nemohla dojít dřív, než jsme viděli všechny naše destinace. Nejspokojenější nám připadali lidé na vesnici za Kisumu. Jsou chudí, ale veselí. Já z toho pojal dojem, že lidé v Nairobi se ženou za nějakým nedosažitelným evropským štěstím a bohatstvím. Většina z nich ho nikdy nedosáhne a ti, co ho dosáhnou, stráví život v dopravních zácpách na špinavých ulicích. Lidé na vesnici v mé představě přijali fakt, že jsou Afričani, a podle toho žijí. Místo mercedesu mají osla, ale prožijí šťastný život. Možná, že to u nás platí taky a možná je dobře, že díky tomuhle zvýraznění jsme si toho více všimli.

Zase jsme neviděli pyramidy. Tedy z letadla.

Když jsme přiletěli v noci do Nairobi a Daniel nás nečekal na letišti, musím říct, že jsme oba byli hodně vyděšení a báli jsme se udělat krok z haly. Včera jsme seděli v Cossta Caffee právě na tom terminálu a pozorovali právě ty lidi, co zrovna přiletěli do Afriky a snaží se něčeho chytit. Dnes už bychom si troufli přiletět a pohybovat se po Keni sami. Tedy hýbali bychom se jen za světla a stálo by nás to něco víc, než s Danielem. Všechno jsme to spolu zvládli a z náročné dovolené se vracíme ještě více spojeni.

Vystupujeme na letišti Václava Havla.

T+Z



Komentáře k článku:
Vaše jméno:
písmeno kvé:
----------
Live Chat Software (poskytuje spojeni na jabber) by Olark