start | knihovnička
knihovnička - Peter Coveney a Richard Highfield - Mezi chaosem a řádem vs Bůh - Bible
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/chaos
podčlánky:

tagy: psychologie, filosofie, religionistika, logika, matematika, teoretická fyzika

Peter Coveney a Richard Highfield - Mezi chaosem a řádem vs Bůh - Bible

Tento text má tři části. Nejdřív mluvím o knize Mezi chaosem a řádem, pak předkládám pár nápadů jak může existovat bůh a na závěr píšu co se mi nelíbí na "normálním" bohu.

Ptala se mně před časem kamarádka, proč mám na athéně nastaven titulek obrazovky dnes na "... bruslit na hraně chaosu". Odpověď byla složitá tak, jak to u větších myšlenek bývá a lidé nemají často tendenci přijímat složité myšlenky. Našel jsem si po čase čas, abych sepsal pár řádek o knize na jejímž základě jsem motto zvolil. Věta začíná "Pro co nejúspěšnější průchod evolučním procesem je zapotřebí dokázat co nejlépe...".

Mezi chaosem a řádem
S knihou jsem se setkal při svém pobytu na katedře logiky (a tato událost také potvrdila můj postoj, že není důležité za něčím pevně kráčet, ale že když máte oči otevřené, tak stačí jít náhodou kolem). Vyučující mi ji půjčil k přečtení, což jsem nestihl a tak jsem dlouho netušil, zdali vrahem je skutečně zahradník. Teď jsem měl příležitost a tak jsem si ji vypůjčil v naší knihovně, abych závěr dočetl. Tato kniha mně v mém životě hodně posunula (v tvorbě filosofického modelu, pod kterým hostuji svůj život). Asi bych měl krátce vysvětlit. My co nemáme boha, tak máme život mnohem složitější. Jednak máme sami za sebe zodpovědnost a jednak rozehráváme partii, aniž bychom měli definovaný její cíl (=smysl života (pozn.překl.)). To první se nějak snese. Kdyžtak se můžeme schovat za rozvášněný dav a nebo láhev alkoholu. Smysl je však podstatný a jak já tvrdím a spolužačka nesouhlasí (ale je o ročník níž, tak o tom nemůže moc vědět), to co nemá smysl, zaniká. Abychom se tedy udrželi ve hře a případně dokonce uhráli pár bodů, tak je třeba smysl odhalit. Je to složitější puzzle a proto mně potěšilo, když udaná kniha se stala významným dílkem. Jenoznačně doporučuji, i když spíše jen náročnějším uživatelům knih. Obávám se totiž, že kniha mně tolik dala tím, že mnoho předkládaných problémů jsem buď řešil a nebo jsem se po jejich řešení ptal. A jak to tak bývá - pokud dostanete odpovědi na otázky na které se neptáte, tak vám to moc nepomůže.

Kniha je z roku 1995 (docela mně mrzí, že se automaticky neaktualizuje. Dnes jsme totiž zase o pár stovek metrů dál.) V prvních kapitolách se zabývá tím co že to jsou ty počítače a jaké problémy že vlastně řeší. Shrnuje i historii počítacích mašin (s příhledem k filosofiia rozvoji věd). První důležitý poznatek tak je relativizace pojmu počítač. Postupem času se seznamujeme se stroji na bází paralelních počítačů, neuronových sítí a biotechnologií. Náhle vidíme (jsme-li tomu otevřeni), že počítač je, či může být, mnohem více věcí, než jsme předpokládali. Hranice mezi simulací a skutečným jevem se záhy stírá. Kbelík s maltou nám po pár hodinách poví, jak rychle malta tuhne. Ve stopařově průvodci po galaxii je planeta Země používána pro výpočet základní otázky všeho a všech. Není však již dnes použita k výpočtu nejefektivnější živoucí entity? Protože přesně to se tu díky evoluci hledá.

Evoluce je velkým tématem knihy. Spolu s ní komplexita, filosofie a matematika. Druhým důležitým poznatkem je relativizace našeho poznání. Redukcionismus je na pranýři a uvědomujeme si, že to všecko asi nebude zas tak jednoduché. Přírodu není možné rozebrat na součásti a zcela vysvětlit na základě vzorečků. Pokud chceme uložit informaci o celé komplet přírodě, pak na uložení této informace potřebujeme zcela shodný prostor, neboť danou informaci není možné komprimovat bez ztráty dat. Já (nikoli kniha) přes to všechno stále věřím, že svět je na základě jeho principů vysvětlitelný. Věřím i v to, že za pomocí jedné věty a jedné informace o prvnotním stavu vesmíru lze celý vesmír vysvětlit. Věřím, že v rámci velkého třesku byla všechna jednolitá hmota na jednom místě, v jednom bodě (v realitě blbě představitelné. doporučuji rozšířit představivost hraním počítačových her). Pak už zbývá jen ten jeden vzorec či věta či zákon, z něhož lze logicky odvodit všechny další platné fyzikální zákonitosti. Kniha mně ujistila v tom, že tyto dvě věci jsou postačující k tomu, aby vznikl tak komplexní a úžasný svět v němž spolu žijeme, čímž se dostávám k další části knihy.

Dozvídáme se o přírodních principech samoorganizace. Těžko to přiblížit smrtelníkům. Asi takhle. V přírodě jsou určité zákonitosti, které jí automaticky organizují. Třeba, že vodní vír (což možná kecám) se točí vžy na jednu stranu. V knize se popisuje několik složitějších z těchto principů. Kupříkladu, že obraz nějaké náhodně se pohybující hmoty se jednou za určitý čas vždy zopakuje apod. Kdo programoval, tak ví, že postatou inteligentního procesu jakékoli formy jsou vždy podmínky - ify. Tedy: nebude-li pršet nezmoknem, bude-li pršet, zmokneme. Bez ifů jste namydlení. Program bez podmínek vám nic nevyřeší, nic nerozhodne. Jakmile však podmínky máte tak i když je nasypete o pytle, zatřepete a pak vysypete na stůl, tak vám to na základě různých vstupních dat bude dělat různé věci. Autoři jdou ve vývoji života dozadu velmi daleko a (pro mně dostatečně) dokazují, že život může v přírodě vzniknout bez řekněme vnějších zásahů. Popisují například výzkum věců, kteří hledali co nejjednodušší molekulu, která se umí reprodukovat. Jakmile může náhodně vzniknout taková molekula, může se i šířit a postupem okolních vlivů se mění někteří její "potomci". Následně může (věřím) vzniknout to, čemu my říkáme život.

Dostáváme se k další krajně významné filosofické podstatě vesmíru. Memy. Smysluplná informace se replikuje. Připomínám, že se nepohybujeme v jednoduchém světě lineárním, ale ve složitém světě komplexních systémů. Nelze přesně říci jakto, že se to děje. Pravdou však je, že tento princip prostě pro vesmír platí. Stejně tak jako platí, že když se země otočí zadnicí ke slunci, tak v České republice máme den (samozřejmě za přepokladu platnosti geografického konsensu, že Česká republika je prdel světa). Jinak obecně o studiu komplexních jevů říká knížka hodně. Je to velké její téma. Ukazuje, že možné je zkoumat a hledat v nich zákonitosti i když to vyžaduje radikálně odlišný přístup od konvenčních výzkumů. Za stejným účelem kniha rozebírá ty počítače a snaží se hledat výpočetní kapacitu, která nám studium komplexity umožňuje. Je to už ale věru složitější záležitost. Když děláme konvenční pokus či simulaci, tak to poté můžeme rozebrat na kousky a podívat se proč nám vyšlo to co nám vyšlo. Stejně tak konvenční uměla inteligence (v knize pěkně označovaná jako typ GOFAI - stará dobrá umělá inteligence) je pro nás sice jasně analyzovatelná, ale zcela nedosahuje takových výsledků jako komplexní systémy typu neuronových sítí, kterým jsou pouze zadány principy učení a fungování a ono to pak samo něco dělá na základě toho jak se to samo učí a kalibruje. Tím poukazuji na to, že v rámci studia komplexity vědci často příjdou na nějaký ohromující výsledek, ale vpodstatě nemají šanci dokázat jeho platnost, protože vyšel z počítačové simulace. A dokažte, že váš program nemá chyby. Je to podobné jako kdyby jste měli kalkulačku co by počítala, nějaký výsledek, který ale se nedá spočítat z hlavy. Nikdy by jste nezjistili, zdali je výsledek správný. Dostáváme se do zajímavé fáze naší společnosti, kde často musíme prostě důvěřovat počítačům v tom co nám říkají a nemáme šanci to kontrolovat.

V další části knihy se posouváme k otázce života. O tom, že život může existovat v počítači jsem byl přesvědčen už předtím. Osobně mně tedy kniha leda ujistila. Důležité je rozlišit si co je přirozené a co je umělé. Více než filosofický problém je to asi problém slovníku každého z nás. Já dospěl k názoru, že přirozené je to, co je vytvořeno evolucí. Uděláte-li zadrátovanou inteligenci starého typu, kde robot je nastaven tak aby pozdravil osobu co vstoupí do místnosti, pak se podle mně jedná o inteligenci umělou. Pokud vytvoříte v počítači svět v němž se instrukce náhodně skládají do programů, které se následně množí, mění a zápasí mezi sebou o prostor v paměti (nevhodní umírají), pak se podle mně jedná o přirozenou inteligenci. Stojím si za názorem, že na základě takového procesu můžete vytvořit libovolného inteligentního tvora. Všichni samozřejmě hned myslí na to, že vznikne program který s vámi bude konverzovat a jeho devizou bude schopnost ovládat neprůstřelné auto. Vemte si ale spíš jenoduší záležitosti. Třeba švába, nebo žížalu a jsou i jednodušší. Není zapotřebí až tak mnoho času, aby vývoj vašeho programu dosáhl v rámci své evoluce náročnosti intelektu žížaly. Máte-li svět dobře napsán, k tomu dostatek výpočetního výkonu a času, tak můžete dosáhnout i chytřejších výsledků. V knize jsou takové příklady uvedeny. Řešení problémů evolucí se zdá být na mnoha místech mnohem efektivnější, než konvenční způsoby. Velmi mně zaujala myšlenka, ž počítačové programy se jednou nebudou psát tak jako dnes, ale budou se pěstovat na virtuálních farmách. Zní to jako blbost, ale reálné to je.

Následkem toho co už jsme se dozvěděli se dostáváme k teorii her a otázkám etiky. Velmi příjmné pro mně bylo čtení o soupeření programů v rámci hry vězňovo dilema. A ejhle. Složité pokusy ověřily, že v lidském životě má smysl spolupracovat, trestat toho, kdo podvádí a zároveň taky občas odpouštět. Musel jsem přečíst celou knihu proto, abych uvěřil pravdivosti toho tvrzení a obhájil tak své etické jednání. Je to pro mně úleva, protože jsem nikdy nedokázal v životě "být svině", ačkoli podle pozorování moderní společnosti se zdá být zjevné, že je to ta nejlepší strategie. Téměř jako kyby jsme se oklikou dostali k odvěkému boji zla s dobrem. Nemá smysl být naivně dobrotivý. Společnost musí mít prostředky k tomu, aby odhalovala a likvidovala ty, kteří spolupráce zneužívají. Poté je možné efektivně fungovat na mnohem vyšší úrovni. Zajímavé je, že zvířata ve stádu, krávy například, nemají tyto prostředky a proto jejich společnost nemůže podniknout kvalitativní skok na vyšší úroveň, protože by se rychle množily případy těch, kdo by nový systém zneužívali a to by následně zase kruhem vedlo k položení celé společnosti a zániku druhu. Asi bych měl být uctivější k bibli, která je starší a napsalo jí víc lidí. Přesto mi nepřipadá blbé ty knihy zařadit k sobě. V bibli se dočtete vpodstatě ty samá doporučení, ale vykládaná v rámci řekněme pohádek. Čas od času se v příběhu zjeví bůh, či jeho vykutálený synek Ježíš, který však je taky kusem boha, a prozradí vám kde se skrývá pravda a podle čeho je zapotřebí se řídit. Pokud nechcete přijít do pekla, tak vám bible stačí. Pokud se podle vás pod povrchem země peklo s čerty neschovává, doporučuji ke čtení Mezi chaosem a řádem. I tato kniha vám řekne kde je pravda a podle čeho je třeba se řídit, ale zároveń vám vysvětlí proč to tak je. Je to takové čtení pro větší kluky. Bible je jako ta mladá paní učitelka co vám na základní škole říkala, že je potřeba ve slově kontryhel psát y, protože jinak nedostanete od Mikuláše koloběžku. Mezi chaosem a řádem je jako ta stará paní učitelka co vám na základce říkala, že je potřeba ve slově kontryhel psát y, protože udržování jednotného slovníku je sice věc otravná, ale snižuje to pravděpodobnost nedorozumění a tím zvyšuje efektivnost komunikace v rámci společnosti.

Poslední část knihy je věnovaná tomu nejsložitějšímu počítači, který známe - tedy mozku člověka (Osobně mně ale už moc nebaví, jak se furt nadneseně označuje. Občas je to zabugovaný až až a snadno se dá donutit, aby házel zcela zcestné výsledky. Nehledě na to, že valnou část inteligence stejně jenom emuluje. pozn.překl.). Dovolím si zase trochu filosofie s větším odstupem. Pokud je možné, aby v počítači existoval život a pokud mozek je počítač, pak je možné, že život může vzniknout i v rámci našich myšlenek. Toto uvažování mně na čas poněkud zaseklo, neboť to má poněkud překvapivou hloubku jakmile se na to podíváme z druhé strany. Pokud my jsme schopni udělat server, na kterém běží nějaký funkční svět, pak je zároveň možné, že někde běží nějaký server, na kterém jsme nahostovaní my. Zajímavé je, že na tomhle místě se do mojí filosofie vrací bůh, který byl už v minulém kole vyřazen v rámci zvažování kauzality.

Doplňěk pak hovoří ještě o čtení myšlenek. Každým dnem jsme více a více hlouběji. Osobně myslím, že řtení myšlenek nemůže být univerzální, neboť každý mozek se na realitu kalibruje samostatně a tím unikátně. Není tedy možné udělat přístroj co by plošně zjistil, zdali člověk myslí na psa. Každý má psa uloženého trochu jinde a trochu jinak. Je ale teoreticky možné abychom vykalibrovali přístroj podle daného jedince a ten nám pak odečítal jeho myšlenky. Za pár let nepochybně.


Bible
+ Nedávno jsem zjistil co to je agnostik a od té doby jsem byl agnostik. Nerad bych ale aby mně někdo obviňoval z toho, že z nějaké vyčůranosti raděj hraju na obě strany. Vracím se proto mezi ateisty.
+ Nedávno mi půlka slečny tvrdila, že je věřící a přitom současně zastává názor, že bůh neexistuje. To mně trochu zaskočilo, neboť sám jsem nevěřící a přesto tvrdím, že bůh existuje.
+ Nedávno kolega tvrdil, že bůh není a trochu mi to vadilo, protože bylo vidět, že ho nemá rád. Jako rádoby vědec musím řici, že věda či logika nemůže existenci boha jednoznačně vyloučit či potvrdit a proto musím zůstat otázce otevřen.
+ Nedávno jsem potkal zastánce Hare Krišny a ten mi o něm moc pěkně několik hodin vyprávěl. Názory neměl děravé a Krišna se zdál být sympaťák. Kdybych si mohl vybrat boha, tak bych asi vybral Krišnu.
+ Nedávno jsem potkal zastánce Hare Krišny a ten pořád mluvil, protože ho naučili, že když bude pořád mluvit, tak bude posluchači hloupé odejít. Tvrdil, že vědci nemohou ve zkumavce udělat nový život a že to umí jen Krišna. Chvilku mi trvalo, než jsem dospěl názoru, že plácá kraviny.
+ Nedávno jsem četl bibli. Chvilku mi trvalo, než jsem dospěl názoru, že tam jsou kraviny.

Jak sem se v tom poslední dobou měl šanci trochu rejpat, tak ale o náboženství, víře, či křesťanství vám tu nepovím o mnoho více. Jednak mám dostatečnou úctu k této instituci, jednak je to až moc velká věc na to aby se to tu popsalo celé a jednak zastávám názor, že každý má na svou víru právo a já jí nechci nikomu bourat.

Snad je na čase, abych vám k přemýšlení poskytl své čtyři možnosti existence boha i když si nejsem vůbec jistý tím, že jde o kompletní výčet. Ani se nepovažuju za teologa. Berte to tedy jako inspiraci.


1) Bůh číslo jedna je mimozemská entita. Někteří naši vědci mají tendenci, i při pohledu na rozvoj naší techniky, udělovat závěrečné soudy. Nelze cestovat rychleji než světlo, ze švestek se nedá udělat zlato. Přesto pokud postavíme za sebe lidi v době kamenné, lidi ve středověku a poté lidi z dnešní doby, můžeme načrtnout přímku (i když to přímka nebude, protože rychlost rozvoje společnosti se zvyšuje), která nám ukáže jak rychle je možné šplhat a kam až je možné se dostat v relativně krátkém čase (relativitou je v tomto ohledu stáří vesmíru). Na základě toho lze uskutečnit hypotetické tvrzení, že je možné cestovat vesmírem, kolonizovat planety, či dokonce celé nové planety stavět (i když to je dost zbytečné). Zmínit chci poněkud omezenou otázku moderátorky čt24 v pořadu Milénium, která se v rámci diskuze o nejvyšší budově světa zeptala experta stavitele jaký je nyní zhruba tak výškový limit pro lidské stavby. Ta otázka samozřejmě neměla smysl. S odlišným rozpočtem máte odlišné možnosti. Navýšíme-li rozpočet geometrickou řadou, tak můžeme postavit panelák vysoký třeba až na mars. Hypoteticky tedy může existovat ve vesmíru civilizace, která by byla schopna nás stvořit i nás řídit. Bůh číslo jedna má tu výhodu, že je reálný. Může tajně chodit po světě, sledovat co a jak děláme (úplně bych si ale nevsadil na komunikaci s ním v rámci modliteb, protože jich je jako máku a jednoduše nechápu proč by měl někdo tendenci nám naše prosby plnit). Reálný bůh jedna může nejvíce konkrétně zasahovat do našeho světa. Může nám do kamene tesat přikázání a stejně tak může s námi komunikovat, schovaný za hořící keř. Tento bůh je schopný dělat to, co my označujeme jako zázraky, i když v minulosti to pro něj bylo jistě jednodušší. Má lepší techniku než my, takže by třeba i mohl uzdravovat těžké choroby, případně hýbat s mraky tak, aby vypadaly jako ježíš. Vše v rámci fyzikálních zákonů - platí pro něj stejně tak, jako pro nás. Bůh číslo jedna nás zde mohl zasadit buď jako mořské řasy před miliardami let a nebo jako hotové lidi před pár tisíci let (a pak nám tu zakopal pár kostí abychom se měli čemu divit). Pokud ale třeba bůh jena umí přepisovat DNA, tak je klidně možné, že celá země je koncipována jako dílo, které je inteligentně vytvářeno. V tom případě je klidně možné, že "evoluce" funguje mnohem rychleji a že ty zakopané kosti nejsou tak staré jak předpokládáme. Bůh číslo jedna nás mohl stvořit k obrazu svému a nemusel. Bůh číslo jedna nám klidně mohl napsat bibli, ale je třeba si přiznat, že v některých věcech blafoval, aby nás udržel v poslušnosti. Snad bychom mu to neměli vyčítat.

Proč? (je zásadní otázka, kterou je třeba si klást v každém případě, neboť bez ní nic neexistuje) Motivace boha číslo jedna může být rozličná. Může naplňovat svou přirozenou touhu po kolonizaci vesmíru (kterou máme taky). Může jít také o vědecký experiment či jakýsi druh malebné zahrádky. Také je možné, že se skrze nás bůh jedna zálohuje. Kdyby jeho druh z nějakého důvodu vyhynul, tak naivní lidé budou nadále živořit na své zemi a časem se vyvinou do inteligentních bytostí. U toho je komická představa pokud třeba bůh jedna je skutečně stavbou těla shodný s námi a vychovává nás v nevědomosti jen proto, abychom si třeba sami neublížili. Koneckonců i pro nás by bylo výhodné na nějaké planetě do pralesa vyklopit pár lidí bez jakýchkoli technologií, aby neměli nic, čím by se mohli navzájem pozabíjet.


2) Bůh číslo dva je všude kolem a my jsme jeho součástí. Teorie gaia. Pokud se podíváme mikroskopem na svou ruku, zjistíme, že molekuly jsou tak nějak samostatný organismus. Pokud se podíváme lupou, zjistíme, že naše buňky složené z molekul jsou tak nějak samostatný organismus. Pokud se podíváme do zrcadla, řekneme si, že jsme tak nějak samostatný organismus. V tu chvíli už začneme být nevrlí, protože je pro nás složité říct, kde jeden organismus končí a kde začíná druhý. Sedneme si k počítači, abychom si to vygooglovali a mimochodem se podíváme co je nového na facebooku. Nojo jenže to taky vypadá jako organismus. Má to taktéž jeho vlastnosti. Vyvíjí se to, má to vůli i vědomí. Dokonce několik milionů vědomí. Znepokojeně vstaneme a odstoupíme od počítače, když tu nám dojde, že vlastně může být organismus celý internet. Jako obrovský mozek s mnoha senzory i končetinami po celém světě. Tuhletu zvětšující se spirálu můžeme následně roztáčet ještě docela dlouho. Živá je země, sluneční soustava a asi i celý vesmír. Se svými buňkami nemůžem komunikovat. Jsou na jiné úrovni. Přesto však ovlivňujeme jejich život. Bůh čislo dva je skutečně všude kolem a zároveň i v nás, či spíš my v něm. My bychom nebyli bez něj a on bez nás ... no nebyl by kompletní. Beze mně teda určitě ne. Bůh číslo dva se mi zdá dost moderní. To jako ne, že by měl kanál na youtubu a jezdil by v hybridu, ale že je v dnešní době populární. Řekl bych s rozmachem východní filosofie a globalisací. Také s návratem k přírodě. Bohužel nevysedává na mráčku, nemá bílé vousy, ani na nás nemluví v přestrojení za hořící keř. K bohu číslo dva nemá smysl se modlit. V rámci světa však má určitou moc a můžeme důvěřovat jeho kostrbaté spravedlnosti. Můžeme se i položit do jeho zákonů a říct si "nechám to tak, protože tak to má být.". "Přirozenost" ale podle mně není pojem zas tak primitivní, jak by ho mnozí chtěli mít. Osobně jsem ochoten se s vámi dlouho hádat o tom co přirozené je a co není. Popírat boha 2 je v postatě blbost. Hádat se však můžeme o jeho zákonech, protože napsané nejsou a není pro nás nijak jasné, zdali platí. Uctívat takového boha má smysl jen na úrovni sociální - tedy aby se zajistilo, že lidé budou žít v dostatečné úctě k přírodě.

Proč? Zdali si bůh dva sleduje nějaký smysl se dozvědět vpodstatě nemůžeme. Opakuji, že nemůžeme komunikovat na jiné, než své úrovni - mezi lidmi. Tvrdím o facebooku, že je živý. Mohu ho osobně ovlivňovat (jako jeho součást, či zvenčí), ale nemůžu s ním mluvit, protože je odlišně složitý. Pokud my prožíváme emoce, pak facebook prožívá jakési metaemoce poskládané z milionů nálad svých uživatelů. A následně celá planeta pak prožívá zase teprve na základě informací poskládaných ze svých součástí. Na okraji našeho chápání jsou pojmy jako válka, nebo bohatství, ale pro celou planetu jsou to už zcela základní pojmy jako pro nás je třeba lžička. Na základě takových jednoduchých pojmů může pak celá planeta uvažovat o věcech na které my zkrátka už vůbec nemáme kapacitu a proto ani nemáme šanci je uvidět (vizuálně na ně třeba koukáme, ale neuvědomíme si o co jde). A naopak jsou zase planetě ukradené lžičky, protože si kafe míchat nepotřebuje.

3) Napsal bych zase předem co je ve zkratce bůh tři, ale už to je na zjednodušení příliš složité. Pokud shledáváme platným, že v počítači můžeme simulovat život, pak nic nestojí v cestě tomu, aby náš svět sám o sobě byl simulován na nějakém (docela výkoném tedy) počítači. Samozřejmě tuto alternativu lze uvažovat jen v tom případě, že jsme schopni se povznést nad to, že počítač je béžová krabice pod stolem. Věřím, že pro mnoho lidí je tato představa za hranicemi jejich fantasie a proto nadhodím předem pozitivní vlastnosti tohoto modelu dříve, než se pustím do dalšího popisu. Bůh tři jako první z mých bohů může dělat věci tak, jak se o nich v bibli dočteme. Jako první z bohů stojí reálně mimo náš čas a prostor. Nevztahují se na něj fyzikální zákony, které na nás se vztahují. Následkem toho může cokoli vidět i dělat. Pokud to jeho software umožňuje, pak může do běhu světa na libovolném místě zasahovat, či sbírat na jakékoli úrovni informace. Bůh tři je samostatně inteligentní, má samostatnou vůli, cíle i osobnost. Jako první může za sedm dní postavit svět (i když z jeho pohledu nemá tato otázka smysl). A teď zpět k popisu. Představit si boha tři můžeme klidně jako chlapce co hraje počítačovou hru. Stejně tak může jít o vědce, který získává data. Netrvám ale na omezení na tyto představy. Když píše spisovatel knihu, vzniká v jeho hlavě také celý nový svět. Pokud se rozhodujeme mezi dvěma alternativami, náš mozek často nasimuluje obě dvě možnosti, spočítá si výsledek a na záklaě toho vybere tu lepší. Za předpokladu mnohonásobně složitějšího mozku máme na stole mnohonásobně dokonalejší simulaci světa přímo v něčí hlavě. Připadá mi to jako zajímavá úvaha, že jsme jen čísi myšlenka. Zkrátka jsem jen boha napadli. Opět se ale tento model přibližuje pojetí bible. Bůh by tak mohl svět ovládat přímo pouhým pomyšlením na něco. Stejně tak pouhým pomyšlením by mohl se v rámci svého světa pohybovat, či nakukovat do myšlenek jeho obyvatel. Jedině v tomto modelu tak mají smysl modlitby, protože je reálné, že by je bůh čislo tři uslyšel.

Proč? Jedná-li se o hru, pak bůh asi reálně zasahuje do našeho světa za účelem svého sebevzdělávání. Jedná-li se o experiment, pak je menší pravděpodobnost, že je do světa zasahováno. V takovém případě je pravděpodobnější, že svět byl nějak zahájen a teď se sleduje k čemu to povede. Modlitby či víra smysl ztrácejí. Stejně tak se snižuje šance, že by někdo zkoumal naše konkrétní myšlenky. Svět je na to příliš složitý a my jsme příliš nicotní. Navíc pokud jsme se v rámci experimentu sami vyvinuli v rámci evoluce, pak i systém našeho uvažování je unikátní a tak pro čtení našich myšlenek by bylo zapotřebí vyvinout samostatné nástroje. Připadá mi málo pravděpodobné, že by se s tím někdo dělal. Svět bude pravděpodobně vyhodnocován spíše celkově, statisticky - třebas že evoluce světa časem dospěje k nějakému řešení předloženého problému, což by byl asi organismus s největší schopností adaptace. Narozdíl od boha číslo jedna v rámci této teorie mizí důvod s pěknou zahrádkou. Pokud by si někdo náš svět simuloval jen tak pro radost, ztratilo by to dříve či později smysl a svět by byl vypnut. Namísto zahrádky nám ale vyvstává zajímavý paradox. (nutno ale v tuto chvíli podotknout, že tuto myšlenku jsem formuloval v době, kdy jsem věřil tomu, že svět je možné komprimovat - tedy že v jednom světě je možné stejně rozsáhlý svět simulovat s vyšší rychlostí a s menšími nároky na prostor o čemž už dnes přesvědčen nejsem) Pokud by to tak skutečně bylo a náš svět existoval v rámci simulace v jiném světě, pak i tento jiný svět by mohl existovat v rámci dalšího jiného světa. Řada by pak mohla pokračovat dále. Osobně mi to přípomínalo fraktál (ale to prý není moc přesné označení). Zajímavá je tam pak otázka vypnutí světa. Princip splátky dalšímu. Jednoho dne pravděpodobně splodím potomka. Považuji to za svou povinnost, protože mně splodil můj otec a jeho zase jeho otec. Je to řada, kterou si nedovolím přerušit, protože sám bych také nechtěl aby můj otec kdysi řadu přerušil. Stejně tak je pravděpodobné, že pokud by si bůh číslo tři uvědomil tento nadvesmírný řád, nevypnul by nikdy simulaci našeho vesmíru, protože ani on sám by nechtěl, aby někdo vypl simulaci toho jeho. A stejně tak my, pokud to doklepneme až k tak pokročilé technologii a uvědomíme si tento řád, tak naší simulaci dalšího stejného vesmíru nikdy nevypneme.


4) Bůh číslo čtyři je řekněme psychologický fenomén. To nejlepší nakonec. Psychologové dokáží s takovými věcmi operovat. Nepsychologům bych to spíše přiblížil tak, že je to podobné Cimrmanově filosofii externismu. Tedy že boha potřebujeme a tak ho na jeho místě vidíme, přestože reálně tam není. Je to samozřejmě složitější. Povězme si vážně. Pokud máme v úmyslu popírat existenci boha - můžeme popřít něco co má již několik tisíc let výsledky činnosti? Jak může neexistovat něco, co reálně ovlivňuje konání miliard obyvatel planety? Dostáváme se k relativizaci existence. Politiku taky nemůžeme vzít do ruky. Lásku taky ne. Archeologové sbírají po světě různé zkamenělé výkaly a tvrdí nám, že tu chodili různí dinosauři. Když já vyfotím tisíce krásných kostelů, tak vám můžu s podobnou věrohodností říct, že za to může bůh. Bůh číslo čtyři je spoluutvářen a měněn (jen a pouze) svými "uživateli". Bylo by ale chybou tvrdit, že to ho nějak znehodnocuje. Naopak má podle mně moc srovnatelnou s jinými bohy. Na psychologickou (říkám rád placebo) energii asi buď můžete, či nemusíte věřit. Podle mně zázraky dělat umí a jsou pro to i důkazy. Věř a víra tvá tě uzdraví.

Proč? Bůh čtyři vznikl, protože je přirozenou součástí nás lidí. Naší přirozenou potřebou a buhví čím ještě. Může mít více funkcí. Kdysi se zkoumalo například společné vědomí. Tedy vědomí, které je společné nikoli jednotlivcům, ale celé populaci (třeba národu). Je tedy zde, aby našim životům dával smysl, aby nás jednotil na cestě za správnou myšlenkou. Dává nám zažít přesah naší malosti tak, jako to neumí nic jiného. Navíc koordinuje naše jednání.



Co mi vadí na konvenčním bohu?
Je toho více, proč jsem odhodlán být demonstrativně ateistou. Je totiž příliš mnoho věcí, na kterých se s bohem neshodneme.

1) Začneme tím nejhorším proviněním. Bůh je jedináček. Jako psycholog nemohu souhlasit s tím, aby v čele naší společnosti stál někdo takový. Vím co to s sebou nese. Nevěřím, že by se na něj nevztahovaly psychologické zákonitosti, které platí pro každého. I styl vedení tomu napovídá. Žádná demokracie, žádný konsensus ohledně společně nastavených pravidel fungování naší společnosti. Prachsprostá diktatura.

2) Bůh je ateista. Pominu-li, že může věřit sám v sebe, tak bůh nemá žádného boha. Tím pádem si vůbec neprošel tím co my a neví jaké to je v někoho věřit. Nerozumí tomu proč na něj lidé přestávají věřit, když se jim celý život schovává. Občas se to kryje až s určitou škodolibostí, kde bůh záměrně testuje své věřící aby zjistil co všecko jim ještě může udělat, než přestanou věřit, že existuje. Kdyby měl pro nás skutečnou empatii, jistě by své vládnutí koncipoval tak, aby nebylo pro nás tak zatěžující. Zvlášť když se chvástá tím, jak moc nás miluje.

3) Kauzalita. Když může bůh dělat zázraky, znamená to, že neplatí kauzalita. Příčina již nevede vždy nutně k následku. Tím pádem jednak dělá v řádu světa hroznej bordel a jednak snižuje jeho důvěryhodnost. Když hraju s dětma nějakou hru, snažím se jim předem říct všechny pravidla a když třeba během hry zjistíme, že nějaké chybí tak s ním hrajeme až v nové partii, protože to je prostě sprosté měnit pravidla v půli hry. Kdežto co bůh? Někdo mu pár týdnů podlézá a najednou se může uzdravit ze smrtelné choroby. Kdežto ten co se celou dobu živil tvrdě sám a po bohu nic neměl, tak nadále tře svojí bídu a nikdo mu nepomůže. Vezměme si kritizované dopravní značky v České republice. Máme jich tu moc a jsou i na místech, kde být nemusí (hlavně omezení rychlosti). No a řidiči vidí, že to je prostě špatně nastavené a tak je časem přestávají respektovat. Nejen ty co jsou špatně, ale v závěru všechny. No a pak si vezměme zemi, která je nestabilní. Proč firmy nechtějí investovat do továren v africe nebo některých zemích jižní ameriky? Protože je tam nestabilní režim. Nemůžete si být jisti, že až se ráno vzbudíte, že bude draze zaplacená továrna pořád vaše. A tak nakonec nebudujete raděj nic. Pokud bůh prokáže, že tu je a že dělá zázraky, tak demonstrativně žádám ukončit svou existenci, protože život nemá dále smysl - nemá smysl se o cokoli snažit.

4) Svoboda. Pokud mi někdo udělá svobodnou vůli proto, aby mně pak celý život přesvědčoval, že jí mám zahodit a pracovat pro něj, tak je apriori divnej. Snad sadista či tak něco. Co je to za pořádek, že si můžu dělat co chci, ale když to budu aplikovat, tak budu potrestanej. Dal-li mi inteligenci, musel předpokládat, že ji budu naplňovat, tedy že budu klást otázky. Přece by neudělal člověka inteligentního proto, aby o spoustě věcí neuvažoval "a prostě jim věřil". Pokud chce mít v nebi sbírku cvičených ovcí, měl zemi osadit pouze ovcemi a se zbytkem se nezatěžovat.

5) Bible. Mám doma různou techniku a tak už jsem za svůj život četl větší řádku různých manuálů. Bible se ale může směle rovnat svou obsažností s manuály z číny. Pokud chce bůh, abychom na něj věřili, musel nám dát něco, čeho se můžeme chytit, abychom se udrželi ve správném proudu. Zvlášť když je tolik falešných proroků, před nimiž nás sám varuje. Jenže jak se máme držet něčeho tak nesouvislého, místy zcestného a často protiřečícího si? Když si někdo se znalostí logiky vystříhá Ježíšovy výroky o tom kdo se dostane do nebe a kdo ne a poskládá si je za sebe do řady, zjistí, že do nebe se nedostane vlastně vůbec nikdo. Ale pomiňme analýzu celého díla. Nehádejme se o tom celém. Vezměme si jedinou část. Samson a Dalila. V první části příběhu se dozvídáme, že hrdina je hlupák a v druhé části se dozvídáme o jekémsi silovém řešení vzniklé situace. Proč to tam sakra je? Máme se z toho nějak poučit? Vždyť ten příběh je na hlavu postavený. Žádná pravda v něm schovaná není. Vezměme si tedy jiné kousky bible, řekne vám někdo. Ale podle čeho teda máme vybírat co je pravda a co ne? Každý si z bible vezme jen to co se mu hodí? Pokud je tenhle příběh zařazen zcestně, pak stejný význam může mít i kterýkoli další příběh.


proč?) Opět nás na závěr zastihla ta nejdůležitější otázka. Přeci proto, že nás miluje říkáte si. Ale podívejme se s odstupem na toho filutu. Postaví si pěkně zemi a na ní zasadí lidi, potažmo duše. Potom udělá nebe a peklo a do svého nebe si dušičky vybírá. Přemýšleli jste nad těmi kritérii výběru? Do nebe se dostane ten, kdo je absolutně dobrý a zcela věří v nekonečnou dobrotu boha. Co to ale je za typ lidí? To je typ lehce ovladatelných fanatiků, se kterými si můžete dělat co se vám zlíbí. Tupé stádo ovcí, které pro vás cokoli, kdykoli, bez přemýšlení udělá. Jaká osobnost se snaží sehnat dost takových lidí? Napadají mně dvě řešení. Buďto je tak přízemní, že se těší jak se nechá obklopovat různými pochlebovateli. Druhá možnost je, že je shraňuje kuli nějakému účelu. Dokud máte na zemi kompletní společnost, jsou tam lidé dobří i zlí. Žijou v jednom státě spolu a nějakým způsobem spolu vycházejí. Vezměme si si hypotetický příklad, že jste detektiv a potřebujete v davu najít nějakého úchyla. Víte, že tam je, ale nedokážete ho najít. Koho si pozvete aby vám pomohl? Holčičku, která byla v mládí zneužívaná řeknete si jistě. Ta musí umět úchyla poznat. Pravda ale je, že je někdo, kdo ho dokáže poznat a najít ještě bezpečněji. Jiný úchyl. Protože ví, jak přemýšlí, jak se chová, co pravděpodobně udělá. Dokáže ho poznat už od pohledu, protože sám takto svět sleduje. No a teď si představte tu společnost, kde takoví lidé ale vůbec nejsou. Zkrátka budou všichni v pekle. A vy budete v nebi, bez minimální možnosti kontroly toho co se kolem vás děje. Ztrácíte vládu nad situací a s tím i bezpečí. Společnost, jakou si bůh buduje, je společnost stoprocentně manipulovatelná. Mám strach z toho, k čemu bůh takovou společnost může potřebovat.


Takže tak.


Komentáře k článku:
Vaše jméno:
písmeno kvé:
----------
Live Chat Software (poskytuje spojeni na jabber) by Olark