start | knihovnička
knihovnička - le Bon - Psychologie davu
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/dav
podčlánky:
tagy: socialni psychologie, virtualni dav, spolecne vedomi
Rozhodl jsem se zde odeslat do světa práci, která narozdíl od jiných neprošla. Pro vás by však mohla být zajímavější než ta verze, co prošla. Jedná se především o poznámky ke knize "Psychologie davu" od G.le Bona. Stará, ale velmi moudrá kniha.
Text je delší a nemohu říct, že by byl extra revoluční. Čtěte, máte-li chuť číst. Zabýval jsem se tím zdali dav může být také virtuální a do jaké míry lze dav ovládat.
1. Úvod - definice davu v této práci
V této práci používám slovo dav a to nikoli ve shodě s jeho běžným užíváním. Během uvažování a načítání podkladů jsem totiž od původního davu začal odvozovat všechny další větší či menší skupiny a tím jsem se od původního významu trochu oddálil. Přesto mi připadá důležité o davu mluvit kuli vyjádření jevu kterého se lidé snaží dosáhnout. Proto slovo dav v této práci označuje vpodstatě jakoukoli skupinu, kterou tvoří nenáhodní jedinci a která má níže uvedené vlastnosti. Nejde tedy o frontu na lístky do divadla, ale o seskupení lidí, kteří "dav" záměrně tvoří aby tak dosáhli jeho vlastností - především vytvoření celku, který je přesahuje.
2. Proces splynutí s davem
Co se potřeb týká, Gustave le Bon říká, že napodobování je pro člověka potřebou a dodává důležitý dovětek - pokud je snadné.
V této souvislosti si kladu otázku, zdali proces předání kontroly nad jedincem ve prospěch davu je procesem, který člověk aktivně provádí a nebo jestli je jím spíše pohlcován. I po studiu zdrojů zůstávám v této otázce rozpolcen. Na jednu stranu je vidět, že dav pohlcuje jednotlivce. Jeho síla, soudržnost a rovnocenost lidi přímo vybízí k účasti. Blízkost davu (není-li proti němu člověk v opozici) uvolňuje a rozpouští výše představené obranné mechanismy. Zároveň však je vidět aktivní složka procesu přibližování se k davu. Pokud se člověk stane účastníkem demonstrace, koncertu, či sportovního utkání, tak je to vždy proto , že se sám rozhodl do těchto davů vstoupit a stát se jejich součástí. Mnohdy dokonce podvědomně vyhledává dav do kterého by mohl patřit, namísto toho aby hledal uplatnění v rámci svých zálib. Příkladem mohou být skupinky fotbalových výtržníků, pro které fotbal je tím posledním o co jim jde. Ačkoli u fotbalových výtržníků je touha po sounáležitosti k davu patrná na první pohled, projevuje se obdobně u téměř všech ostatních davů, gangů či skupin. Smutné je to například u neonacistů, což je dav ve kterém je sice menší množství nositelů nějakých myšlenek, ale zásadní síla spočívá v mladících, kteří jsou pouze fascinováni silou, jednotným vzhledem a možnostmi demonstrovat svou připravenost k boji (proti vpodstatě čemukoliv co jim jejich vedení označí za nepřítele) jakýmkoli způsobem. Zajímavý přínos k poznání tíhnutí k davům nám v dnešní době přináší možnost studia davů virtuálních (nejznámněji asi tvorba zájmových skupin na facebooku). V takových davech totiž lidé přicházejí o mnoho prožitků, které jim virtuální podstata davu nemůže dopřát. Bylo by jistě podnětné provést studii, která by nám odpověděla na otázku, zdali virtuální davy jsou pouze možností kompenzace potřeby sounáležet k davu a nebo jestli poskytují její reálné uspokojení a naplnění. K příkladu významného virtuálního davu není zapotřebí lovit nějak hluboko v historii. Ve volbách v roce 2010 byl fakticky poražen Jiří Paroubek. Jedním z důvodů proč se tak stalo byla činost mnoha virutálních skupin zaměřených proti němu. Odpor proti Jiřímu Paroubkovi tak v těchto skupinách vedli především mladí lidé a šlo o dav vcelku typický. Několik vůdčích osobností udalo prvotní myšlenky a tedy i směřování davu, označilo jasného hlavního nepřítele aniž by konkrétně a složitě vysvětlovalo čím se provinil a pak už jen velkou rychlostí nabíralo příznivce. Lze snad říci, že odstranění Jiřího Paroubka z pozice budoucího premiéra byl krok kladný, ale zůstává otázka jaký člověk či skupina obyvatel se stane obětí takových útoků příště. Těžko soudit zdali virtuální dav je více a nebo méně možné zneužít k libovolnému cíli. Každopádně svou sílu v reálném světě jasně prokázal. Zbývá dodat, že tyto virtuální davy sjednotily lidi, kteří by se za jiných okolností proti Jiřímu Paroubkovi nespojili. Mnoho z nich se připojilo jen pro potřebu patřit do davu a pomáhat dosáhnout jeho jasně stanoveného cíle.
Další významný motiv proč člověk tíhne k tomu, aby se stal součástí davu je odpočinek. Nikoli odpočinek fyzický, ale psychický. Člověk se dobrovolně vzdává řídících a kontrolních procesů. Tím radikálně snižuje tlak svědomí či zodpovědnosti, které jinak musí pociťovat stále ve svém životě. Jako kdyby jeho zodpovědnost odjela na prázdniny a její místo zastoupí zodpovědnost skupinová. Člověka tak opouští strach z toho, že udělá něco nevhodného, špatný morální úsudek, či cokoli co by si později musel vyčítat. Všechna zodpovědnost je převedena na anonymní dav. Zajímavou otázkou v tomto ohledu je, zdali je možné nějak kompenzovat tuto potřebu morálního odpočinku. Zdá se však že ne. Tedy pominu-li alkohol, za který je také možné se schovat pokud si chce člověk odpočinout od zodpovědnosti za své činy. Alkohol však rozhodně není dobrou možností kompenzace, protože následky jsou obdobně tragické jako následky řádění davů. Kompenzace u filmu nemůže být moc účinná, protože není interaktivní. Jak je to s počítačovými hrami? V dnešních počítačových hrách často hráč zaujímá pozici člověka bez morálních zábran. Velké popularity dosahují hry, které umožňují vžít se do role zločince - do postavy, která nerespektuje zákon a libovolně ho porušuje (a to nikoli tak, že zabíjí lidi z nějaké zlomyslnosti, nebo že by zločin byl cílenou obživou, ale spíše jde o akt svobody - hráč si může ukrást jakékoli auto, zabít kohokoli, jít kamkoli). V mnoha válečných hrách je také možnost zabíjet civilní obyvatelstvo. Jako odpočinek od zodpovědnosti však tyto hry pravděpodobně sloužit nemůžou - hráč stále svou postavu ovládá a je tak za ní zodpovědný. Mohou tedy sloužit jako odpočinek od tíže morálních zábran, to jistě, avšak nikoli stejným způsobem jak nám to poskytuje působení v davu.
Na oddání se davu je také možné hledět jako na regresi mozku - evolučně novější mechanismy jsou totiž odstaveny a člověk se navrací o několik kroků zpět ke zvířatům. Nejdůležitější otázkou je jako vždy proč. Proč má mozek (Hovořím záměrně o základních motivech mozku, protože člověk jako osobnost má samozřejmě u stejných akcí mnohem komplexnější motivaci. Na probém je však vždy dobré hledět na více úrovních.) tendenci navracet se k jednodušímu způsobu fungování? Jedním z možných důvodů je snaha vyhnout se tlaku ze strany svědomí. Lidský svět je ohromně složitá soustava objektů a jejich vztahů. Čím složitější svět je, tím více samozřejmě chybují i rozhodovací a vyhodnocovací mechanismy. Proto je člověk tím častěji zasahován výčitkami svědomí za skutky, které díky chybám ve vyhodnocování vykonal chybně. Následně se zvyšuje i tlak na sebekontrolu, aby v budoucnu bylo podobným chybám předcházeno. Proto mozek chce být součástí davu, kde by na něj výčitky svědomí za jeho skutky neútočily, tím pádem by nezažíval tolik nelibých pocitů a tím pádem by se zvýšila (jím vyhodnocovaná) kvalita života, což je jeho trvalý úkol. Náhle tak dává smysl i to, proč k davům více tíhnou lidé s nižším vzděláním a nižším socioekonomickým statutem, potažmo lidé s nižší inteligencí (Gustave le Bon říká hlupák, nevzdělanec a závistivec). Pokud inteligence je schopnost účině se vypořádat s vnějším světem, pak méně inteligentní lidé mají s fungováním ve světě více problémů - jejich vyhodnocovací procesy generují více chyb, než lidé inteligentní, tedy nejsou schopni tvořit tak dobré morální úsudky. Proto dělají v životě více chyb (ať už jde o to že jsou snadněji podvedeni a nebo třeba snadněji někomu ublíží, protože si chybně vyložili jeho komunikaci), mají tedy více výčitek svědomí a tedy i logicky více tíhnou k davu, kde mohou zodpovědnost za svoje jednání přenést mimo sebe.
Dalším důvodem pro účinkování v davu může být přirozené vědomí toho, že velké věci je možné dokázat pouze při spojení sil. Hovořím-li o přirozeném vědomí, pak je nutno vysvětlit, že tím myslím spíše informaci, kterou si neseme v nevědomí a nebo dost možná i pevně daný mechanismus, který je naší vrozenou výbavou. Případně také může jít o potenciál, který se v životě navyšuje a proto je nutné jej občas spotřebovat. Buňky v přírodě mohou existovat samostatně jako jednobuněčné organismy a stejně tak mohou dohromady tvořit složité organismy. Ve složitějších organismech ztrácí buňka mnoho ze svých "svobod". Společně mohou tvořit i člověka, jehož možnosti daleko přesahují možnosti stejného počtu buněk samostatně fungujících. Sdružování se je tedy evidentně přirozený princip, který napomáhá k dosažení cílů přesahujících možnosti jednotlivce. Kdyby vojáci neutvořili jistou formu davu, nebyli by schopni jednotlivě obětovat svoje životy pro vítězství nad nepřítelem (ať už jde o lidi a nebo o obranu před dravou zvěří v minulosti). V nejednotné armádě by se každý jeden voják snažil za každou cenu přežít, což by mělo za následek rozklad a prohru celku. Svůj boj vedou vojáci za výhru celku. Nejde jim o osobní vítězství, ale o to aby jejich strana (jejich dav) překonala vytyčenou překážku. Sjednocování do davů je tedy věc pro lidstvo zcela přirozená, bez které by ani lidstvo nemohlo být lidstvem. Bohužel lidé nejsou zdá se schopni tuto přirozenost chápat a regulovat. Jsou puzeni k válčení proti něčemu a to i ve chvílích, kdy není s čím válčit. Příkladem opět může být současný vzestup neonacistů, kteří jsou sjednocenou silou, ale musí si hledat nějakého nepřítele. Jako nepřítele pro dav je velmi pohodlné definovat dostatečně odlišnou skupinu obyvatel. Optimálně takovou, kde identifikaci nepřítele je možné provádět pouhým zrakem, tedy obyvatele odlišně vypadající - romy, muslimy, židy. Nutno dodat, že z pohledu celé společnosti jde do jisté míry o očistný proces, který zvyšuje její integritu. To co je odlišné, je likvidováno, aby se tím snížila šance společnosti změnit své směřování, či být odlišnostmi ve větší míře ovlivňována a formována. Jako očistný proces je to sice možná funkční, ale jistě velmi primitivní a z etického hlediska samozřejmě nepřijatelné. Pro společnost ovšem evidentně přirozené a proto je potřeba abychom se tím s náležitým vědeckým odstupem důkladně zabývali.
Samozřejmě mé přirovnání davu k organismu je třeba zařadit pod funkcionální analýzu struktury sociálního systému. V Hromadných psychických jevech Oldřicha Mikšíka se namítá, že dav není možné vysvětlovat pouze snahou o zachování dané struktury. Osobně v tom až tak velký problém nevidím. Naplnění smyslu davu je sice jasný cíl společný všem účastníkům davu, ale zdali je jeho skutečným smyslem je věc přinejmenším sporná. Snadno lze nalézt mnoho příkladů davů, které sice prohlašují nějaký smysl ale o jeho skutečné zavedení jim jistě nejde. Nejviditelnější je to asi na fotbalových chuligánech, nebo dnešních neonacistech. Základem jejich sdružování je potřeba sounáležet a bojovat společně za svou budoucnost, za své přežití. Náležení k jednomu davu jim dává záminku k napadání jeho nepřátel a tedy zvyšování síly a pověsti daného seskupení. Náležení ke svému davu jim dává pocit zabezpečení svého života. Stejným způsobem lze nahlížet na náboženství. Jde-li o tak vážnou věc jako je bůh, je logické, že rozumný člověk by si měl částečně nastudovat informace o všech dostupných náboženstvích a přidat se k tomu, jehož víra mu připadá nejrozumnější. Jenže výběr náboženství funguje jinak. Největší část nových věřících tvoří potomci či přátelé současných věřících daného náboženství. Z toho je evidentní, že bůh není to co lidé hledají. Hledají co nejlépe vypadající komunitu (dav), která vykazuje adekvátní míru soudržnosti členů, jasné vymezení pravidel, jasnou víru (opět platí pravidla která znal již Gustave le Bon - i když nejde o podstatu obsahu, je zapotřebí aby víra nebyla složitá a to i když se to poněkud kříží s úvahou, že pravdivější by měla být taková víra, která má na své straně více logických argumentů a vědeckých důkazů), přátelství, podporu atd. Náboženství mají v našem světě mnohem delší trvání než jiné davy. Vysvětlit je to opět možné s užitím znalostí Gustava le Bona - je to způsobené tím, že pojmy užité k jejich definici jsou co nejvíce obecné a mnohoznačné. Bůh je slovo, které pro každého věřícího může znamenat něco úplně jiného a proto v něj mohou všichni stejně věřit (stejně tak ráj, spravedlnost, posmrtný život, ale i komunismus, anarchie atd.). Zároveň obecně definované náboženství není možné napadat logickými argumenty, takže jeho myšlenka je "nezničitelná". Na náboženstvích je navíc vidět i ona společná touha davu - přežít. Mnoho věřících si v životě mnoho vytrpělo a odměnou jim byla pouze silná víra jejich a jejich komunity. Pokud některý věřící šel například na popravu za svou víru, mohl si být během umírání jist, že jeho smrt přinese ještě větší integritu jeho společenství. Z evidentně demonstrativních křížových výprav neměli křesťané nějaké citelné ekonomické či jiné zisky, které by zvyšovaly kvalitu jejich života. Měli z toho však mnohem větší pocit sounáležitosti svého společenství. Pocit zabezpečení přežití davu do něhož náleželi (potažmo větší šanci k rozmnožení a přežití svého, či podobného/příbuzného genofondu). Pro ateisty je s podivem sledovat kolik času týdně dokáží věřící lidé věnovat obřadům, majícím za úkol demonstrovat jejich příslušnost a oddanost k davu. Samozřejmě ti samí ateisté později vstupují do různých spirituálních krizí, protože i oni sami jsou vytvořeni tak, aby si hledali svůj dav ke kterému by mohli slepě náležet, i když si to třeba nepřiznávají vědomě. Je vidět, že tedy můžeme hovořit o "organismu", neboť dav se hýbe, rozmnožuje, spotřebovává energii a podléhá evolučním zákonům. Davy si mezi sebou konkurují, ať už otevřenými střety, nebo jen přetahováním členů a podobně. Zajímavé jsou v tomto pohledu jejich střety, které ve srovnání s organismy připomínají zvířata bojující o území či potravu. Potravou v tomto ohledu by byli pravděpodobně jednotliví lidé - jakožto základní stavební jednotky díky nimž dav může růst. Stejně tak jako lev nebude na svém území napadat žirafu, nemá smysl aby fotbaloví chuligáni útočili na katolíky - jako kdyby se zkrátka míjeli v potravních nárocích a nemají tedy důvod vytvářet mezi sebou spory. Poučné a zajímavé pak může být sledování davů v moderním světě internetových sociálních sítí.
3. Virtuální davy
Virtuální davy nás vybízejí k revizi vlastností davů tak, jak jsme je doposud znali. Náhle se ukazuje, že některé vlastnosti, které se zdály být klíčové, nemusí tak zcela platit (a nebo je možné tvrdit, že virtuální dav nelze pokládat za dav). Například vezmeme-li si k revizi čtyři základní vlastnosti davu podle Eliase Canettiho. První, druhé a čtvrté pravidlo pro virtuální dav jistě platí. Virtuální dav má potřebu růstu, není početně omezen, uvnitř davu existuje rovnost, má stanovený jasný dosažitelný cíl a je většinou řízen a usměrňován svým vedením. Nemůže však být uplatněno třetí pravidlo a sice že dav miluje hustotu a že účastníci ztrácí přirozenou potřebu držet si svůj osobní prostor. Ve virtuálních davech žádná možnost udržování či neudržování osobního prostoru není. S odstupem času však musím zde vzít své stanovisko zpět. Přestože lidé ve virtuálním davu neztrácejí svůj fyzický prostor, je vidět, že rádi obětují svůj psychický prostor. Lépe řečeno svoje soukromí. Neuvědomil jsem si to v takové míře dříve, ale provedl jsem letos s dětmi na táboře drobný experiment. Nechal jsem děti vyplnit krátký dotazník s 22 otázkami, přičemž byla zhruba zastoupena celá škála od méně soukromých po velmi soukromé (od „kolik je mi let“ až po „koho skutečně miluji“ nebo „moje nejhorší vlastnost“). Děti (10-15 let) poté dotazník rozstříhaly na jednotlivé otázky a měly za úkol roztřídit je na ty, které jsou ochotné vyvěsit na nástěnku a které ne. Valná většina dětí zveřejnila jen malé množství otázek. Podstatné však bylo, že na pozdější otázku, zdali by odpovědi zveřejnily na internetu (na facebooku) nadpoloviční část dětí vypověděla, že je normální na internetu do profilu či dotazníků podobné věci vypisovat. Je tedy vidět, že sociální síť aniž by na lidi nějak naléhala, má potenciál působit na lidi tak, aby se dobrovolně vzdali svého soukromí – tedy stejně jako dav. Nutno dodat, že lidé na sociálních sítích se svého soukromí vzdávají dobrovolně a rádi, protože je to spojuje s davem a umožňuje jim to zříci se vynakládání úsilí o ochranu svého soukromí.
Sledováním komunikace ve virtuálním davu taktéž vidíme, že většina prohlášení účastníků není nikterak novou informací, či podnětným názorem, ale jde téměř výhradně o komunikaci za účelem pevnějšího sdružování či prokazování sounáležitosti a loajality vůči davu. Zajímavou sondou v tomto ohledu je pro mně občasný pohled na diskuzi ke článkům na serveru novinky.cz. Na serveru jsou uveřejňovány články ohledně aktuálního dění ve světě a u každého článku je prostor pro diskuzi registrovaných uživatelů. Každý komentář může být následně kladně či záporně hodnocen ostatními uživateli. Po letmém přečtení článku je již možné s vysokou pravděpodobostí odhadnout jak bude vypadat komentář, který dostane od uživatelů nejvíce kladných hlasů. U článku o loupeži to bude komentář žádající vysoký trest pro lupiče (tím spíše pokud lupič je Rom), u článku o politice to zase bude komentář obsahující názor, že všichni politici kradou a lžou. Zajímavým cvičením je pak pokus o vytvoření komentáře, který získá co nejvíce kladných a nebo záporných hlasů. Snazší je pak vytvoření záporně hodnoceného komentáře. Obecně pro jeho vytvoření stačí napadnout hodnoty davu (zastat se lupiče, či politiků). Vytvoření nejkladněji hodnoceného komentáře je mnohem těžší. Je třeba formulovat jasnou myšlenku, která odpovídá co nejširšímu spektru názorů čtenářů. Stejně tak je důležité kritizovat spíše než chválit. A jedna z nejdůležitějších i když poněkud pragmatická věc je přijít se svým názorem včas. Díky své jednoduchosti je možné tuto podmínku snadno přehlédnout, avšak z hlediska vedení davu je to klíčová věc. Do vedení davu se dostane ten, kdo ho jako první vede již od malé skupinky příznivců. Takový vůdce je později jen velmi těžko sesazen a nahrazen. Gustave le Bon říká, že první člověk je vůdcem a smyslem davu. Všichni ostatní již jen potvrzují jeho úlohu. Ani ostatní poznatky co jsem získal sledováním komentářů na webu bych zde neuváděl, pokud bych nevěřil v jejich platnost ve skutečném světě. Dav utvořený okolo každého jednotlivého článku je podobný davu náhodných kolemjdoucích svědků nějaké události. Zároveň jde o lidi, kteří nemají (až na výjimky) potřebu diskutovat o předložených problémech, ale spíše jde o lidi, kteří nemají důležitější práci a tak si naplňují svou potřebu sdružování se do davu.
4. Infikování davu
Mluvíme-li o možnostech „infikování davu“, pak je velmi zajímavý příklad ze sametové revoluce, kde dav studentů na Národní třídu vedl agent STB Zivčák. Dalším podobným příkladem může být útok na kancelář Aeroflotu z roku 1969, který umožnil vznik větších nepokojů a jejich následnému tvrdému potlačení pořádkovými silami komunistické moci. Ve světě počítačů je tento jev opět známý - jedná se o infekci takzvaným Trojským koněm. Naštěstí oba příklady stejně jako trojské koně v počítačové síti neumožňují ovládnutí celého systému (davu). Všechny tyto příklady uvádím, abych ukázal, že je možné dav infikovat a provést drobnější korekce v jeho počínání, ale není možné ho jedním krokem ovládnout. V případě davu jde jistě o jakýsi obranný mechanismus, kterým dav disponuje. Gustave le Bon v kapitole o vůdcích davů relativně obsáhle vysvětluje, že podle jeho zjištění nemůže dav ovládat kdokoli, ale pouze člověk, který prosazovanou myšlenku myslí skutečně vážně. Tedy není možné aby se vůdce zcela přetvařoval a vedl dav opačným směrem, než jsou jeho skutečné názory. Na jednu stranu je to dobře protože to znamená, že například komunisti nemohli ovládnout studentský dav a zcela změnit jeho směřování tak, aby místo protestu proti komunismu šel do boje za jeho obhajobu. Na druhou stranu to však zároveň znamená, že není v případě nutnosti možné dav zmanipulovat na "správnou" cestu.
5. dav a hypnóza
Při studiu díla Gustava le Bona mne zvláště zaujala pasáž srovnávající chování lidí v davu a chování lidí v hypnóze. Je to zajímavý postřeh, který by mne asi jinak ani nenapadl a přitom podložený velmi rozumnými argumenty. Lidé ovládaní davem (potažmo vůdcem davu, ale lépe je říci davem) ve větší či menší míře převádějí některé samostatně prováděné procesy na to, co je ovládá. Jedná se o vůli, svědomí, sebevědomí, etiku, širší vnímání. Bližší vysvětlení si zaslouží to co jsem nazval širší vnímání. Přestože ovládaní stále vnímají vlastními smysly, tak ovládající objekt může stanovovat podobu vyhodnoceného vnímaného vjemu - tak jako hypnotizér vsugeruje hypnotizovanému, že má dřevěnou ruku, mohou členové zfanatizované sekty vidět po obloze plout flotilu létajících talířů, i když lidé vně této skupiny vnímají pouze zamračenou oblohu. Z hlediska neurofyziologie nám to říká, že mozek má schopnost vypínat (či záměrně odkládat / vyhazovat jejich výsledky) tyto jednotlivé procesy a jejich výsledky nahrazuje výsledky, které dostává v rámci komunikace od řídícího objektu. Jedná se tedy o proces v němž mozek u informace se kterou pracuje umí přepínat její zdroje a nebo upravovat její součásti. Nelze však říci, zdali umí mozek s informacemi pracovat tímto způsobem obecně, tedy zdali dokáže vzít jakoukoli část informace (třeba citovou složku) a nahradit jí a nebo zdali nahrazení každé jedné části je samostatná operace spadající pod příslušný proces. Nevím zdali jsem tuto otázku dostatečně vysvětlil. Prakticky by nám to například povědělo v případě že lidstvo projde evolučním skokem a lidmi zpracovávané informace budou obsahovat novou složku, tak zdali tuto složku bude dav sdílet či nikoli. Trefně nebezpečí zkresleného vnímání davu vyzdvihuje Gustave le Bon když tvrdí, že svědectví většího počtu lidí (navzdory logice) má nižší hodnotu, než svědectví jednotlivce. Má jistě pravdu, ale vysvětlovat tyto jevy tisícům lidí, kteří byli společně svědky zjevení Ježíše Krista je asi poněkud marná práce. Lidé v davu nemají na své zkreslené vnímání náhled. Navíc každý jedinec v davu (přesvědčený o pravdivosti nějaké informace) tvoří společně s dalšími jedinci podpůrnou síť přirovnatelnou snad ke kůži, kde každou jednu buňku udržují v její pozici všechny okolní - člověk v davu nemůže být názorově zviklán, protože pravdivost informace si může kdykoliv ověřit u kteréhokoli dalšího člena davu. V závislosti na typu davu se jedná o velmi pevnou referenční skupinu.
6. Dav a počítače
Schopnost lidí přenechat některé procesy na řídícím objektu nám odhaluje zajímavou paralelu s počítači - tedy se stavem kdy počítač pracuje sám v protikladu ke stavu kdy počítač pracuje v součinosti se serverem ve vztahu server a klient. Stejně jako počítač zapojený do sítě je náchylnější k infekci virem, jsou lidé v davu náchylní nakažení škodlivou informací - názorem, který je v davu sdílen. Vztah lidí v davu není podobný volnému vztahu počítačů zapojených do sítě, ale právě vztahu počítače a důvěryhodného serveru (potažmo důvěryhodné sítě). To je důležité. Počítač samostatně zapojený do sítě má totiž (ve standardní situaci) zapojené obrané mechanismy - antivirus (schopný identifikovat a zlikvidovat škodlivou informaci - u lidí jistě schopnost prověřovat pravdivost, reálnost či adekvátnost každé informace, než je přijata) a firewall (který zajišťuje blokaci neadekvátních informačních kanálů - u člověka například schopnost nepřijmout rozkaz od člověka, který není v postavení aby nám rozkazy udílel). V důvěryhodné síti (potažmo u lidí v davu) jsou tyto obranné mechanismy dobrovolně potlačeny, což má za následek, že se člověk podvolí tomu, čemu by se jinak nepodvolil a nebo že přijme za pravdivý fakt, který by jinak vyhodnotil jako nepravdivý. Teprve počítač odpojený od sítě (má-li to nastaveno, nebo pokud je to uživatelem vyžádáno) provede scan disku proti virové infekci. U lidí opět obdobná situace. Člověk, který je od davu odloučen (po nutné časové prodlevě) sám, po apelu z jeho okolí, či po konfrontaci s výsledky činnosti davu reviduje informace dříve přijímané jako fakta a může ohledně jejich pravidivosti dospět k opačnému závěru, než dříve. Samozřejmě je možné (i když je to podstatně náročnější) "vykolejit" člověka i během jeho setrvávání v davu - například přítomností krve během lynčování, či akutním ohrožením života jedince (kupříkladu při páchání hromadné sebevraždy). Zde je dobré opět nabídnout paralelu s hypnózou, kde je známá funkce takzvaného skrytého strážce, který je sice usídlen v nevědomí jedince, avšak nad jeho chováním dohlíží a je připraven jedince probrat, či aktivovat zápornou reakci v případě obdobném s vykolejením jedince v davu - tedy například pokud se po něm chce aby provedl sebevraždu, či aby si způsobil vážnější újmu na zdraví.
Pohled na názorovou infekci zajímavě rozvíjí Gustave le Bon tím, že si všiml, že názory se z hlediska inteligence šíří odzdola nahoru. Nejdříve je názor přejat méně inteligentními vrstvami společnosti, je postupně více a více ukotvován, až nakonec dojde svému potvrzení od intelektuálů, kteří ho dokáží obhájit logickými argumenty. Pokud by toto pravidlo obecně platilo, šlo by o dosti převratný objev. Znamenalo by to, že společnost neřídí intelektuálové tím, že formulují hypotézy a ukazují směr, avšak je řízena zespodu lidovými masami jimž jsou intelektuálové pouze nástrojem k utvrzení jejich názoru. Pravdou je, že historie nám nabízí mnoho příkladů kdy samostatně smýšlející intelektuál (nehledě na převratnost a genialitu jeho myšlenek) zůstal nevyslyšen, protože jeho názor se neshodoval s názorem mas (davu). Nejviditelnější to je asi u konfliktu ohledně pozice země ve vesmíru. Názor davu (v tomto případě celé společnosti) byl, že země je středem vesmíru a vše se točí kolem ní a odlišné názory byly jednotně odmítány všemi vrstami společnosti. Tím, kdo přišel s tímto názorem nebyli nějací vědci. Zásadním argumentem bylo, že zemi stvořil bůh a proto musí být veprostřed vesmíru. K tomuto názoru (a davu, který ho zastával) se teprv nabalovali vědci, kteří hledali důvody proč je právě tento názor pravdivý a proč jiné nemohou platit. Obdobně Adolf Hitler prohlásil, že árijská rasa je nadřazená, což byla myšlenka na kterou snadno nabalil velký dav příznivců (jednoduchá myšlenka, která zároveň neobsahuje žádné složité argumentace a zároveň davu jasně definuje jeho nepřátele). Teprve když už dav příznivců Hitlerovy myšlenky dosáhl většího množství, přišli intelektuálové (kteří by se dříve podobnou myšlenkou jistě nezabývali) a pomohli hledat různé argumenty, proč je tato myšlenka pravdivá. Na jednu stranu je dobré na půdě vysoké školy při každé příležitosti varovat před potenciálem takového šíření názorů, ale na druhé straně to takhle vždy bylo a zdá se, že v rámci lidské společnosti jde zkrátka o přirozenou věc, jejíž klady či zápory vzhledem ke komplexnosti lidského světa není možné jednoznačně a kompletně definovat.
6. dodatek
Je zřejmé, že radikální kvantitativní změny, kterými vývoj informačních technologií nyní prochází ještě neřekl své poslední slovo a tak je otevřenou otázkou jak daleko ještě sdílení informací mezi členy skupin dojde. Rychlost šíření a objem informací se zvedá překvapivou rychlostí (jistěže na řadě budou brzo radikální změny lidského vnímání a myšlení, aby se naše mozky adaptovaly na tyto změny ve složení přijímaných informací). V přirovnání davů k organismům lze v této souvislosti hovořit o jevu, kdy se radikálně zlepšuje obousměrná komunikace mezi mozkem a končetinami, případně senzory. Členové davů spojených internetem jsou flexibilnější, rychlejší v reakcích a sdílejí větší množství názorů - názorů na více předmětů či jevů. Asi trochu předbíhám dobu, ale troufnu si v souvislosti s tím hovořit o tvorbě davového vědomí. Obecný princip vývoje praví, že dlouhá kvantitativní změna je následována kvalitativním skokem. Předpokládám, že vznikne virtuální prostor, kterým budou procházet jakési metapodněty (složené z jednotlivých vnímání jednotlivých lidí - obdobně jako do mozku nepřichází informace z jednotlivých světločivných buněk, ale již složený a identifikovaný obraz z celého oka) projdou podobným procesem jako podněty procházející naším vnímáním, které se zde konfrontují s předchozími zkušenostmi. Stejně jako v našem vědomí budou i metapodněty vyvolávat ve vědomí davu okamžitou či oddálenou odpověď, která se projeví koordinovanou či samostatnou reakcí jedinců (kteří v tomto případě slouží jako svaly či končetiny). Jistě, že reakce jednotlivců na danou událost bude způsobena jen jejich samostatným rozhodnutím. Přesto však bez propojení skrz internetovou sociální síť by tato reakce nenastala. Původcem takové akce lze tedy označit mozek davu - internetovou sociální síť (která samozřejmě je založena na jednotlivých připojených účastnících tak jako mozek funguje díky propojení a užívání všech svých buněk). Samozřejmě tato "předpověď" je aplikovatelná jak na jednotlivé davy, tak na celou lidskou společnost.
Analogicky k buňkám, které samostatně nedokáží chápat složitější věci se pravděpodobně i naše společné vědomí bude zabývat obsahy, které jednotlivcům nejsou srozumitelné (a tedy ani nemohu dát žádný příklad, protože to přesahuje moje možnosti chápání). Mnoho autorů science fiction očekává, že budeme mluvit s počítači nebo s nějakým oživlým internetem, ale to je nevhodná aplikace. My také nemůžeme komunikovat s buňkami našeho těla. Není to možné a ani by to nedávalo smysl. Přitom právě z jednotlivých buňěk se naše tělo skládá a při ztrátě kterékoli z nich se také ztrácí část výkonu. Zjednodušeně řečeno buňky v mozku obdrží informaci, provedou s ní určitou logickou operaci a následně odešlou informaci dál. I když lze tvrdit, že lidé jsou inteligentnější, tak je možné nahlížet na lidskou společnost stejným způsobem. Proto internet (nebo lze taky říct celá lidská společnost) bude v budoucnu tvořit novou úroveň inteligentního procesu (života) na zemi (efektivnější než doposud).
Komentáře k článku:
----------