start | knihovnička
knihovnička - Lauren Slaterová - Pandořina skříňka
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/skinnerova_skrinka
podčlánky:

tagy: psychologie, experimenty

Lauren Slaterová - Pandořina skříňka (v originálu "otevírání Skinerovy skříňky" což se mi líbí víc, ale je pravda, že by se to asi tak neprodalo)

kratši recenze: autorka je husa, ale má dobrý výběr experimentů

delší recenze: Párkrát jsem přistihl spolužáky, jak kdesi pokradmu čtou tuto publikaci. Půjčil jsem si ji tedy také, abych se udržel in. Ke čtení doporučuju. Jedná se o popis deseti vybraných psychologických experimentů a k tomu tři přídavky - opakování experimentu autorkou, myšlenky autorky a pokusy o jakési poetické průpovídky autorky. Experimenty jsou dobře vybrané - to znamená, že jsem z deseti znal jen dva. Kniha ukazuje tedy jakousi exkurzi o tom jak se učí psychologie za velikou louží (i když výběr není podle osnov, ale podle autorky). Obecně však pokud se nepletu se v americe více dává na jednotlivé experimenty, které dodávají studentům jakési syrové podklady, zatímco u nás se více učí už hotová interpretace. Je to podle mně podobné jako soudnictví, které je u nás stabilnější, ale za mořem flexibilnější. Výběr experimentů se mi líbil také v tom, že autorce s radostí podepíšu, že jsou významné. Všechny totiž ovlivnily moje další smýšlení o svých oblastech. Všechny bourají nějaké zažité skutečnosti a nutí nás klást si pro další život dosti znepokojivé otázky. Kniha popisuje téměř výhradně situaci v USA. Holt mají v americe tolik psychologů, že si vystačí i bez zbylého světa. Je vidět, že autorka je věci znalá, tudíž jednak dokáže poznat důležité výzkumy a jednak je servíruje s dostatečným kontextem. Dává prostor výzkumníkům i jejich oponentům (a přidává také svůj názor na daného člověka). Popis experimentů je adekvátní i když chvílema jsem měl proti němu výhrady. Holt kniha je servírována jako čtivá, pro širší publikum, což je jako vždy vykoupeno tím, že popis neobsahuje úplně všecko co by se mi třeba líbilo o výzkumech vědět, abych si z toho odvodil další odpovědi. Většinou těm číslům u výzkumů nerozumím, ale jsem klidnější, když tam jsou. Párkrát jsem narazil třeba i na to, že (nevím už kde to bylo) autorka píše něco jako "pouze tři lidé se zachovali tak a tak", ale neuvádí na kolika probandech výzkum proběhl. Tím třebas ohybá náš názor, ale objektivně nám nic nepověděla. Pak je tu to opakování experimentu autorkou o které se v několika kapitolách pokouší. Je to opět taková literární vložka, která autorce dává jakýsi vhled ale opět nejde o nikterak vědecké jednání, protože metodicky jsou tyto pokusy děravé a statisticky také nevypovídají nic. Myšlenky autorky jsou podněné a většinou na místě - to v překladu znamená, že jsem většinou souhlasil. Někde mi přišlo, že popisovaný experiment měl odlišný dopad, než co autorka vidí a to jednotlivě píšu v části textu o jednotlivých kapitolách. Poetické průpovídky mi připadají jako slabá stránka knihy. Autorka chtěla být původně profesionální spisovatelkou skvělých knížek, ale nestala se jí a tak je tato frustrace na jejím textu znát. Dobré je alespoň, že autorka vždy napíše "představuji si to tak, že...", takže čenář má šanci si to v hlavě od zbylého popisu oddělit a nemění se tak násilně jeho pohled na danou věc. Následně se pokusím shrnout krátce obsah jednotlivých kapitol pro ty co to nečetli a doplním své myšlenky pro ty co to četli.

1- Burrhus F. Skinner - operantní podmiňování. Všichni u nás na oboru moc dobře ví, že behaviorismus je pro malé děti. Dokonce i starší psychoanalýza má větší věhlas. V první kapitole se autorka snaží oprášit behaviorismus skrze příběh B.F.Skinnera. Skinner popisuje své operantní podmiňování a předpokládá, že lze takto vysvětlit veškeré učení. Dnes by se asi řeklo, že mozek holt ovládá ještě další metody učení. Přesto operantní podmiňování má svůj velký význam. Nejvíc mně zaujala zmínka o tom jak Skinnerovi pokračovatelé naučili králíka střádat peníze do kasičky a svini luxovat. Holt psycholog když se nudí, tak zvládá veliké věci. Skinner naučil svého psa hrát na schovávanou, aby s ním užily jeho děti víc legrace. Odměna posiluje dané chování. Prosté. Funkční. Dají se takhle vychovávat i složitější systémy jako třeba národ? Jistě ano.


2- Stanley Milgram - poslušnost vůči autoritě. Jeden z těch starých dobrých psychologických experimentů, co už dnes žádná etická komise neuzná. Milgram ve zkratce zjistil, že když lidem řekneme ať něco udělají, tak to udělají. Ta věta tak jak jí kladu je dosti nesmyslná, ale musel jsem to tak napsat, protože kdybych psal důvod proč to udělají, tak už bych to interpretoval. A já se totiž dost možná ve svojí vlastní interpretaci trochu rozcházím s oficiálními vysvětleními. Konkrétně Milgram zkoušel, zdali náhodní lidé co se přihlásí do jeho výzkumu budou ochotni na jeho příkaz pustit do člověka smrtící dávku elektrického proudu. Návaznost samozřejmě na druhou světovou válku, kde velké množství lidí "slepě" poslouchalo příkazy a likvidovalo nemalé množství židů. Společenskou objednávkou na psychology bylo zjistit proč kruci. Nelíbí se mi toliko pojem autority v tomto případě, protože mi důležitější připadá pojem zodpovědnost (ke které se vrátíme zase ohledně poznámek ke čtvrté kapitole). Fígl tkví v tom, že když se zbavíte zodpovědnosti, tak potom můžete udělat úplně cokoli, aniž by jste si to museli vyčítat. Zjednosušeně by se asi řeklo, že si velmi zjednodušíte život tím, že svědomí z agendy odeberete celý soubor kroků, které by jinak podléhaly zhodnocení. Je to velmi příjemné a uvolňující. Mnoho lidí říká, že nás od strojů odlišuje to, že máme vědomí. Jenže to je složité tvrzení. To už rovnou můžeme tvrdit, že máme duši. Až se konečně jednou dozvíme co že to to vědomí je, tak třeba uvidíme, že vlastně není až tak složité. Zkrátka nějaká kruhová reakce. Postavíme-li vedle sebe bezpilotní letoun a pěšáka, uvidíme, že bezpilotní letoun je ve válčení efektivnější. Za méně času dokáže vyrobit více smrti. Narozdíl od něj však pěšák má zodpovědnost. Při troše štěstí odmítne střílet do žen a dětí. Milgram ale (dle mého názoru) ukázal jak krátký krok je zapotřebí učinit k tomu, aby se člověk své zodpovědnosti zbavil. Zkrátka měl nad sebou vedoucího a vedoucí si zodpovědnost za situaci převzal. Z člověka se náhle stává stroj a dělá to, co se mu řekne. Zodpovědnost, potažmo svědomí jsou klíčové prostředky k tomu, aby naše společnost mohla držet pohromadě. Občas se najde nějaký člověk (představujme si ho zhruba jako ďábla), který k nám příde a řekne "Pojď se mnou. Já si na sebe vezmu tvojí zodpovědnost. Postaráme se o ní. A ty už se nebudeš muset v životě vůbec trápit. Vše co uděláš, bude dobré." no a lidé jdou za ním, protože je to služba, kterou si chtějí koupit. Bohužel se nestává často že by s jejich zodpovědností bylo dobře naloženo. Člověk, který jí vlastní hodně, je zároveň mocný a moc korumpuje charakter. A tak se nám vždy znova roztáčí ten smutný kolotoč.

Co s tím? Poděkujme Milgramovi a stále znova si opakujme, že zdravá osobnost si ponechává zodpovědnost za své činy v každé situaci. Mysleme na to a včas rozpoznejme, když nás někdo tlačí, abychom udělali něco, co ale není správné udělat. Stále máme tendenci klesat ke strojům, potažmo ke zvířatům. Pobíháme po světě a máme chuť se schovávat. Za nějakého silného vůdce, za láhev alkoholu, nebo za boha. Čisté svědomí je velký přepych v dnešní době. Je zapotřebí dát mu a držet tu hodnotu, kterou si právem zaslouží. Odměnou nám bude, že zůstaneme ve stromu evoluce až tam nahoře - udržíme se na postu člověka.

Co s lidmi, kteří se stále chtějí zodpovědnosti zbavit? Stále dokola potkáváme řady neonacistů (myšleno nejen neonacistů), kteří v jednom období čekají kdo že je povede a v dalším období za něj nadšeně bojují. Nemá tedy smysl dát takovým lidem někoho falešného, kdo by jejich zodpovědnost převzal a dělal s nimi nějaké rozumné kousky? Dostáváme se zase k nepříjemnému problému o kterém psal již le Bon v psychologii davu. Vůdce (takových lidí) nemůže být myslitel. Musí být schopen na vše dávat jednoduchou odpověď a jeho filosofie musí být přímočará. Třeba: kdo má dlouhý nos, tak ten je náš nepřítel. Jsem tedy bezradný v odpovědi na otázku, kterou si sám kladu. V pohledu na společnost mně ale zkušenosti naučily určité skepsi. V souladu s předchozím textem neřadím takové lidi mezi lidi. Je třeba nahlas říct, že by možná nebylo neroumné vyřadit takové lidi, aby nadále nezacláněli v evolučním procesu. Klidně na tom tedy pracujte a nemějte strach. Já za to přebírám plnou odpovědnost.


3- David Rosenhan - průchod falešných pacientů psychiatrickými klinikami (1972). Ve zkratce lze říci, že Rosenhan našel díru a poukázal na ni. Vymyslel zcestný příznak (slyším hlas, který říká žuch), poté sehnal pár přátel a spolu s nimi se vydal do několika psychiatrických zařízení. Instrukce byla, že fiktivní pacienti měli dorazit na kliniku a sdělit zde svůj příznak, poté se měli nechat přijmout a okamžitě vyléčit. Sledováno tedy bylo, zdali se dostanou dovnitř a zdali je ještě někdy pustí ven. Experiment byl "úspěšný" - tedy skutečně se přišlo na znepokojivý fakt, že příchozí obdrželi nálepku blázna a bylo tak o ně postaráno. Motivace autora zdá se byla zrušit psychiatrii jako lékařský obor. Řekl bych, ale že situace byla tak průstřelná také proto, že psychiatři zkrátka nečekali, že se u nich objeví někdo takový. Byli připraveni pomoci tomu, kdo projde branou léčebny a o to se také snažili. Je to podobné jako když se začaly šířit viry po internetu. Šířily se zprvu brilantně, protože počítače nečekaly, že jim po síti dorazí něco, co si neobjednaly. Psychiatrie prošla od té doby zdá se rekonstrukcí. Především se zpřesnil diagnostický systém. Nyní je již v manuálech přesně dáno co musí pacient splňovat, abychom mu chorobu uznali. Rosenhan byl později vyzván k soutěži s jedním oponentem, aby se ověřilo, zdali už kliniky umí falešné pacienty odhalovat. Na klinice jich s hrdostí po třech měsících pochytali čtyřicet, ale Rosenhan jim neposlal ani jednoho. Je to zapeklitý obor řekl bych ta psychiatrie. Je snadné jim něco házet na hlavu, ale připadá mi to trochu smutné, neboť psychiatři chtějí především pomáhat. Problémem (dnes snad ještě víc) jsou nálepky. Kdo chodí do léčebny, ten je blázen. Horko těžko se ještě někdy takové nálepky ve společnosti zbavíte. U nás je to vlastně i s psychology. "copak ty potřebuješ psychologa? copak si nedokážeš pomoct sám? copak ty jsi blázen?" Pro lidi je tak často výhodnější nechat si svojí chorobu (i když choroba je dost blbé označení. psycholog neřeší nemoce.), než riskovat cestu dolů ve společenském žebříčku. Teprv, když se rozsypou úplně, tak se nechají převézt do bohnic. Experiment se zcestnou diagnózou opakuje ve svém čase autorka knihy. Odhalila dvě věci. Jednak, že nikdo z přijímajících psychiatrů neznal po třiceti letech Rosenhanův experiment. Druhou věcí je, že autorka nálepku již nedostala, zato však pokaždé dostala prášky - tedy zázrak dnešní doby, účinkující vpodstatě na cokoli. Oponent Rosenhanova výzkumu jí nesdělil proč všude prášek dostala a musel znovu kapitulovat. Obávám se, že však pravdu říct nemohl a i já si v tuto chvíli svou doměnku nechám. Napište mi kdyžtak a sdělím vám jí osobně.


4- John Darley a Bibb Latané - efekt přihlíčejícího. Chce se mi říct notoricky známé, ale evidentně nikoli což je právě poblém. Jedná se o to, že stojíte na ulici v hloučku čtřiceti dalších lidí a sledujete jak muž dostane infarkt a postupně umírá. Vy, ani nikdo další z těch čtyřiceti lidí neuděláte nic, aby jste mu pomohli. O efektu přihlížejícího je potřeba stále dokola učit všechny lidi, protože to je jediný způsob jak je možné narovnat tuhle naší přirozenost (což je ověřené i experimenty). Pět kroků, pokud se dostanete do takové situace: 1) všimnete si, že se něco děje 2) rozpoznáte, že je nutná pomoc 3) převezmete osobní odpovědnost 4) rozhodnete co udělat 5) uděláte to. Bohužel právě proti tomuhle postupu máme všichni v sobě napevno zadrátované zábrany. První krok netřeba rozebírat. Druhý krok už bývá blokován psychicky. Vidíme evidentně, že někdo potřebuje pomoc, ale odmítáme to uznat. Není to mnoho let co na ulici zemřel architekt Kaplický. Stál u toho svědek a neudělal nic. Později vypověděl, že si myslel, že jde o nějakého opilce. Kategorii zahrnující opilce máme uměle rozšířenou proto abychom někde nebyli za blbce když bychom pomáhali někomu, komu se nepomáhá. To je třeba si uvědomit ve chvíli, kdy potřebnost pomoci zvažujeme. Sám jsem si už párkrát vyzkoušel pomoci na místě, kde se to nehodilo a funguje to. Buď jste za blbce u lidí co na to koukají a nebo jste vehementně odmítán člověkem co nežádal vaši asistenci. Je třeba myslet vždy na to, že jednou můžete narazit na případ, kde pomoc nutná bude. Nejdřív pomoct a pak se ptát. Pamatuji si to ve všech školeních o dětech, které oznamují, že jsou šikanovány nebo zneužívány. Dost často nemluví pravdu (zároveň ale nelžou. malé děti neumí lhát), ale vždy je zapotřebí prověřit jejich výpověď tak jako kdyby to byla pravda. Je to proto, aby naším sítem nepropadlo těch pár dětí, které problémy skutečně mají - to by totiž byl obrovský průšvih (nechci to tu rozepisovat, když píšu o něčem jiném a tak mi v tomto tvrzení budete muset věřit). Třetí krok je převzetí osobní odpovědnosti. Poslední dobou čím dál více chápu, že odpovědnost je u lidí mnohem větší problém, než jsem kdy myslel. Prochází tak nějak všemi částmi našeho života. Převzetí odpovědnosti vyžaduje odvahu, ochotu a sebevědomí. Člověk se zavazuje nést následky situace. Pokud jste v pomáhací situaci, tak to znamená, že přebíráte zodpovědnost za organizaci pomoci a je tedy možné že pomoc bude pod vaším vedením špatně poskytnuta. Také přebíráte zodpovědnost za toho člověka, kterému se pomáhá a pokud je to podvodník, tak jste opět za blbce. Navíc se tím k pomoci zavazujete. Pokud to trvá déle, tak nikoho nezajímá zdali na to máte dost času. Nemůžete odejít v půlce pomáhání, protože tím pádem jste na tom ještě hůř než ti, co vůbec pomáhat nezačali. Ještě existuje významný poznatek - pokud sami potřebujete pomoc a nebo potřeujete někoho na pomoc s pomá háním, oslovujte vždy konkrétní lidi. Jakmile mluvíte na konkrétního člověka ("vy s tou šálou") v davu, tak rapidně zvýšíte pravděpodobnost, že vám pomůže oproti tomu, když žádáte celý dav. Stejně tak žádejte o konkrétní věci a né obecně o pomoc. Mnoho lidí nepomůže jen proto, že se k tomu necítí kompetentní a tak často není poskytnuta pomoc žádná. Jakmile odpovědnost už máte, tak čtvrtý a pátý krok jsou snadné. Co ve zkratce už víme o efektu přihlížejícího? Pokud se cítíte ohroženi kolapsem, jděte tam, kde je málo lidí (čím méně lidí, tím větší šance, že někdo pomůže), optimálně tedy na místo, kde je jen jeden jediný člověk a poté mu odvyprávějte vše co víte o efektu přihlížejícího neboť to také zvýší šanci, že se jím nedá pohltit a bude pokračovat v logickém chování - tedy že pomůže.


5 - Leon Festinger - kognitivní disonance - Konáme na základě vědomí. Festinger ukázal, že občas vnímáme na základě konání. Čas od času potkají náš život kritické chyby. Děje se to u mozku i u počítače. Počítač když dospěje k takovému bodu, tak vypíše údaje na modrou obrazovku a zabalí to. Mozek si nemůže dovolit ukončit svojí činnost a proto má obrovskou zásob mechanismů, které za běhu opravují chyby tak, aby systém mohl běžet bez restartu. Těch mechanismů je opravdu nespočet a řekl bych že psychologie je z velké části o tom. Fungující mozek je totiž zajímavý, ale společenská objednávka je samozřejmě o tom aby psycholog ozřejmil jaktože to občas chybuje. Festinger popsal mechanismus, který přichází skutečně u těch větších chyb. Něco uděláme, ale ve světle aktuální reality se to zdá být jako kritická chyba. Festinger kupříkladu se vloudil do sekty ve chvíli, kdy očekávali konec světa a ten poněkud překvapivě nenastal. Sekta však byla v psychice účastníků hluboko včleněna. Byla náplní celého jejich života. Na mozek je to obrovský nápor. Při dosazení aktualizovaných proměnných vychází existence uživatele jako nula. Podle mně situace na sebevraždu. Alternativou je, že systém se rozsype a je potřeba zamířit do psychiatrické léčebny, kde odborníci během času znovu nahazují jednotlivé části psychiky. Je tu však ještě třetí možnost a to právě to čemu autor říká kognitivní disonance. Mozek urychleně přepočítá minulost tak, aby odpovídala aktuálnímu stavu. Upraví se hodnotový žebříček i vzpomínky. Tímhle trikem můžeme nadále pokračovat v životě. Vedoucí sekty obdržela urychleně zprávu od mimozemšťanů, že svým odhodlaným jednáním se skupině podařilo zabránit konci světa a ten tak může dál pokračovat. Ačkoli předtím byla sekta veřejnosti uzavřená, tak nyní mohli kontaktovat všechny média a sdělit jim tuto senzační zprávu. Pročpak asi? Samozřejmě proto, že nový systém sice zachovává integritu, ale podvědomě nemá důvěryhodnost a tu je možno dosadit právě tím, že ho budeme o to vehementněji prosazovat. Festinger svou teorii potvrdil experimentem (kde kognitivní disonance pomáhá držet psychiku v menším případě, než jak tomu bylo u sekty) v němž lidem platil za lhaní a později se jich ptal, proč se rozhodli jeho výzvu přijmout. Lidé co lhali za dvacet dolarů říkalil že lhali za dvacet dolarů ale lidé co lhali za jeden dolar se náhle cítili trapně a tak mnohem častěji nasazovali výmluvy. Třeba že lži věřili. Kdyby totiž jejich mozek uznal, že byli za dolar ochotní lhát, tak by tím byla narušena jejich sebehodnota. Zdá se to takhle vcelku neškodné, ale přidejme kontext hypnózy. U lidí co prošli hypnózou se popisuje, že v rámci hypnózy na základě příkazu vykonají nějakou činnost (otevřou okno) a když to později popisují, tak jsou přesvědčeni o tom, že to udělali z nějakého vnitřního důvodu ("otevřel jsem ho, protože se mi tu zdálo vedro"). V případě hypnózy může být tento mechanismus používán často a běžně. To působí znepokojivě. Co když se běžně používá i v rámci běžného života. O působení nevědomí víme mnoho a čím dál více. Často tedy můžeme konat tak, že naše činnost je řízena zcela jinak a v rámci myšlení se teprve zpětně dopočítává její význam. Osobně v tomto ohledu podezírám také sny. Ve spánku je odpojená paměť. Záměrně nepíšu, že je odpojeno vědomí, protože to se ráno nedozvíme (asi ale ano). Procesor však stále pracuje - tedy inteligence. Tato teorie dává logiku tomu, že ve snech vidíme příběhy. V rámci snů se třídí vzpomínky (trochu jako defragmentace v počítači) a tyto vzpomínky samy o sobě následují v nesmyslném proudu. Mysl na to však kouká a v rychlosti dopočítává nějaké události, do kterých je možné dané vzpomínky, či prožitky řadit. Těžko říct proč inelekt nespí. Možná je zbytečné to na noc vypínat a nebo je používán k tomu, aby přepočítával vzpomínky a hledal mezi nimi nenalezené souvislosti na jejichž základě se pak reformuje paměť. Možná taky počítá jejich důležitost, aby se určilo co se hodí zapomenout a co se má uložit. Když nic jiného, tak Festinger zdůraznil, že to nejvyšší co známe - vědomí (pro mnohé synonymum duše) či svobodná vůle není jednostranně řídicí objekt. Jistě to není nic, co by jste rádi slyšeli, že své jednání pravděpodobně neřídíte vždy ale bát se nemusíte. Váš mozek vám ten fakt ve vašem případě jistě popře, aby si udržel svojí integritu. Přeci nejsme žádné stroje!


6 - Harry Harlow - láska k matce. Harlow si vzal opičky a zabavil jim rodiče. Poté jim dal vybrat mezi drátěnou kostrou co dává mléko a mezi příjemným ručníkem. Objevil, že opička se jde napít mléka, ale pak se zase rychle vrátí ke své příjemné měkké ručníkové matce. Podle mně dosti slabý experiment. Nic co by mně překvapovalo. Trošku to pak na zajímavosti nabývá, když opičky samičky dospějou, Harlow je nechá znásilnit samcem (protože dobrovolně se v daných podmínkách rozmnožit nechtějí) a pak pozoruje jak se chovají ke svým potomkům. Navzdory pudům většina opiček (co vyrůstaly samy a ve strašlivých podmínkách) své potomky zabije a nebo se k nim jinak chová nevhodně. Bohužel nemáme šanci se opiček zeptat, zdali zabily své potomky protože neznají mateřské chování a nebo proto aby nemuseli žít život opičky v americké laboratoři. Harlow je líčen jako výzkumník nelida, což asi i byl. Pozastavuji se však u toho, že autorka říká, že stroji na přivázání samice říká Harlow znásilňovadlo a to prý dokazuje jak byl krutý. Osobně mi připadá vhodné nazývat věci skutečnými jmény. Připadá mi, že pak získávají emočně správný kontext. Vzpomenu můj oblíbený pojem "redukce těhotenství" což je vražda jednoho z vícerčat za účelem zvýšení šance, že porod dobře proběhne pro matku i zbylé děti. Souhlasím s tím, že někdo musí z kola ven, či spíše souhlasím s tím že se o tom má debatovat, ale nesouhlasím s tím, že se to má nazývat nějak eufemicky, aby naše svědomí si mohlo dát nohy na stůl. Geniální nelida Harry Harlow přihodil do hry argument, že matkou není každý, kdo má v prsu mléko. Podpořil tak jistě bílou stranu psychologie.


7 - Bruce Alexander - rozdíl mezi krysou v kleci a krysou v příjemném prostředí. Experiment i jeho interpretace autorkou se točí okolo závislosti na drogách, ale podle mně má mnohem širší dopad na celou psychologii. Alexander se svými spolupracovníky dali kryse do klece drogu a zkoumali jak na ní bude krysa závislá. Něco jim tam ale pořád připadalo divné a tak časem došli k nápadu zkusit to samé, ale v jiném prostředí. Postavili krysám mnohem větší prostor než jaký skýtá standardní laboratorní klec. Prostor krysám adekvátně vybavili takže tam byly různé místnosti, průlezy. Vše přizpůsobené krysám tak, aby se co nejlépe okopírovalo přirozené prostředí. Vedle pak dali opět konvenční klec s krysou, do obou klecí dali drogu a čekali, jak rychle začne krysa drogu užívat. Následoval objev. Výsledek, který krysa v normální kleci potvrdila se absolutně nepotvrdil v krysím parku. Navíc i krysa narkoman po přesídlená z malé klece sice bez drogy v parku nevydržela, ale sama si začala snižovat dávky proto, aby se závislosti zbavila. To znamená, že výsledky získané nejen že výsledky získané na krysách nejsou aplikovatelné na lidi, ale navíc výsledky výzkumů na krysách v nevhodném prostředí neplatí pro krysy žijící v prostředí, které se více blíží normálnímu životnímu prostoru. Podle mně vcelku klíčový objev, neboť rázem je zpochybněna půlka experimentů co se na zvířatech dělaly. Kdybych já žil tak jako většina laboratorních zvířat, navíc s vidinou, že takhle strávím celý další život, tak bych buď páchal sebevraždu, případně držel hladovku či podobné akce. Sama by pak jistě brzo přišla deprese a obecný útlum aktivity v následku nedostatku podnětů a otevřené budoucnosti. Kdyby se mé prostředí nějak změnilo, čekal bych jen někde nějaký podraz. Nepochybuji o tom, že zvířata mají spoustu věcí podobně. Snad by bylo zajímavým experimentem dát vědce do klece, na podlahu mu dát dřevěnou tyč a sledovat, zdali příjde na to, že si může ze stropu shodit zavěšené banány.


8 - Elizabeth Loftusová - falešné vzpomínky. Nejvíce zneklidňující experiement řekl bych. Psychologie, jak já tvrdím, je věda o kontextu. Mozek je jen počítač a výsledek vám vypadne v závislosti na tom co dovnitř nasypete. Pokud dokážete ohybat kontext, dokážete zázraky. Vytěsnění je (další z obran mozku) funkce, která nám umožňuje popírat některé skutečnosti. Především pak různá trauma. Je to vcelku známý trik. Představa, že mně nekdo znásilnil je tak strašná, že si jí raděj dám do šuplíku a vyloučím jí ze svého uvažování (jinak je moje sebehodnota a šance zajistit vlastní bezpečí na tak nízké úrovni, že následně nemá smysl moje další existence). Šuplíkem je v tomto ohledu nevědomí - to trauma je stále v naší hlavě a nevědomě nás ovlivňuje (třeba bez jasného důvodu nedůvěřujeme tlustým pánům s knírkem). Má však zakázán vstup do vědomí, protože si nemůžeme dovolit s ním počítat (psycholog je schopen si ho prohlédnout podobně jako když astronom hledá planetu v jiné galaxii - samotná planeta vidět není, ale je vidět její vliv na objekty, které vidět jsou, případně jí můžeme přistihnout, když zaclání v cestě světlu nějaké hvězdy.). Čas od času se stává, že někdo po letech (třeba dvaceti) z šuplíku své trauma následkem nějaké události vytáhne a trauma se tak z nevědomí přesune do vědomí. Jakmile je událost ve vědomí, je třeba se s ní vypořádat a člověk na to už je třeba tou dobou připraven (není už malá bezbranná holčička) a tak na to reaguje - podá třeba žalobu na toho člověka, který ho znásilnil. Na základě svědectví pak může jít pachatel do vězení a v tuto chvíli právě přichází protiváha - psycholožka Loftusová. Loftusová byla znepokojena případy, kdy někteří "pachatelé" měli zcela neprůstřelné alibi a přitom svědek zarytě tvrdil, že jsou pachateli. Psycholožka do věci zašťourala. Se svými studenty připravila experiment v němž studenti svým nic netušícím sourozencům podle jednotného scénáře vsugerovali falešnou vzpomínku (jak se ztratili v supermarketu, když byli malí). Sourozenci byli po čase vyzváni, aby tu historku (která se jim nestala) vyprávěli. Chytilo se 25% účastníků. Číslo není až tak alarmující, ale přesto klade řadu otázek. Sourozenci, kteří svou vzpomínku vyprávěli neuvedli jen to co jim naordinoval sourozenec, ale vzpomínku ve své hlavě dotvořili. Přidali si do vyprávění mnoho detailů a celé to považovali za skutečnost. Znamená to, že naší paměť je možné hacknout. Osobně mně to netěší. Naše paměť je to nejcenější co máme. Na základě paměti se formuje celý náš život. Naše osobnost, hodnoty, cíle. Zneužití toho, co Loftusová objevila může tak mít dalekosáhlé důsledky. Přihodím zas trochu informatiky. Tak jak si to představuji. Je jasné, že vědomí nemá nativní přístup do paměti. Má přístup jen k jednotlivým modulům - může poslat vzpomínku na uložení může zažádat smazání nějaké vzpomínky (i když tyhle dvě funkce možná jedou spíš samostatně jako podpůrné) a konečně může zažádat o vydání vzpomínky z paměti. Paměť vyhledá požadovanou vzpomínku a ta je následně chystána pro vydání do vědomí. My netušíme v jakém formátu se vzpomínky ukládají. Dost možná dorazí jen pocity, které se teprve v rámci modulu doplňují o podrobnosti. Vědomí potřebuje rozhodovat a proto nemůže dostávat polovičaté zprávy. Ze zraku nám taky nedorazí do vědomí zeď s okýnkem a dveřmi, ale cestou je k ní na základě paměti přilepeno, že se za ní asi bude schovávat dům. Proto když u vzpomínky podrobnosti chybí, tak jsou řekněme "krativně" doplňovány. Některé jsou dostavěny logicky ("pokud jsem se dostal na druhou stranu řeky, tak tam asi musel být most"), některé se dolepují z dalších údajů (asi. třeba z malých vzpomínek, které nejsou nikam přiřazeny) a některé možná se dopisují komplet na základě fantasie (to dělají hodně děti, čemuž se divit nedá protože maj prázdnou hlavu. říká se tomu konfabulace). Do vědomí se tedy dostane komplet vzpomínka, ze které se dají čerpat údaje, ale nejsme informováni o tom kolik procent pochází z paměti. Nevhodné je myslet si o tom systému, že je špatný. Naopak je to celé hrozně důmyslné a pomáhá nám to žít (neustále se efektivně adaptovat na prostředí). Bohužel když se to navrhovalo, tak nikdo nečekal, že příjde někdo, kdo se to pokusí nabourat. Nepočítalo se s tím, že by někdo cíleně pašoval po správném protokolu falešný paket. Chybí tam brána firewall. Loftusová se svými žáky dokázala propašovat do systému věrohodnou falešnou vzpomínku u 25% nedobrovolných probandů, ale lze čekat, že toto číslo by se zvedlo, pokud by někdo tento trik rozvíjel. Ještě jeden pěkný příklad autorka uvádí. Pobožný otec Paul Ingram byl dcerami jednoho dne obviněn, že je v mládí zneužíval. Poté byl uvězněn a velmi tvrdě vyslýchán. Po několika dnech se dokonce k činu přiznal. Loftusová to v novinách sledovala a tak nějak jí to nedalo. Poslala na místo kolegu Ofshe a ten nešťastného Ingrama ve vězení navštívíl. Nebožáka si v cele prohlížel a po chvíli mu nahrál ještě jeden zločin (tentokrát, sexuální zneužití dcery se synem tím způsobem, že je před svýma očima donutil k incestu). V tomto případu bylo jednak zajímavé že sugesce byla užita na obou stranách. Nejprve dcery na náboženském obřadu obdržely vzpomínku na znásilnění (pravděpodobně tím, že byly nuceny vzpomenout si na nějaký hřích a jejich paměť nebyla schopná ani na opakovanou urgentní žádost žádnou skutečnou vzpomínku poskytnout) a pak otec obdržel jiným způsobem vzpomínku na zločin, který nespáchal (jeho hodnota stále klesala pod tlakem vyšetřovatelů a společnosti, takže později přestal sebe vnímat jako důvěryhodný zdroj a začal nahrávat údaje zvenčí). Na tom je vidět, že se ani mysl nebrání falešným vzpomínkám, které nás ohrožují. Nutí mně to vzpomenout film věčný svit neposkvrněné mysli. Psal jsem o něm ve filmovničce. A vzpomínám také dílo le Bona o psychologii davu, kterou jsem četl onehdá. Psal, že svědectví davu je ještě méně důvěryhodné, než svědectví jednotlivce. Důležitá poznámka. Vzpomeňme svědectví skupiny vesmírných lidí, kteří vypovídali, že na pražském hradě sledovali průlet UFO. Čemu můžeme věřit ve světě, kde jsou možné takovéhle věci?

V příručce pro paranioky pokračuju. Co dělat, abychom věrohodnost svých vzpomínek udrželi? Nic takového samozřejmě není teď potřebné, ale co teoreticky? Systém ukládání a načítání neovlivníme. Do firmwaru se nedá zasahovat. Jak už to v našem oboru chodí, může psycholog vědomí nabídnout softwarové řešení našeho problému. V čechách se asi příliš nepoužívá pojem vlajkování. V angličtině ano. Nevím zdali od pyrotechniků co kladou vlaječku, když najdou minu. Tuto metodu je možné použít. Fígl tkví v tom, že ke každé důležité vzpomínce musíte přilepit také vlajku, která dokazuje její pravdivost a později po načtení musíte zase ověřit, že vzpomínka vlajku obsahuje. Nejprve je třeba něco vědět o tom jak se vzpomínky ukládají. Nikoli tak jako běžné soubory v počítači. Paměť je kouskovaná na malé kousky informací a nejvíce záleží na vztazích mezi nimi (mozek narozdíl od počítače pracuje jako velmi funkční databáze, která si neustále drží použitelnost. úprava kterékoli uložené informace tak ovlivňuje ostatní. Vzpomínky tedy nejsou jednotlivé oddělené celky (i když se nám tak o nich lépe uvažuje). Proto je mozek ve zpracování informací mnohem efektivnější, než současné počítače.) Ovlajkovat vzpomínku je tak možné dvěma způsoby. Buďto hned přitom co vzpomínku prožíváme můžeme vlajku přilepit, ale to je nespolehlivé tím že během prožívání důležité události se většinou soustředíme právě na to prožívání. Druhým způsobem je dolepit vlajku později. Vzpomínku si jednoduše vyvoláme do vědomí ovlajkujeme a zase pošleme na uložení. Tady může být slabý článek v tom, že vlajkovat je třeba brzo poté co se nám událost stala, či co jsme ji vyhodnotili, abychom vyloučili, že si věrohodně označíme vzpomínku, která ale už věrohodná není. Vlajkovat je potřeba všechny významné vzpomínky, protože jakmile bychom k tomu nepřistupovali s dostatečnou vážností, tak bychom pak zpětně mohli pochybovat o tom co je věrohodné. Čím vážněji takový proces bereme, tím je spolehlivější. Dělat to jen pro pokus nemá cenu. A teď jak udělat tu vlaječku. Vlajka musí splňovat dvě podmínky. Jednak musí být zcestná, musíme ji vybrat tak, aby se nevyskytovala v jiných vzpomínkách. Dále pak musí být nenápadná. Pokud by někdo chtěl naše vzpomínky nabourat, tak nesmí vědět jakou vlajku používáme, jinak by nám nahrál vzpomínku i s vlajkou a jsme opět namydlení. V poslední řadě musí být vlajka dosažitelná. Musí to být nějaký významný podnět, který ale zároveň je vždy po ruce. Pokud si jako vlajku zvolíme pojídání dobré rybízové zavařeniny od babičky, tak je to adekvátně výrazný podnět, ale z bezpečnostních důvodů je zapotřebí nosit u sebe stále lahvičku této zavařeniny pro případ, že by se něco přihodilo. Zavařenina od babičky je navíc trochu nevhodná proto, že už je svázaná se vzpomínkami z mládí, takže by se mohla překrývat a nebo splývat (nebudeme si v budoucnu jisti zdali jsme po oné události zavařeninu jedli a nebo jsme jí jedli jindy). Takže jakou vlajku konkrétně vybrat? Potřebuju pár dní na to, abych vymyslel vlajku, která by byla více použitelná a to samé doporučuji i vám. Je třeba vybrat dobře a proto je lepší nechat to projít hlavou. Příkladem promyšlené vlajky může být přečtení horoskopu. Vždy když se stane podstatná událost, přečtete si svůj horoskop na následující týden. V čem je promyšlenost? Horoskop je pokaždé jiný, takže vám jednotlivé vzpomínky nebudou splývat, ale zároveň je to jasné kategorie. Navíc lze horoskop přímo propojit s danou vzpomínkou. Ovlajkovaná vzpomínka tak může být s vlajkou pevně provázána (čím větší provázanost, tím větší spolehlivost). Celá ovlajkovaná vzpomínka tak může být třeba: "Zastřelil jsem svojí sousedku ve středu odpoledne. Ve čtvrtek jsem si přečetl horoskop a bylo v něm, že má žena ve znamení ryb bude mít tento týden jen málo porozumění, což mi připadá trefné, protože byly největší kamarádky.". Nesmíte si však číst horoskopy i mimo významné události, jinak se pak budete divit že vám k nim chybí druhá část vzpomínky. Dalším nápadem na vlajku je, donutit se při každé významné události k opačné emoci. Pokud se stane něco strašného, tak si třeba od okolí vynutit, aby vám řekli nějaký dobrý vtip. Vzpomínka se totiž ukládá v závislosti na tom jak moc je emočně nabitá. Pokud prožijete silnou emoci a zároveň (se alespoň pokusíte i o) její opak, tak je pravděpodobné, že si to tak i zapamatujete. Jaké jsou nevýhody vlajkování? Veškeré moduly, které stojí mimo vědomí k tomu mají svůj důvod. Vědomí má velmi omezenou kapacitu (operační paměť) a proto je zapotřebí aby bylo co nejčistší (není to úplně přesné sdělení, protože vědomí má velkou kapacitu, ale potřebujeme ho vždy využívat naplno, jinak strácíme oproti ostatním). Proto nám z očí nepřichází informace o všem co vidíme ale jen o důležitých věcech. Proto když sedíme v hospodě, tak neslyšíme všechny rozhovory, ale jen ty co jsme na ně zaměřeni. Pokud si do vědomí umístíme takovouhle aplikaci na ověřování vzpomínek, bude nás to zatěžovat, sníží to naší výpočetní kapacitu (ve chvílích užívání té aplikace - tedy př práci se starými vzpomínkami) a navíc nás to okrádá o čas. Vlajkování při zapamatovávání (a do jisté míry i ověřování vlajky při vzpomínání) aby bylo úspěšné, musí být dotované adekvátním množstvím našeho času. Je třeba si sednout a poctivě a soustředěně se na to zamyslet, jinak se nám vlajka časem zapomene, protože nebude považována za významnou informaci.

Asi si kladete otázku, zdali je možné, aby mé vzpomínky byly někým vymazány? Odpovídám ano. Pokud je možné něco nového nahrát, pak je i možné něco starého vymazat. Je však vymazat a vymazat. Věřím, že se to má jako s počítači. Pokud na počítači smažete soubor, tak se ve skutečnosti nesmaže, ale pouze se označí jako smazaný a není s ním dále počítáno (Trvalé smazání je samozřejmě taky možné, ale to už je mechanická záležitost. Mimochodem následující kapitola knihy.). Stejně tak by se to mělo dít i v mozku. Sami víte že si občas vzpomenete na něco co jste si mysleli, že už jste dávno zapomněli. Však se říká co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Navíc občas víme, že něco víme, akorát to nedokážeme z paměti vydolovat. Vlajkování (opět velmi čistě teoreticky) pomůže i s tímto problémem. Vraťme se k příkladu s mrtvou sousedkou. Řekněmě, že jsme ji z nějakého důvodu zabili (jistě si to zasloužila) a poté nám někdo z hlavy smazal tuto událost. Pro jistotu třeba také smazal celou sousedku. My později musíme pojmout podezření, že nám bylo manipulováno s pamětí (Bez toho to nejde. Leda že by jste si vždy třeba jednou za půl roku kontrolovali celou paměť, zdali v ní nejsou trhliny.) a na základě podezření by jste začli pátrat. Sedli by jste si pohodlně do křesla, dali ruce na opěrky, zavřeli oči a jeden po druhém přebírali všechny horoskopy ve vaší hlavě, až by jste narazili na jeden, který nemá návaznost. Buď by jste tak zjistili alespoň, že vám opravdu něco chybí a nebo by se vám podařilo přes údaje z toho horoskopu proniknout až do té smazané vzpomínky a postupně ji celou zrekonstruovat (Aha. Manželka se mnou měla nesouhlasit, ale proč? Aha. Kuli své kamarádce. Ale jakou měla kamarádku? Bydlela někde blízko. Aha. To byla naše sousedka. Ale proč jsem si jí uložil? Za ty její kecy občas zasloužila ránu sekerou. Aha!).

Stejně ale tu máme stále stejný problém jako ten proč naše společnost nedokáže vyřešit romské problémy. Naše řešení jim je k ničemu, protože nejsme oni. Pokud čtete tento článek a skutečně se zajímáte o to jak svou paměť ochránit, tak pravděpodobně stejně nejste tak sugestibilní či hypnabilní, aby bylo možné vám s pamětí manipulovat.


9 - Eric Kandel - pilulka na zapomínání a zapamatování. Kandel zjednodušeně rozebral neuron a podíval se, jak se v něm ukládá informace. Narozdíl od předchozí kapitoly se nejedná o celé komplexní vzpomínky, ale o opačný pól - tedy jednotlivost v jednom neuronu. V porovnání s počítači by se jednalo asi o byte. Možná ale spíš je to o málo větší než byte, protože se jedná o číslo, nikoli jen jedničku a nulu. To je mimochodem důležitý rozdíl protože narozdíl od architektury počítačů které znají jen ano či ne pracuje mozek na podkladě fuzzy logiky - umí počítat s neurčitostí pojmů, což právě může být to číslo vyjadřující sílu vazby ("ano, ale asi jen na 67%"). Kandel našel chemikálii, která sílu zapamatování stanovuje (v rámci soutěžení pak vyráběl superslimáky pamětníky, kteří své schopnosti srovnávali s muškami octomilkami v tuningu z konkurenční laboratoře). Kandel poté založil soukromou společnost, která vyvíjí dva typy prášků. Jeden co podporuje chemikálii a tím zlepšuje zapamatovávání i vybavování a druhý co chemikálii blokuje a tím zhoršuje či likviduje zapamatovávání. Nutno o paměti dodat, že krátkodobá paměť se uchovává evidentně jinak. Krátkodobá paměť je více dynamická. Údaje se fyzicky neukládají, ale krouží v mozku, dokud jsou potřeba. Podobá se paměti RAM v počítači. Přístupová rychlost do krátkodobé paměti pro čtení i zápis je rychlejší, než do dlouhodobé, která více připomíná pevný disk. Paměť RAM je ale závislá na napájení. Jakmile se počítač vypne, tak je její obsah ztracen. Pokud pominu případ, kdy člověk již není k užitku, tak se narozdíl od počítače nevypíná. Pouze čas od času spí. Ve spánku se krátkodobá paměť čistí a to co je shledáno jako významné, tak se ukládá do paměti dlouhodobé. To je právě chvíle účinku zapomínacího prášku. Pokud se prášku podaří zablokovat chemikálii, tak se zablokuje zápis do dlouhodobé paměti a informace, které jsou posílány na uložení, se ztratí (v tomto případě fyzicky a na pořád). Pilulka na podporu paměti je bez debaty plus pro společnost. Může nám pomoct v boji s chorobami, které současně nemůžeme vyléčit. Případně dokonce zlepšit naše běžné fungování ve škole, práci i osobním životě. Pilulka na zapomínání je však potenicálně velmi nebezpečná. Narozdíl od mazání paměti v minulé kapitole tu máme dvě znepokojení navíc. První je fakt, že pilulka by paměť mazala na trvalo. Softwarové řešení v tomto bodě není možné. V hlavě není místo, kam by se před pilulkou dala vzpomínka schovat. I kdybychom jí nějakým způsobem kódovali jako dovednost a ne jako vzpomínku, tak by nám to nepomohlo. Jedinou šancí je před zahájením spánku vypsat obsah krátkodobé paměti do externího zařízení (papír) a ráno zase nahrát. Koneckonců mnoho lidí si beztak píše deníček. Občas však nemáme možnost si psát. Druhý problém je v tom, že pilulku do sebe můžeme dostat mnohem snáze, než když by nám někdo mazal paměť tak jako tomu je v minulé kapitole. Polknutí je rychlé a dokonce ani nemusíme vědět, že něco takového polykáme. Pozitivní je, že pilulka nemůže být zacílena na konkrétní vzpomínku. Postihne vždy celou paměť. Konspirační teoretiky již jistě napadá využití pilulky v tajných službách, ale autorka uvádí moc pěkný příklad, který mně také hned napadl. Otec zneužije dcerku a potom jí dá prášek. Ráno jsou všichni opět šťastní a jede se dál. Stává se v našem životě, že nás čas od času něco bolí. Je to nepříjemné. Jdeme proto do lékárničky, vezmeme si prášek a do rána to přejde. V čem je psychická bolest odlišná od psychické? Někoho víc bolí pohlavek a někoho zase nevlídné slovo. Pilulka Erica Kandela by mohla být v každé lékárničce v každé domácnosti. Mohli bychom si tak pomoct, kdykoli by nás něco bolelo nejen fyzicky, ale i psychicky. Nechtěl bych mít doma takovou pilulku.


10 - António Egas Moniz - lobotomie. Lobotomie je občas užívané slovo. Doporučujeme ji přátelům, kteří právě vyjevili svůj nízký intelekt a nebo přátelům, co nás naštvali. Jenže co to je? Autorka si poslední kapitolu nechala k tomu, aby popsala další hardwarový zásah do našeho aparátu. Tentokrát nikoli chemický ale mechanický. Vidím to jako docela běžný lékařský vývoj. Když jste kdysi měli v noze nějakou šířící se nemoc, musela noha pryč. Později se lékaři naučili rozlišovat v čem je problém a v čem ne a tak vám mohli uříznout jen tu část, kde se problém vyskytl. později věda pokročila tak, že se zjistilo jak nemoc funguje a proto bylo možno ji léčit. Nakonec umíme vyrobit nohu náhradní. Nejdříve jen dřevěnou, sotva použitelnou, ale dnes už i vysoce funkční elektronickou. Technicky tak vyspělou, že beznohým může poskytovat i efektivnější pohyblivost, než nohým. S lobotomí či spíše psychochirurgií jsme v bodě jedna, možná dva. Počátky připomínají běžný způsob opravy televizoru při špatném obrazu. Musíte do televize několikrát praštit z různých stran s určitou nadějí, že se obraz přestane zrnit. Moniz měl "ty koule" na to, aby zkusil podobný postup při opravě psychických poruch u docela živých lidí. Sehnal si pacienty, otevřel kapotu a zkusil tam do něčeho říznout. Poté sledoval výsledky. Efektivita jeho postupu není nijak uchvacující. Něco to ale evidentně dělalo a někomu to pomohlo. A proto se obor rozvíjel. Dnes jsme na tom tak dobře, že víme která součástka v mozku vyrábí úzkost. Můžeme jí proto odpojit z provozu. Časem jistě zjistíme i přesné lokalizace dalších mozkových center a tak budeme schopni odpojovat i další chybující místa. Předpokládat lze, že vývoj bude pokračovat obdobně nadnesenému vývoji léčby nohy. V náhradních součástkách se stále více a více přibližujeme středu naší hlavy. Umíme dělat naslouchadla pro neslyšící a ve hře začínají být přístroje pro umělý zrak na bází kamer. Navíc vozík pro invalidy ovládaný myšlenkami, který je vyvíjen v Izraeli umožňuje zčásti nahradit přerušené nervové spoje. Navíc elektrodami v mozku lze stimulovat různá centra a vyvolávat tím v mozku různé obsahy. Časem snad vyvineme i tak nějak funkční náhražky jednotlivých částí. Filosoficky by tam někde mělo být něco malého, do vyrábí duši a nebo vědomí (i když vědomí je dost možná skládaná funkce, která je tu z toho důvodu, že je tam dostatek součástek zapojených v kruhu) a tyto kousky nepůjdou nahradit nikdy, neboť v tu chvíli už by se změnil uživatel těla. Zrovna třeba úzkost a další emoce by nemělo být až tak složité vyrobit. Leda senzor co by je aktivoval je problematický. Ještě si dovolím poznámku o tom, že je dokud náhražky nemáme, tak je zapotřebí abychom chybějící díly nějak kompenzovali. Pokud někomu chybí úzkost, měl by na to vědomně myslet a v adekvátní situaci se chovat tak jak by úzkosti odpovídalo, neboť jistě všechny části našeho mozku mají svůj smysl i když ho třeba nemusím tak úplně vidět.



Komentáře k článku:
Vaše jméno:
písmeno kvé:
----------
Live Chat Software (poskytuje spojeni na jabber) by Olark