start | Co jsem zřel
Co jsem zřel - deníček ze sjezdu Loiry
krátký odkaz - t.zvb.cz/t/loira
podčlánky:

tagy: cestování


Nutno věnovat památce Zdeňka Šmída † 9. dubna 2011

obrazek

Nějak se to rýsuje. Raděj si budu psát deníček. Jsem Tomáš. Mým zaměstnáním je studium. Většinu času tak trávím doma u počítače, kde se můžu v
poklidném lelkování schovávat před tím ošklivým světem tam kdesi za oknem. Postihla mně však dosti nepříjemná záležitost. Jako mladý, pěkný, studovaný
a nadějný jsem relativně vysoko v žebříčku moderní společnosti. Bohužel na postup na další level potřebuju někam vycestovat a potom si dát na facebook
fotky, aby všichni viděli, že jsem tam byl. Jedině tak se mohu stát lákavější k rozmnožování pro případnou samičku. Dlouho jsem se vyhýbal splnění této
povinnosti a o to více mně vadilo, když nevyřčený tlak okolí se nadále zvyšoval. Třeba to znáte. Všichni kolem vypráví kde byli, cpou vám různé
cizojazyčné moudra a nebo se tváří důležitě, když po pohledu do kalendáře odmítají schůzky, protože tou dobou "budou mimo republiku". Do toho kamarád,
který mi s určitou šetrností v hlase sdělil, že v mém pokoji nemůžu najít sebe a to ani za předpokladu, že několikrát denně vyrážím na výpravu do
kuchyně a cestou se vidím v zrcadle. Dobrou zprávou proto pro mně bylo, když se mi naskytla příležitost vycestovat s jistým komfortem do relativně
bezpečné země nedaleko od domova. Nabídku jsem přijal a šel se sbalit.

Vodák Petr a Vodák Pavel jsou vodáci. Hodilo by se říct vodáci tak jak je znám ze svého mládí před dvaceti lety. Spíše by se řeklo vodáci tak
jak je znám z vyprávění ze svého mládí před dvaceti lety - tedy z doby, kdy naše země byla dvakrát tak dlouhá a na různých místech ji obývali sovětští
vojáci. Jsou zvyklí nasednout na loď a jet na ní tím směrem, kam řeka teče. Když jsou unavení, tak si najdou křoví, kde rozdělají oheň a postaví stan,
v němž přespí pokud bude z mraků kapat a nebo vedle něhož přespí za předpokladu, že bude noc suchá. Libují si ve vysedávání u vody a jejího pozorování.
Noc je pro ně špatná, pokud během spánku neslyší, jak řeka teče. Ráno, dříve než cokoli jiného, ze stanu či z vedle stanu vybíhají, aby se přesvědčili,
že řeka je pořád ještě na svém místě a že už se na ně třpytí, jak je zase bude moci svézt. Vodáci ražení vodáka Petra a vodáka Pavla nemají rádi, pokud
je řeka nesvobodná. Za jejich časů bylo takových řek nespočet. S přibývajícím časem se však mnoho řek domestikovalo. Vyrostly na nich jezy a hráze.
Jejich směřování se často korigovalo koryty. Jet po řece korytované je podobné jako cesta osobním vozidlem v létě do Chorvatska po dálnici. Téměř se to
nehýbe a cesta je stále rovná. Marně tak vodáci nad mapou zvětšovali svůj rádius, aby nalezli řeku, co teče tak, jak je jí libo. Nakonec se jim povedlo
najít řeku vzdálenou asi 950Km. Jedná se o Loiru ve Francii. U nás po řekách jezdíme s loděmi, ale svobodomyslní Francouzi nechtěli svůj majetek
jakkoli spoutávat a tak si raděj kolem postavili kanály, na nichž si svou vnitrozemskou námořní dopravu bují.

Podstatným kvalitativním faktorem cestování pravých vodáků je láhev. Láhev neobsahuje vodu i když by se to tak mohlo z názvu vodáctví na první
pohled jevit. Čirá tekutina je vodákům nepřítelem. Nejvýše hodnoceným zbarvením obsahu láhve je zelená barva. Dokud je láhev plná, lze soudit, že sjezd
řeky nebyl ještě zahájen. Pokud je v láhvi tekutina, je cesta dobrá a neexistuje nic, co by vodákům mohlo zapříčinit špatné pocity. Pokud je láhev
prázdná, tak se znenadání všechny další okolnosti odkudsi vynořují (psycholog by řekl asi že z bezvědomí). Vodáci s prázdnou láhví náhle moknou, pokud
jim prší na hlavu, slyší, že je kytara rozladěná, cítí, že slunce jim během poslední plavby přetřelo záda a krk na červeno. Nejčastější psychickou
obranou integrity vodákovy mysli je pak hledání příčiny všech negativních prožitků v osobnosti vodáka na druhé straně lodi. Další plavení je proto pro
oba členy posádky znepříjemněné zbytečnými konflikty. Zvláště dobře to vyplouvá na povrch v případě děravých lodí, kde přední vodák (zvaný háček) je
osočován zadním (zvaným kormidelník), že nestíhá houbičkou vylévat vodu ven z lodi dostatečně hbitě a v rámci stejného času je zadní vodák osočován
předním, že ho jeho řidičské schopnosti nadále neopravňují držet kormidlo, protože se nedokázal vyhnout kamenu o kterém byl předem zcela jasně
informován. Čára ponoru takové lodi stoupá přes kritickou mez boku lodi a loď se nadále místo dopředu začíná stále rychleji pohybovat směrem dolů. Čára
ponoru se zastavuje zhruba ve výši ramen, neboť loď záhy dosedá na dno řeky. Situaci může zvrátit příjezd další záchranné lodi, která vodákům poskytne
svou láhev. Oba vodáci se z láhve napijí a tím ukončí své spory. Nadále sice sedí v lodi, o které se pozorovatel ze břehu může jen domnívat, ale
situaci již berou s humorem a vesele spolu situaci rozebírají, zatímco nepřivázané věci pozvolna opouštějí úložiště, vyplavávají na hladinu a zahajují
tak svou individuální plavbu. Negativnímu naladění lodi je někdy možné se vyhnout také tím, že jedna další láhev se přeřadí ze skladiště do konzumace a
nadále je vykazována jako otevřená. Tím se obnoví hladina alkoholu v krvi a je možné pokračovat cestu směrem do moře. Problém vodáka Pavla a vodáka
Petra je v tom, že jejich tělesná hmotnost v součtu neumožňuje, aby jejich loď byla lahvemi vybavena dostatečně na celou desetidenní plavbu.
Potřebovali proto někoho, jehož úkol se ponejvíce podobá nasazení Italských občanů v USA v době prohibice. Do této situace jsem se dostal já. Lákavé
pro mně bylo, že v mezičasech, kdy vodáci budou vypíjet zásoby v podpalubí kanoe, mohu já svobodně popojíždět s motorizovanou likérkou po okolí řeky.
obrazek

Vodák Petr je tlustší důchodce, menšího vzrůstu než vodák Pavel. Před důchodem se věnoval montování nákladních automobilů. Petr nepoužívá slovo
součástka, protože je zná všechny a tak může každou jednu z nich označovat slovem, které pokaždé neznám. Je to ošlehaný tramp, který se dokáže vyspat v
Daewo Tico a na vodě si vystačí s jedním párem ponožek. Je skromný a veselý. K jídlu si s sebou veze kus špeku a mandlový likér. Vodák Petr je jediným
člověkem, který se dal zlákat na původně Pavlův podnik.

Vodák Pavel byl iniciátorem celé akce. Jedná se o tlustšího důchodce a inženýra, který produktivní léta trávil výrobou vysokých pecí a po
revoluci podnikáním. Ze dvojice vodáků je Pavel tím více líným. Do aktivity se dostává v zápalech cholerismu ve chvílích, kdy něco nefunguje tak, jak
vodák Pavel chce. Například pokud půdorys kotlíku má větší poloměr, než otvor v sudu, pokud kovový hrníček není tam, kde si Pavel myslí, že by být měl
a nebo pokud dva šroubky opustí Pavlovu ruku ve chvíli, kdy Pavel si stále ještě přeje je držet. Následně se šroubky rozdělují a každý z nich rychle
zaujímá odlišné postavení pod sedadlem řidiče, čímž zahajují hru na schovávanou a to aktivizuje Pavlův mozek ještě jednou tolik. Pavel je dnes už starý
na to, aby zničil vozidlo za to, že se v něm schovávají jeho šroubky a tak už jen nahromaděnou energii vypouští ústy v podobě nevybíravého slovníku,
kterému Francouzi naštěstí nerozumí a tím se definitivně snižuje jeho nebezpečnost naší výpravě. Slovník je obecně problémem páru vodáků. Pavel umí
plynně pouze německy a pouze nadávat. Bohužel Francouzi od určitého roku (a pak pro jistotu ještě jednou od jiného roku po dvaceti letech) nemají
němčinu rádi. Petr na tom není lépe. Ani jeden z nich tak nemá naději se v rámci Francie obstojně domluvit. Mimo to všechno je mi také Pavel biologicky
otcem.

Já jsem psycholog. To znamená, že se neumím a dost možná se nikdy nebudu živit rukama. Vím, že voda na jezu teče podobně, jako se uvolňuje
nahromaděná agrese a že klobouk vodáka Pavla má ve středním řezu podobu Gaussovy křivky. Nejsem ani tlustý, ani v důchodu. Naopak se i po čtvrt století
cítím stále mlád a směle vykukuji s očekáváním co že mi ten život ještě nadělí. Žiju doma s robotem, který mi pomáhá vyřizovat některé konverzace tak,
abych s živými lidmi nemusel zbytečně přijít do styku. Mnoho času trávím hraním počítačových her, které mi umožňují trénovat jistě potřebné dovednosti
jako je zabíjení mimozemšťanů nebo zabíjení komunistů. Vezu si s sebou vše co na tramp potřebuji. Tašku plnou knih, jejichž vědomosti chci dostat z
papíru do hlavy, dále notebook, hrníček, deštník, šálu a fajnovou košili, aby si mně západní evropané neřadili do skupiny k Petru a Pavlovi. Zapomněl
jsem si holicí strojek.



29.6. středa
Vyrazil jsem z Prahy obývacím vozidlem s vodákem Pavlem a za sebou jsme si na vozíku táhli plastovou loď. S cílem ve Francii, kde záměrem mám
číst, psát, poznávat a přemýšlet. V plánu mám zbavit se v městu Digoinu vodáka Pavla i vodáka Petra tím, že je na přivezené lodi odešlu směrem dolů po
řece Loiře. Poté čas budu mít jistě i na navazující aktivity jako je okouzlování mladých Francouzek. Po čtyřech letech francouzštiny na gymnáziu si
totiž pamatuji velmi dobře větu "komu patří ten kapesník?" (Je to jediná věta, kterou si pamatuji, ale jako psycholog vím, že důležité je jen to s kým
se srovnáváte - já oproti našemu třídnímu profesoru, který uměl říct pouze sněhulák, se cítím téměř jako rodilý mluvčí.). Prvotním cílem naší cesty je
nabrat v pošumaví vodáka Petra. Zároveň u něj chceme na čtvrtek přespat. Cesta proběhla bez potíží. Vedl nás pan navigace, kterému oba důvěřujeme. Já,
protože je to stroj a Pavel, protože pan navigace má jako jediný mapu, kde Jugoslávie je již rozdělená (ale mapy nové mapy panu navigace nekupuje
"protože je to drahý a ty silničky se stejně nezměněj").
Vodáka Petra jsem viděl ten den poprvé a tak jsem ani přesně netušil co je zač. Byl jsem předem informován, že je vlastníkem psího spřežení a tak jsem
předpokládal, že jedeme na nějaký statek, kde psi mají mnoho možností k výběhu na rozsáhlém pozemku. Petr nás přivítal srdečně ve svém pravděpodobně
domě, oblečen jen do trenýrek a podobně učinila i jeho podobně oděná žena Helena. Petr a Pavel si vzájemně potřásli rukama a popřáli si tak navzájem k
svátku, který ten den měli. Nevelký pozemek byl zcela zaplněn drobnou chatou a velkým množstvím různého harampádí, které bylo úhledně srovnané do
kupiček. Vnitřek chaty byl zaplněn podobně. Věci, které se jednou budou hodit byly uloženy na všech místech, kromě základní průchozí cestičky mezi
dveřmi a postelí. Petr vehementně hájil své skladiště jakožto prospěšné a vedl nás z bytu ven, aby se mohl pochlubit svým druhým domkem, který kdesi
získal a nyní ho na zahradě uchovává rozložený. Petrovo psí spřežení složené z rodiny psů husky žije dvojgeneračně - rodiče uvnitř domku a potomci
venku, každý ve vlastní králíkárně. Jsou to velmi milí a přátelští pejsci. Také přítulní a mazliví. Chtěl jsem si u Petra hned z kraje vydobýt uznalý
respekt a proto jsem dorazil v tričku Karlova universita založena 1348. Tričko jsem odložil večer do špinavého prádla, neboť letopočet i název mojí
školy byl přes chlupy již jen stěží čitelný. Po setmění jsem se ještě šel projít, jak mívám ve zvyku, a narazil jsem na hrozně pěkně osvětlený night
club. Nebylo to však ještě v zahraničí a tak se o tom nebudu déle rozepisovat.
obrazek
obrazek



30.6. čtvrtek
Petr si v rychlosti sbalil (odhrnul pár věcí na hromadu do prostoru a pak z nich vyházel to co nebude potřebovat) a mohli jsme vyrazit. Cesta
byla dlouhá a dokonce i pro mne pak už dost nudná. Ležel jsem skryt vzádu v autě (skryt, potože auto smí legálně odvážet jen dva lidi) a neměl jsem tak
moc velký výhled. Nemohu vám tedy předat o cestě nějakou obsažnější informaci a tak jen objektivně. Německo je nevelká průmyslová lokalita západně od
naší republiky. V Německu se cestuje po dálnici, která není placená. Německo je celé v lese. Na jedné straně do lesa po dálnici vjedete a když potom na
druhé straně Německo opouštíte, tak z lesa zase vyjedete. Jedním z mála obzvláštnění jízdy Německem je list vrtule větrné elektrárny, který na
některých místech mává řidičům přes stromy. Čas od času potkáte benzínovou stanici, nebo odpočívadlo. Jistě jsem žádal zastavit na obou, abych si poté
mohl odškrtnout poznání nové země. Kratší zastávkou bylo odpočívadlo. Němci zdáse zvládají dělat z automobilů vše a tak jen zřídkakdy svá vozidla
opouštějí. Dokládám to příkladem popeláře, který má na autě zařízení podobné silným pažím. Přijede předkem k velkému kontejneru, nabere ho a obratem si
ho přes hlavu hodí do úložného prostoru na zádech. Následně může ještě provést zrychlenou kontrolu odpadků, neboť značná část se jich do úložného
prostoru netrefí a putují tak podél kabiny auta na zem (případně dovnitř kabiny, pokud má řidič stažené okénko). V rámci zastávky na pumpě jsem podnikl
cestu k záchodu abych shledal, že je placený a poté zpět a za kamion ke křoví, které je zatím v rámci unie zdarma. V autě už na mně oba vodáci čekali a
tak jsem jen poznamenal, že z toho Německa nebudou nic mít, když se po něm taky neprojdou. Úzký drátěný plůtek odděluje Německo podél celé dálnice od
jakési džungle.
obrazek

Naší přítomnost ve Francii jsem vzádu téměř nepostřehl, jen to začalo trochu drncat. Brzo jsme dálnici vystřídali za okresní komunikace se
zatáčkami a terénními nerovnostmi, protože ve Francii se za dálnici platí, což je nejvíce nepříjemná činnost vodáka Pavla. Cesta tak byla poněkud více
nekomfortní a častěji jsem se věnoval vyhlížení, zdali už tam budem. Konečně jsme dosáhli cíle své cesty. Pan navigace nás dovedl před kostelík na
náměstí v Digoinu a tam se odmlčel. Vykukovali jsme z auta na všechny směry, abychom na některém z nich zahlédli řeku. Marně jsem vodákům vysvětloval,
že jsem tu předevčírem (google street view) byl a že cestu k řece znám, protože jsem se rozhlížel z mostu. Řeku jsme nakonec odhalili a po několika
pojížďkách jsme se rozhodli zabydlet na místním parkovišti pro karavany. Cestování jsem asi stále ještě na chuť nepřišel. Petr mi sice oponoval, že mám
šanci vidět mnoho nových věcí jako například zde most pro lodě, ale co to je za novinku pro mně. Ještě v úterý jsme s kamarády hráli Transport Tycoon,
kde mimoúrovňové křížení vodních kanálů je pro mně běžnou praxí.
obrazek
Poslední neregulovanou řeku v Evropě jsem si představoval pravda trochu jinak i když možná byl můj dojem trochu zkreslen tím, že jsme na ní koukali v
prostoru města. Nebyl jsem si zcela jist, zdali jí mohu přiřadit přídomek divokosti. Asi už jsou přeci jen oba vodáci ve vodáckém důchodu. Pro jistotu
jsem se Pavla zeptal kterým že směrem ta řeka teče.

Francie je zajímavá tím jak je zabydlená. Všude něco je. Domek, pole, parčík, pódium divadla pod širým nebem. U nás není až takový problém
najít místa, kde nic není. Asi máme míň obyvatel. Docela dost mi Francie připomíná jednu mapu v Operaci Flashpoint. Jmenuje se Anjou 1944. Taky plná
všeho možného a přitom velmi pěkná a útulná. Osobně to mám rád. Ta krajina je taková hotová. Akorát se divím, že se jim to neseká, když mají na mapě
tolik itemů. S větší dohlednosti se mi Anjou trhalo dost. Po setmění jsem se byl projít, jak je mým zvykem.
obrazek



1.7. pátek
Dnes se vodáci dali konečně do pohybu. Dotankovali jsme ještě benzín do podpůrného vozidla a u řeky vyložili loď a věci. Chtěli jsme tam také
zanechat vozík, ale nemáme klíček, takže si ho budu vozit za sebou. Neměl bych an něj zapomenout. On totiž není z auta vůbec vidět. Oba vodáci se večer
chvástali tím jak vstanou a vyrazí v pět ráno, ale své vybavování zahájili asi v deset tím, že si u lodi začali vařit rýži. No alespoň zbylo trochu
času, abych dal loď na vodu a zkontroloval, že není děravá. Prozkoumal jsem blízký přítok, ale nic zajímavého jsem tam neviděl krom dna řeky (což se v
naší domovině moc nevidí). Mezitím se k Petrovi a Pavlovi připojil nějaký Francouz s kajakem. Pospíšil si, aby svůj odjezd synchronizoval s našimi
vodáky. Pavel mu všechny otázky odkýval, takže si asi myslel, že pojedou spolu. A tak jsme se na pár dalších dnů viděli naposled (tedy v tu chvíli jsem
si to alespoň myslel).

Zpět doma jsem měl velké plány. Chtěl jsem prozkoumat celé městečko Digoin i s přilehlým okolím a také konečně začít hodně se učit a číst
knihy, co jsem si s sebou přivezl. Vybalil jsem si konečně věci, které jsem do té doby měl na kupě v koupelně, aby nepřekážely. Cvičně jsem zapnul
notebook abych si ověřil, že solární napájení na střeše funguje. Ejhle. Učinil jsem významný objev. Ve chvíli, kdy z parkoviště zmizí většina obytných
aut, je přímo na dohled Brasserie u Lily, která poskytuje nezaheslovaný wifi signál. Po následující dny budu tedy bydlet zde!
Večer jsem vyrazil na svou procházku. Koná se tu jakási slavnost přes víkend a v pátek byl u kanálu koncert. Na kanálu pak byly k vidění plachetnice se
sklápěcím stěžněm. Rozhodl jsem se, že bych si mohl trochu socializovat své já tím, že bych se zúčastnil poslechu koncertu. Vrátil jsem se domů pro
knihu a šálu. Poté jsem si sedl ke koncertu pod strom, maskoval se knihou za intelektuála a číhal jsem napjatě zdali některá z dam upustí kapesník, na
jehož původ bych se poté mohl doptat. Bohužel nic takového nenastalo a mně byla zima, takže jsem se časem odebral zpět do bezpečí plechového příbytku.
Taktiku je třeba vypilovat. Příště asi musím přinést kapesník svůj a poté dělat jako že jsem ho našel a hledám majitele. Škoda, že jsem si nevzal z
domova nějaký krajkový aby vypadal jako že ho ztratila rozpustilá slečna. No nevadí. Budu improvizovat.
obrazek
obrazek



2.7. sobota
Slavnost v Digoinu mi jistě umožní mnoho sociálních kontaktů. První z nich jsem zahájil cestou na záchod. Poznamenat musím (kupodivu vážně), že
Francouzské veřejné záchodky jsou důležitou oporou veřejného života. Jejich podobu jistě znáte. Z jedné strany poloprůhledný pisoár a z druhé strany
jednoduchý turecký záchod. Před kabinkou jen kohoutek na opláchnutí rukou. Primitivní, levné, v podstatě bezúdržbové. Takový záchodek pak umožňuje na
náměstí konat mnoho věcí z veřejného života ať už oficiálních, či méně oficiálních. U nás by jste při organizování akce museli pronajímat mobilní
záchod což stojí jednak čas a také peníze. Organizace čehokoli je proto složitější. Takové záchody mimo jiné umožňují i fungování toho nedalekého
zdarma parkoviště pro karavany, což následně zvyšuje přívětivost města pro turisty a následně obrat místních podniků, které z turismu žijí. U nás
zkrátka každý hraje pořád jen na sebe a tak je pro nás něco takového sci-fi. Cestou na záchod jsem postřehl konání čehosi, čemu rozumím jako offline
aukro. Lidé si navzájem prodávají co už nepotřebují. Zdá se, že tihleti Francouzi nežijí moc na síti, ale preferují život v reálném světě. Zvláštní
lidé. Všiml jsem si toho i jinde - například ve městě jsem potkal dvě agentury nabízející práci, či dvě realitní kanceláře. Obojí s inzeráty
rozvěšenými ve výloze. Ono vůbec se zdá, že tu tak nějak funguje více drobné podnikání. Soukromé praxe, krámky, mnoho kadeřnictví. Nepamatuji se, že
bych narazil na nějaký řetězec. Snad samoobsluha coop. Odpoledne se ve městě začalo schylovat k nějaké diskotéce, či sobotní městské slavnosti. Vyndal
jsem ze skříně košili a ze šály vysbíral co jsem nasbíral včera opřen o strom. I ten beďar co mám na čele začíná zase vypadat k světu a tak se zdálo,
že večer se dobře vyvíjí. Do toho dorazila krátká textová zpráva, že se s vodáky sejdeme v šest hodin u mostu v Bourbon-Lancy.

Zabalil jsem tedy košili i šálu, pozavíral skříňky a vydal se pozvolna na cestu. Konečně jsem si mohl trochu užít řízení. Řídit velké stroje
mne vždy naplňuje radostí. Psycholožka mi řekla, že to je tím, že mám malý penis, ale dodnes nechápu, jak to mohla poznat. Čekalo mně příjemných 30
kilometrů podél řeky (které jsem potřeboval zvládnout za 20 minut). Úzké uličky a kamenné domečky Francouzských vesniček jsou skutečně malebné. Pořád
mi to připadalo povědomé, až mi došlo, že to je přesně krajina jako jsem projížděl ve Francouzské etapě ve hře Colin McRae rally 2. Naladil jsem na
mobilním zařízení znělku ze seriálu Kobra 11 a s libostí jsem řezal zatáčky. Po čase se na mně začal lepit nějaký peugeot. Řekl jsem si, že nějaký
peugeot mně přece nebude předjíždět a zařadil jsem pětku. Na rovinkách a mimo vsi mi dýchal na záda, ale na železničních přejezdech a na kruhových
objezdech jsem vždy nabral poctivý náskok. Očividně měl v kalhotách a zbaběle ubíral rychlost. Na smluveném mostě jsem byl v dosti obstojném čase.
Vystoupil jsem z auta a vydal se na most vyhlížet plavidlo. Jak jsem obešel auto, tak jsem provedl zajímavé zjištění. Jednak mám za sebou vozík a
jednak jsem také peugeot. Snad bych mohl příště nasadit výletnější tempo a více si vychutnávat krajinu.

Zajímavá je prozíravost Pavla. Vešel do auta a vzal si nové sandály do vody. Petr mi pak vysvětlil, že ho Pavel vyloučil z lodi, aby se sám
pokusil překonat složitý úsek. Dole však ze složitého úseku vyplavala výbava lodi po částech, následována Pavlem, pádlem a lodí samotnou. Pavel ztrácí
na vodě boty s jistou pravidelností, aniž by záleželo na tom jaká řeka se jede a proto si s sebou bere vždy dva páry vodních bot.
grafická reprezentace příhody s botou

V následném čase jsem zaznamenal první závažné kulturní odlišnosti a to dokonce v naplňování základních lidských potřeb. Už během předávání
zásob vodákům se mi zkrátka začalo docela dost chtít. Hned po odjezdu lodi jsem tedy urychleně odstavil vozidlo na parkovišti za mostem, odmotal si
kousek toaletního papíru a vyrazil cestičkou, co vedla směrem od civilizace. Jenže tady v té útulné Francii všude něco je. Pole, ohrada či zákaz
vstupu. Urazil jsem dobré dva kilometry a během toho uvažoval jak se asi cítí žena před porodem. Už už jsem se dobíral k názoru, že asi půjde o případ
na císařský řez, když jsem konečně našel kousek volného křoví. Pavel mi to o pár dnů později chválil, že prý také rád déle a pečlivě vybírá, kam to
složit. Prý trochu jako kukačka. Každopádně jsem byl za svůj výlet bohatě odměněn. Na konci cesty jsem našel místo, které bylo naprosto ideální k mému
dalšímu ubytování. Maličký kus cesty na zaparkování a o 50 metrů dál malebná zákruta řeky Loiry plná všeho možného živého. Vrátil jsem se pro auto a
zaparkoval. Až mi bylo později divné, že mně někdo nevyhodil, jak tam bylo krásně.
grafická reprezentace cesty k vodě (bohužel ne až od hlavní silnice)
obrazek



3.7. neděle
Před sebou jsem měl celý den a půl na mém kouzelném místě. Rozhodl jsem se, že neděli strávím na místě a v pondělí se vydám do města za účelem
opalovacího krému, balení párků a balení Francouzek. Lebedil jsem si na kusu trávy s nohama v řece a četl si o tom jak je možné zneužitím bugu softwaru
podstrčit člověku falešné vzpomínky, když tu náhle ke mně vzduchem dorazila další krátká textová zpráva. Vodáci okupují další most a krátí se jim
zásoby piva v plechovkách. Pozavíral jsem tedy skříňky, odpojil elektriku, otočil vozík a následně i celé auto a vyrazil. Bohužel jsem tedy ani
nenafotil celou cestu ze silnice, jak jsem měl původně v úmyslu. Pod mostem už měli vodáci rozdělaný oheň, rozloženou trojnožku a uvařené kafe.
Obdrželi vyžádané tekutiny a Pavel si dal do auta nabíjet telefon. Příjemné místo pod mostem s písčinou a proudem jsem užil ke skoupání. Poté jsme se
zase rozdělili a já jsem brzo zjistil, že jsme se rozdělili na dobro, protože Pavlův telefon zůstal v autě. Mohl jsem pravda vyběhnout za vodáky a
ještě je stihnout před odjezdem. Kdo by se ale chtěl namáhat v tak parném dni. Vydal jsem se raděj pod most na své straně řeky, kde se zdálo být možné
strávit další čas. Prošel jsem to tam velký kus na obě strany a zjistil jsem že jsem konečně našel kus Francie, kde nic není. Jen oblázky, křoví,
záplavová oblast a zákaz vjezdu. Rozhodl jsem se vyrazit hledat štěstí jinde. Nasedl jsem do auta a vydal se směrem na Decize, kde je další most na
kterém bude záhodno abych odchytil své vodáky. Z auta se ve Francii místo ke spaní nenajde. Všude zkrátka něco je. Plot, soukromý pozemek, zavlažovací
zařízení. Ve Francii každá cesta někam vede. Někde končí. To je dost odporná vlastnost. Hlavně když máte za autem vozík, takže nemůžete dost dobře od
někud vycouvat. No alespoň jsem poznal Fergusovy. Je to moc milá rodina žijící na konci slepé ulice a mají dva traktory. Děda mi dokonce pomohl
odtlačit vozík, když jsem otáčel auto. Po této příhodě jsem se rozzlobil a rozhodl se zcela změnit strategii hledání. Jednak jsem se po hlavní silnici
přesunul daleko, kde mně ještě neznají, neboť mi bylo trapně a navíc jsem se rozhodl konkrétní místo hledat nožmo. Jistě pěšky nemám takový rádius, ale
aspoň si můžu projít uličky aniž bych se bál, zdali se pak dostanu zase zpátky. Zastavil jsem kousek před Decize také proto, že jsem nechtěl do města.
Samozřejmě jsem místo k svému pobytu našel téměř okamžitě. Přesto jsem pak ještě vykonal menší cestu po okolí abych zjistil, že jinde lepší místo není.
Nevím zdali celá Francie má takovýhle ráz, ale zde jsem se cítil opravdu dost hnusně. Tady v té Francii všude něco je. Neprostupný les, pozemky statku,
ohrada s krávami. Připadal jsem si jako ve vězení. Opět musím konstatovat ten problém s cestami. Jdete po cestě a ta vždycky někde končí. V lese se
rozpustí na pár menších a zanikne (nehledě na to, že les vypadá jako že tam obden luxují. Asi proto, že do něj nikdo nechodí a tak se jim nezanese).
Podél lesa zase dojdete mezi dvě ohrady a zase konec. Ani z jedné vesnice do druhé se nedostanete jinak, než po hlavní silnici a tedy autem. Ani na
kolo to moc není, protože po silnici se jezdí rychle. V naší republice máte všude cesty, pěšinky a spojnice mezi místy a tím se dostávám k té zásadní
myšlence - nedá se tu toulat. Já když musí čistit hlavu, tak jedu daleko dopravním prostředkem a pak se náhodnou cestou vracím zpět pěšky. To je tu
nemyslitelné. Ani si nedovedu představit kdybych tu měl děti, kam bych je brával na výlety. Asi jedou autem do nějakého výběhu, kde si můžou jednu
cestu projít tam a zpět. Village de Brain (zvláštní jméno. asi oblíbená vesnice zombies), kde jsem se na noc u pumpy (vodní pumpy) usadil, je pár
baráčků podél silnice, která odbočuje ze silnice hlavní a zase se na ní po pár stech metrech vrací. Je to tu malebné, ale nedá se odtud odejít jinak,
než právě na tu hlavní ulici. Je to zvláštní k čemu ta demokracie vede. Za totality jsme byli svobodnější. A ještě jednou tezí toto téma neopustím.
Podle mně to musí mít dopad i na rozmnožování. Divím se, že Francouzi ještě nevyhynuli. Přeci standardní situace - mladík dostane od rodičů první auto.
Sbalí na něj roštěnku od vedle. Chce jí autem někam v podvečer zavést, aby tam mohli trénovat kopulaci, jenže ejhle! Všude něco je. Asi na to mají
nějaké zcela odlišné řešení. Něco jako že zastaví na parkovišti u náměstí a auto přikryjí plachtou. Těžko říct.
obrazek

Po návratu k autu jsem ho tedy dovezl na nalezenou lokaci s výhledem na krásný bílý náklaďák scania a také ohradu s krávami. Jsou to
pozoruhodné mašiny sdělil mi včera vodák Petr. Samy se hýbou a dělají z kytek bílkoviny. To my neumíme a proto je jíme. Sedím u krav a mezi čtením je
pozoruji. Spásají trávu zvláštně v pravotočivé rojnici. Jinak ale nic složitého nepředvádějí. Už delší dobu mi připadá, že myšlení býložravců je tak
nějak o jeden řád za námi. Jak nepotřebovaly nikoho přelstít, tak neměli důvod aby se u nich vyvinula nějaká inteligence co by uměla řešit složitější
problémy. Leda jsem si všiml, že když vykonávají potřebu, tak zvednou ocas. Trochu jako vegetariáni.
obrazek



4.7. pondělí
Zase se mi odtud nechce, ale pokud chci vodáky v Decize zastihnout, musím být připravený kolem poledne u mostu. Ve městě jsem udělal pár
koleček a potom se mi podařilo najít místo na zaparkování. Vodáci přijeli chvíli potom a snadno jsme se v parku sešli. Jakmile se znovu telefonizovali,
tak jsme se vydali spolu na prohlídku města. Na prohlídku nechtěl vodák Pavel a stále nám tvrdil, že je zapotřebí, abychom něco snědli. Chvíli jsme to
řešili demokraticky, ale poté si Pavel znenadání sedl v restauraci ke stolu a tak už bylo trapné couvat. Restaurace byla vietnamská. Pani nám sice
nerozuměla, ale Pavel jí řekl že v Thajsku byl a že se mu tam moc líbilo a ať nám přinese nějaké jídlo. Jídlo bylo něco s rýží, ale neřeknu vám co,
protože jsme té pani nerozuměli a ona nám taky ne. Vodák Petr jídlo nejedl a tvrdil, že to je rizoto alá sputnik. Prý jako normální rizoto a uvnitř že
je pes. Po jídle bylo Pavlovi zase dobře a zatrhl Petrovi večeři. Pak jsme se zase rozdělili.
obrazek

Vyrazil jsem pryč z města a potkal supermarket Carefour. Už jsem měl pár věcí k potřebě a tak jsem zahnul dovnitř. Sám v cizím státě, hrdinně
jsem vjel s vozíkem dovnitř a za mnou se zaklaply samohybné dveře. V tu chvíli jsem již nemohl couvnout. Pomalu jsem projížděl mezi regály a kalibroval
jsem svůj úsudek na evropský sortiment. Největší strach jsem měl z toho, že přijde nějaká prodavačka, které se mně zželí a bude mi nabízet pomoc. U
regálu s opalovacím krémem, který nám chyběl nejvíc, jsem strávil asi dvacet minut a to tam měli jen dvě značky. Rozpočet jsem si dal na dvacet euro a
vyšel jsem jen tak tak. Ještě jsem jim tam pro jistotu nechal jakýsi lowendový salám. U kasy jsem se nemohl vyhnout kontaktu s živou Francouzskou.
Ihned jsem ji pozdravil dobrý den tak jako tu zdravím každého. Odvětila po francouzsku a namarkovala mi zboží. A potom mi nečekaně položila otázku.
Jenže co tak asi mohla po mně chtít? Nakupování je naštěstí v evropské unii unifikované a tak jsem mohl odpovědět "Bila kartu nemám". Vrátila mi na mé
bankovky několik mincí a já hrdě putoval zpět k vozu zaparkovanému přes dvě parkoviště za sebou, abych si prohlédl ze kterého že státu mé nové mince
pochází. Zjistil jsem, že vrácené mince jsou řecké. No ani se moc nedivím. Řekové jich teď doma už moc nemají.
obrazek

Vzal jsem pana navigaci a vyhlédl jsem si vesničku, kde bych tak mohl dnes spát. Pak jsem pana navigaci zavěsil a vyrazil opačným směrem.
Protože se mi chtělo. Nakonec jsem z hlavní cesty sjel ve vesničce co se jmenuje asi Barée, ale to jméno podstatné není. Pravděpodobně se sem nikdy
nedostanete a pokud má smysl si to jméno pamatovat, tak leda proto aby jste tu nezastavovali. Já zareagoval na směrovku Loira a románský kostelík.
Dojel jsem až k ceduli za kterou se skrývala alej podél řeky s posezením a odpadkovými koši. Na ceduli bylo napsáno a vyobrazeno vše co se tu nemá
dělat. Nápisu jsem nerozuměl a tak jsem začal studovat kresby. Čtyřkolku nemám a ani bych s ní nechtěl jezdit po karafiátu. Stejně tak nemám v plánu
podávat loď krokodýlovi (tento obrázek mně věru zmátl). Možné však je, že bych z auta vytahoval pytlíky tak jak bylo na posledním obrázku. Odstavil
jsem tedy auto a rozhodl se, že si zase projdu okolí abych se ujistil, že tu něčemu nevadím. Kousek za mnou je vlakové nádraží. Pak je tu dle cedule
pěší cesta podél řeky. Cestou sem se vydal a jak šla pořád dál, tak jsem si řekl, že dojdu do vedlejší vesnice, kde se napojím na silnici abych si
udělal vycházku kruhovou. A zase jsem se nachytal. Kilometr a půl cesty a pak plot. Strašlivá země. Být tu poutníkem je věru za trest. Vytočilo mně to
a tak jsem vjel dovnitř a auto zaparkoval na nejpěknějším místě za parčíkem. Pak jsem si vzal šálu a vydal se na procházku přes nádraží do vesnice.
Nějaké Francouzsky na terase jejich domku jsem trochu překvapil. Jednak asi kuli šále v tom horku a jednak také protože jsem přišel od nádraží z vlaku,
který ale nepřijel (že přijet měl vím jistě, protože automatická budka ho hlásila a já ho chtěl natočit kamarádovi a nahrával jsem tak dlouho, než mi
vytuhl telefon.). Konečně procházka aspoň s malým kolečkem. Ve vsi v podstatě nic není a v podstatě ani nikdo, takže mně odtud ani nemá kdo vyhnat.
Potkal jsem leda nějakého běžce, kterého popoháněla sádelnatá partnerka na bicyklu. No a taky tu nad řekou letěly čtyři labutě. Kopírovaly tok řeky a
hrozně kejhaly. Nebo to byly husy. Ale byly bílý.
obrazek
obrazek



5.7. úterý
Ještě jsem včera večer našel v autě opalovací krém, takže máme teď dva. Chtěl bych dnes už konečně udělat kus práce, takže jsem si večer budík
nastavil na devátou hodinu. Kolem půl jedenácté mně vzbudilo bouchání na kapotu auta. Podle italských frází jsem poznal, že jde o vodáka Pavla a že se
snaží hrát Francouze. Zahlédli mně z řeky a tak přikotvili, aby doplnili zásoby tekutin. Už jich tu moc nemají. Celý den jsem pak strávil na tomto
místě u řeky a tak pro vás nemám žádné zážitky, které se udály. Dokonce i kolemjdoucí byli ti samí co včera (spíš tea kolemjedoucí - autisti a
cyklisti). Akorát běžec s tlustou dámou se neukázali. Asi paní potřebovala raděj pořádně vydechnout, než zas vyjedou. Na po setmělé procházce, jak mám
ve zvyku, to hrozně kvákalo a pak sem se vracel od řeky přes kopřivy. Spát jsem šel pozdě v noci, což se projevilo na tom, že ráno byla baterka bez
energie.
obrazek

Zdá se mi krátký tuten úterkový zápisek a tak doplním postřeh o karavanu. Lepší název pro obytný vůz jsem si zatím nevžil. Bohužel karavan mi
připomíná kemp. Pavel označuje tuto auto bydlík. Ani to mi moc nesedí. Já chci škodu 1203 a nebo vw transporter. Transportéru bych pak říkal
transportér. Z hlediska přírody je zajímavé jak lidé s tímhle typem aut tvoří ještě důvěrnější spojení než s bytem či automobilem osobním. Tak jako v
mnoha jiných případech, je možné na to hledět jako na organismus. Lidi pak třeba vidět pouze jako buňky tohoto organismu. Za předpokladu například, že
lidé konzumují i vylučují uvnitř auta, tak karavan kdesi nakoupí velké množství potravin, které pak třeba několik dnů spotřebovává a pak zase někde
vylučuje nestrávené zbytky. Navíc se i přemisťuje, při jeho sledování lze mluvit o inteligentním chování a taktéž podléhá evoluci - pokud je model
úspěšný, pak jeho potomci jsou vylepšováni.
obrazek



6.7. středa
Krátká textová zpráva mně vyslala srazit se na mostě v Nevers. Snědl jsem zbývající low-endové Francouzské párky, zapevnil skříňky a chtěl
vyrazit. Ouha, slabá baterie. Vše jsem vypojil a v rámci čekání vyrazil ještě vynést odpadky. Poté jsem znovu zkusil otočit klíčkem v zapalování a ...
auto naskočilo. Zhluboka jsem si oddychl a odšlápl spojku. V tom auto poskočilo a umřelo. Zapomněl jsem, vyřadit rychlost. Znova to samozřejmě už
nenaskočilo, takže jsem si vzal knihu a čekal, až mi sluníčko dodá trochu elektriky na nový pokus. Po chvíli se tak naštěstí stalo a do Nevers jsem
dorazil jen s drobným zpožděním. S vodáky jsme jeli nakupovat nové pivo a víno, což bylo poněkud nešťastné, protože řídil cholerik Pavel. To se
projevilo tím, že když jsme nebyli po pěti minutách u supermarketu, tak začal být vytočený a párkrát zcela změnil směr. Projeli jsme mnoho benzínu a
dojeli k supermarketu na opačné straně metropole. Tentokrát bylo už nakupování příjemnější. Věděl jsem co chci i kolik by to tak mělo stát. Nakoupil
jsem proto i dárky domů - pro každého sušenku z Francie (kit kat). Také jsem našel holicí strojek. Proto znovu vypadám z dálky jako člověk a zblízka
použiju voňavku. Mohu tedy stát dnes ve městě a jít se zase trochu socializovat. Kupříkladu pokladní v supermarketu byla moc pěkná i milá (když mi
vysvětlovala že si nemůžu věci v košíku odnést na parkoviště). Na spaní jsem si hledal stanoviště poblíž centra a řeky. Měl jsem štěstí. Obrovské
otevřené parkoviště pro karavany hned u železničního mostu. Akorát mně všude tak nějak zarážel objem odpadků. Potom taky, že tu bylo vše ohořelé a že
dovnitř a ven jezdila auta s naplno zapnutými rádii a otevřenými okýnky. Po vjezdu jsem prožil aha! zážitek. Jedná se o Francouzskou osadu kočovných
Romů. Tak jak jí znám z televizních novin, když je chtěl Sarkozy exportovat do jejich domoviny (což je naivní neboť jednak nemají domovinu a jednak
budou za týden zase zpátky). Romská osada tedy vypadá stejně jako u nás, akorát je na kolech. Couval jsem nazpět vozík, nevozík. Nové místo jsem si
hledal tak, abych se večer po tmě nevracel kolem tohoto štiplavým dýmem zapáchajícího území. Říkám si pořád, že ti Romové jako rasa jsou tak nějak pár
let za námi. Chovají se tak nějak zvířecky. Jezdí s těmi puštěnými rádii, aby každý viděl, kdo je tu alfa samec a ostatní obyvatele tak v podstatě
vyzývají k tomu aby spolu o území bojovali. Což podle mně není od nich úplně prozíravé, neboť je nás víc a jsme lépe vybaveni. Kdyby přešli na
společnost řízenou zákony, tak by myslím měli jistější živobytí i když by jistě začínali na chudém postu, což asi nechtějí. Dnes tedy bydlím nakonec na
moc pěkném kruhovém konci slepé ulice a sousedi jsou starší Francouzi. Akorát pitná voda v nádrži mi zdá se dochází. Dokoupím a nebo se stavím u pumpy.
Obecně tohleto žití v obytném autě mně baví přesně tak jak jsem v mládí předpokládal, že by mně bavilo. I když jako malý kluk jsem snil o bydlení v
kamionu, kam by se vešel ucelenější dům. Skromný, útulný prostor se mi líbí a taktéž všechny ty víceúčelové přístroje tady mně inspirují. Pojíždění z
místa na místo je pak pro život nádherná výhoda. Zajímavé je, že se neschovávám tak jako ostatní karavaniéři. Mám záclonky vytažené, aby sousedi
viděli, že tu jsem, případně co dělám. Opakem je mi tu kolega co se tu (bohužel) taky dnes po mém vzoru zabydlel, kterého jsem viděl jen letmo, když
dorazil a teď se schovává někde vevnitř v krabici. Nevím zcela co z toho cestování má.
obrazek

Při noční procházce jsem prošel město křížem krážem, ale do interakce s domorodci jsem se nedostal. Noc jsem málem strávil na nádraží, neboť
pan průvodčí po vystoupení z posledního vlaku zároveň zavírá železná vrata, zatímco já jsem bloumal podél vlaku, abych se podíval jakou tu mají
lokomotivu. Zítra se zkusím více soustředit na místní populaci. Zajdu si číst do parku, kde se místní scházejí a večer bych mohl zkusit zaskočit na
skleničku do podniku, kde jsem viděl nejvíc acetiletých (to je jako náctiletých, akorát pro dvacátníky) obyvatel.
obrazek
obrazek
obrazek
Přidávám ještě ideu o tom jak pěkně tu mají zařízenou integraci postižených spoluobčanů.
obrazek



7.7. čtvrtek
Vskutku jsem si četl v tom parku. Byla zima a tak už mně to pak nebavilo a šel jsem zpátky. Náctiletí se v parku scházejí. Nikdy předtím mně
nenapadl ten paradox, že ve městě, kde není vysoká škola vlastně nepotkám ve všední den žádné studenty. Cestou zpátky dorazil pokyn k přesunu do města
Charité. Město je pěkné, historické. Kus je na ostrově mezi dvěma koryty Loiry a kus je v kopci. Mají tu katedrálu zajímavou tím, že se mi líbila.
Příjemné bylo, že jsem si trochu zavodákoval, neboť jsem Petru s Pavlem nabídl, že jim sjedu složitý úsek pod mostem. Potom se vodáci odplavili vstříc
osmnácti kilometrům zákazu táboření. To byla škoda, protože jsem opodál našel gerontopsychiatrické centrum a nemohl jsem už jim ho doporučit.
obrazek
obrazek

Nenašel jsem v městu sobě dnes dostatečně exkluzivní místo k noclehu a tak město opouštím. Bydlení řeším dnes kreativně. Vzhledem k tomu, že
tady v té Francii všude něco je, tak já budu bydlet tam, kde něco je, ale nikdo tam není. Tedy. Na místě, které někomu patří, ale ten člověk
neexistuje. Často jsme potkávali opuštěné statky. Sám jsem měl chuť zkusmo se v nějakém usadit. Navíc bratr, anarchista ve výslužbě, by mne jistě
podpořil. Posledním důvodem je, že jsem toho za uplynulý den pro vás zase moc nezažil, ani na jezu pod mostem jsem se nevyklopil a tak to musím něčím
nahnat. A tak dnes sqatuji. Usídlil jsem se na dvoře opuštěného stavení, které jsem zde potkal. Poctivě strašidelný dům řeklo by se. Je to zajímavá
emoce tuhleten strach. Já sám se považuji za sraba a tak mám hodně příležitostí ji pozorovat. Už v rámci dne si to tu obcházím s určitou úctou. Ačkoli
na tomto místě reálně a logicky existuje podstatně nižší riziko přepadení, beru si nůž i sprej slzný do kapsy. Dorazil jsem kolem desáté, takže už se
začínalo stmívat. Vozidlo jsem nakonec zaparkoval mezi domy a otočil předkem k odjezdu. Sám sobě si slibuju, že kdyby se cokoli dělo, nebo i kdybych se
prostě cítil blbě, tak vyrazím pryč.

V noci mi počasí dosti přeje. Pár kapek deště (jó kdyby pršelo pořádně, tak bych byl klidnější a užíval si jak by to bubnovalo do střechy) a k
tomu podstatný vichr. Jaktože doteď nikdy takový vichr nebyl? Dnes záclony zatahuji a okýnkem nevětrám. S postupujícím večerem řekl bych přituhuje.
Držím stále rozsvíceno (Což ale mimochodem je pravdivě zajímavé jak zprvu jsem míval vždycky minimum světla (vypnutý celý elektrický okruh) a s
postupem dní si světýlko pouštím. Těžko říct, zdali mi to dává více bezpečí a nebo ukrajuje ze samoty. Je to takové teplé a příjemné, když máte puštěné
světlo. I když reálně ho nepotřebujete.). Nezvládám už držet svou pozici u stolku pozadu v řídící kabině. Skládám stolek a ustupuji do zadního traktu.
Kolem půl dvanácté musím na záchod. Pootevřel jsem šoupačky a vystrčil hlavu. Teprv teď jsem poznal, že vítr doopravdy fouká. Odvážil jsem se pootevřít
dveře ještě víc. Přidržujíc se jich jsem z auta vystoupil na pevnou zem. O dveře jsem se stále opíral, aby se za mnou nezavřely a neodřízly mi tak
ústup. Tma jako v pytli. Dům či domy kolem přesně dle očekávání vyrábějí zvuky. Pískání. Práskání dveří i oken. To jistě vítr. V mém mozku se hlasuje
zdali teda ty duchové existují či neexistují. Dál ani krok. V takových chvílích je muž rád, že není žena. Potřeba je za mnou. Honem zpátky do trezoru.
Jen si teď nejsem tak zcela jist, zdali stále ještě užívám dovolenou či zda se jen snažím přečkat noc. Právě byla půlnoc. Sedím. Nedutám. Schovávám
auto do tmy tak, jak to mám v oblibě se sebou. Zavírám notebook, vypínám světlo i přístroje s diodami. Jednak v tu chvíli přestávám být viděn a jednak
se můžu rozkoukat a prověřit tak prostor venku. Chvíli nechám oči přivyknout tmě a pak popolézám do kabiny. Ve směrech kam vidím se nic nehýbe. A teď
zase to vypísknutí. Je to pták a nebo pant nějakého okna? Ale zdá se mi, že se změnilo místo odkud to jde. Stojím potmě opřen o sedačku a mžourám do
tmy. Ani nevím proč ti lidé odešli. Či neodešli. Skutečně ta pravá chvíle na takové úvahy. Vypadá to tu opuštěně dlouho. Některé stavby mají střechu
zcela nepoužitelnou. Přitom občas tu jsou dost moderní věci. Reflektor s aktivací na fotobuňku se používá nanejvýš patnáct let. Ve stodole jsem viděl
seno. Couvám zpět a rozsvěcím světlo. Logika tvrdí, že jsem tu sám. Nejbližší lidé jsou mí dnešní sousedi - asi tak 200 metrů odsud. Logice nevěřím.
Domýšlím si, že přede mnou se asi někdo snažil tuto usedlost znova kolonizovat, ale z nějakého důvodu po pár dnech místo opustil a položil tak jen
hrubé základy nové elektrifikace potřebné pro provádění dalších prací. Pročpak asi to tak rychle vzdal? Předpokládám, že proto, že na tomto místě
strávil noc.
obrazek



8.7. pátek
Na noci je důležité vědět, že jednou skončí. O strachu je dobré vědět, že se v této věci od noci neliší. I kdyby trakaře padaly, dá se vždy
vytrvat na místě a vyčkat svítání. Platí to tak i v našem životě, kde slovem noc lze označit nejen dobu po setmění. Občas je v životě dobré na to
nezapomenout. V noci jsem se vzbudil několikrát a definitivně pak v půl druhé odpoledne. Prohlédl jsem si dveře co vytrvale bouchaly a bouchají stále.
Je zajímavé, že i po letech práskání je v nich stále skleněná výplň. Také jsem si prohlédl sovu co tu v noci houkala. Místo je obyvatelné, ale pro
větší komfort jsem se rozhodl přesídlit na další noc na jiné. Dojedl jsem poslední guláš v plechovce bez poslední patky chleba (kampak se poděla mrcha?
moc dobře si pamatuju, že jsem jí ještě nedojedl.) a vydal se na cestu. Brouzdal jsem se pomalu krajinou a užíval si jeden z posledních pojezdů. Vodáci
mi už včera sdělili, že začínají být dostatečně vyvodněni a proto cestu během nadcházejících dnů zakončí. I na ráz Francouzské krajiny se mi asi už
daří vykalibrovat. Vím, že když se budu držet u řeky, tak časem najdu organizované stanoviště. A to také nacházím. Je to takové fádní vedle
cyklostezky, ale je tu hezky a můžu s knihou vysedávat u řeky. Prošel jsem si okolí, otočil plecháče na výhled do otevřené krajiny a ozkoušel pobyt u
řeky. Také jsem dopil své Francouzské víno. Ráno mi bylo divně, ale teď už se mám zase dobře.

Pár lidí tu bylo, ale k večeru všichni mizí a noví se neobjevují. Zdá se, že následuje poslední noc, kdy jsem sám. Stojím potmě vedle auta a
sleduji ohňostroj za lesem, z kterého je vidět vždy jen horní půlka kruhu výbuchu rachejtle. Trochu jako kdyby se se mnou Francouzi loučili. Nic mi tu
nechybí. Mnoho jsem přemýšlel, něco napsal, něco málo přečetl a sem tam něco viděl. Užil jsem auto, samotu a nejvíc pak svobodu, která plyne z těch
předchozích dvou. Je to věru příjemná dovolená. Kdyby bylo po mém, hnal by mně domů jen kalendář.
obrazek
obrazek



9.7. sobota

Stojím mimo signál, na což jsem přišel až odpoledne. Zvedl jsem mobil, ten našel signál a doručil mi další textovou zprávu. Sraz na mostě v
Saint Satur. Dojel jsem na most a z něj zahlédl loď. Nebyl jsem si však jist jak chtějí vodáci nakládat loď na auto, když k zaparkování použili ostrov
vprostřed řeky. Zašel jsem pěšky na pláž a vodák Pavel se ke mně přebrodil.
obrazek
Myslel si, že půju k nim a pohlídám jim věci, zatímco oni si půjdou prohlédnout město. Nic takového mně však nelákalo a tak jsme hlídat nechali Pavla a
s Petrem jsem vyrazil na prohlídku. Nejdřív jsme si prohlédli kotviště lodí na místním kanálu. Kanály tu jsou skrz na skrz celou Francií a na nákladní
dopravu se už zdá se nepoužívají. Loďky po nich plují různé a dají se pronajmout. Nejosobitější se mi zdály lodě nákladní, které navíc často byly na
osobní předělané zatím jen z části. Nevyfotil jsem si je. Saint Satur bylo z poznaných měst nejzajímavější. V Saint Satur nemají rádi turisty. Bohužel
ale mají vprostřed vesnice moc pěkný kostelík, který turisty láká. V lokálním referendu se nepodařilo odhlasovat, aby se kostelík zboural a tak jako
kompromis mu dali na hlavu krabici, aby z dálky vypadal jako silo a turisty nepřitahoval. Další pozoruhodností je místní velmi pěkný viaduct. Pěkné
viaducty mají na více místech, ale tenhle měl něco navíc. Vyšplhali jsme se s Petrem až nahoru a poněkud nechápavě se rozhlíželi. Místní viaduct nemá
žádný reálný smysl. Nevede po něm ani voda ani železnice. Čas od času přejede nějaké auto. Petr soudil, že zde asi měli nějaký plán, který zahájili
stavbou mamutího viaductu, načež se plán změnil. Ale muselo to stát hrozný peníze, zakončil svou úvahu Petr. Potom jsme šli zase dolů k řece za Pavlem.
Rozhodl jsem se přebrodit se k vodákům, abych taky strávil s nimi nějaký společný čas a abych vypil jejich víno. Projel jsem se také naposled na lodi.
Večer jsem pak si mohl odškrtnout i poslední cíl své mise - socializoval jsem skrze partu místních teenagerů. Přitočil jsem se k nimi s hrnkem
instantní kávy a spustil jsem svou připravenou průpovídku "Helou! Á jem vizitink jór vilič sou áj mast vizit jů et ól. Jů sým lajk e gírl. Tel mí mór
ebaut it.". Byla to mladá parta, ale musím na druhou stranu říct, že se mi s takovými mluví dobře. Jsou tací nezkažení, upřímní. Bez postranních
úmyslů. Od čtrnácti let můžou mít řidičák na skútr a ve škole si vybírají mezi angličtinou, němčinou a španělštinou. Proto anglicky uměli jen dva z
nich a ti překládali ostatním co jim říkám. V rámci procházky po setmění, jak je mým zvykem, jsem poseděl s další kávou na mostě nad kanálem.
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek



10.7. neděle
Vodáci mně probudili klepáním na okno a následně se mi začali stěhovat do vozu. Sotva bylo všechno uvnitř, tak začalo pršet. Báječně
propočítané počasí. Akorát když jsme přivazovali loď, tak na nás krápalo. Dopřáli jsme si ještě pár dobrot v místní cukrárně a vyjeli jsme na cestu po
okresních silničkách ku Švýcarsku. Většinu cesty pršelo. Já chvíli notebookoval, chvíli spal a chvíli řídil. Do Švýcarska jsme museli přes celní
kontrolu. Mladá generace to už asi tolik nezná, když jsme v tom schengenu, ale pro mně vysloveně srdeční záležitost. Přechod přes hranice zkrátka
připomíná dálky, stejně tak jako hlas Václava Knopa na hlavním nádraží v Praze (i ten už tam dnes není). Nejprve nás odbavili Francouzi a pak Švýcaři.
Na cestě zpět pak ještě Němci, takže jsem mohl porovnat rozdíly. Myslím, že se projevovali typicky svým národnostem. Francouzi na to kašlali, Švýcaři
si svoji zemi hlídali a zajímalo je, zdali jim tam něco nevezeme (Pavel řekl, že kánoi) a Němci byli zase důslední. Chtěli vědět co jsme dělali u
Švýcarů a kam jedeme teď. Ve Švýcarsku jsme povečeřeli a přenocovali u Pavlova kamaráda, co tam žil už od osmašedesátého. Z poznaných zemí Švýcarsko
jednoznačně nejúžasnější místo k životu se vším všudy. Je to skutečně fungující a krásná země. Nebudu to do detailů rozebírat. Stačí snad říct že jsme
se Pavlova kamaráda ptali co je doma nového, načež on se koukl na internet a řekl že něco s nějakým Paroubkem ale neví prý kdo to je. Ráj na zemi. Jeli
jsme ale brzo zase pryč. Dal jsem si sprchu a spal v posteli. Příjemná změna.
obrazek



11.7. pondělí
Projeli jsme přechodem do Německa a tam pak po dálnicích ku domovině. V Německu opět nic extra zajímavého. Těsně na hranicích jsme zastavili
abychom nakoupili v jejich supermarketu. Petr s Pavlem si vybírali zboží a já tak brouzdal po obchodě. Čechů tam bylo několik. Po chvíli jsem si
uvědomil, jak se za ně stydím. Ti Němci co tu pracují či nakupují poznají z Čechů jen tyhlety, co tam jedou nakupovat a to jsou ti co žijí u hranic na
vesnicích. Ne, že bych nějak pohrdal vesničany. Jako Pražák se jim vysmívám do vidláků, ale vždy v dobrém. Tihleti však byli specifičtí. Obsáhlá
rodinka mimo jiné s obézní dcerkou a rozmazleným synkem. Zdá se že do Německého supermarketu dorazili jako do pouťové atrakce a tak si tam všecko
osahávali a zkoumali. Děti pak chodily krámem a ukazovaly rodičům co chtějí koupit. No a to bylo všechno, takže se rodina zastavovala v podstatě u
každého výrobku. A Pavel zase zdržoval u pokladny, když nejdřív chtěl platit kartou co v Německu neberou a poté se nevyznal v euromincích. Petr mi ale
řekl, že jsou tam na to ti Němci zvyklí a že na oplátku k nám také neposílají žádnou elitu.

Potom jsme se přehoupli přes hranice a dvě minuty poté už jsme byli u Petra doma. Následovalo vítání s Helenou a se psí smečkou. Jak to tak
bývá, jsem na výletu nejšťastnější, když už jsem doma. Tentokrát to byl zajímavé tím, že jsem měl radost z naší země. Půjčil jsem si po večeři
elektrokolo, abych si ho vyzkoušel a udělal jsem si kolečko po okolí. Zažíval jsem téměř euforii z toho jak najednou všude vedly cesty, které logicky
propojovaly krajinu. Měl jsem ještě tendenci před odbočením cestu zevrubně zkoumat, abych se přesvědčil, zdali nekončí zátarasem, ale nic takového tu
nebylo. Jako zločinec, kterého pustí po odpykání trestu z vězení a může se najednou svobodně pohybovat po krajině, čemuž zcela odvykl. Dojel jsem domů
chvíli poseděl a pak jsem musel vyrazit ještě jednou, udělat úplně jiné kolečko po úplně jiných cestách a zase to šlo. Jistě tedy nadšení podpoříl fakt
že jsem mohl zkoumat to elektrokolo což je věru zajímavá symbióza člověka s elektromotorem. Jako kdyby někdo pobíhal za mnou a vždy mi trochu zatlačil,
když jsem to potřeboval. Velmi příjemné, akorát si nedovedu představit, že zase sednu na kolo, kde musím všechno oddřít sám. Druhým okruhem kolem kopce
jsem tak vykonal svou noční procházku, což mám ve zvyku. Vracel jsem se zpoza kopce temným lesem s drobným světýlkem a stejně mně hřál ten krásný pocit
že nejedu do zadnice, ale že cestička se zase časem napojí na cestu, cesta na silnici a silnice mně odvede zpátky domů. Přesně tak jak to má správně
být. Hrozně rád na výletech bloudím, ale nestane se, že bych se v Česku ztratil. Znám tuhletu českou krajinu a její prostupné lesy. I když nevím kde
jsem, tak vím, že jsem doma a vím kudy jít, abych došel. Mám to tak rád.

Také jsem si ráno po sprše vzal čisté černé tričko, ale tohle nevyprávím rád, protože je to o skutečné a nikoli přikreslené blbosti. Tričko už
je zase chlupaté od těch strašlivých psů. Říkal jsem si že to je v pohodě, že se s nimi prostě nesmím tolik mazlit. Jenže odolejte tomu, když tak
koukaj. Navíc jich je tolik a tak je potřeba všecky obsloužit. Zatracení hloupí vlci. Dášu jsem doma na posteli vydrbával hodný kus večera. Občas jsem
holt víc psí cholog, než psycholog.
obrazek



12.7. úterý
Co si mám sakra furt vymýšlet? Jeli jsme prostě domů. Pořád ještě se tu staví metro a David Rath prohlásil že bude víc mrtvých.


obrazek




umělecky krášleno


Komentáře k článku:
Vaše jméno:
písmeno kvé:
17.8.2013 11:35] Black: Krasny zapis :-) Cital som to vcera neskoro do noci a dnes som to dotiahol do konca, velmi pekne napisane, to teda musel byt zazitok. :-)
----------